Poledne Continuo
Divadlo Continuo: Poledne. Čím méně jsou scény jednoznačně čitelné, tím větší jejich emocionální i estetický dopad, foto: Divadlo Continuo – Karel Fořt

Svoboda bolí a nikdy není napořád

Ester Žantovská, 15. April 2018

ZA VAŠI A NAŠI SVOBODU - hlásal transparent, s nímž se 25. 8. 1968 na moskevské Rudé náměstí dostavilo osm sovětských disidentů. Protestovali proti okupaci Československa. Tento projev solidarity a osobní statečnosti spojený s našimi dějinami připomíná v letošním „osmičkovém“ roce svou inscenací Poledne jihočeské Divadlo Continuo.

Režisér Pavel Štourač se svým souborem vycházel zejména z knihy Natalie Gorbaněvské Poledne (česky 2012), jedné z účastnic původního protestu, ale také z autentických výpovědí a z disidentské poezie. Gorbaněvská nebyla kvůli ranému mateřství zatčena – na rozdíl od svých kolegů – bezprostředně po demonstraci. V čase před svým zadržením se tudíž usilovně snažila sepsat svědectví o celé akci i o následném soudním procesu s disidenty. Když jsou protagonisté v inscenaci režimem pohrdlivě obviněni, že si na oněch pěti minutách poklidného sezení s transparenty postavili celý život, je to krutá pravda, převrácená na hlavu: všem osmi intelektuálům počin zásadně ovlivnil život, většina jich po odpykání trestů skončila v emigraci.

Continuo akcentuje osud Gorbaněvské a anglisty Viktora Fajnberga. Oba byli odsouzeni k pobytu v psychiatrické léčebně; ostatní byli posláni do pracovních táborů nebo do vyhnanství. Kombinují se postupy dokumentárního divadla (především citace z autentických materiálů) s fyzickým divadlem, se silnými pohybovými obrazy, pro Continuo typickými. Značnou měrou se na atmosféře podílí živý hudební doprovod, v němž se prosazují především housle a zpěv Veroniky Linhartové. Muzikanti sedí za poloprůhledným závěsem v zadní části jeviště a dění doprovází nesmírně naléhavým, povětšinou drásavým a neklidným doprovodem, vyšponovaným až na hranici snesitelnosti. Souvislost s příběhem o nesvobodě, projevující se neustálým pronásledováním, tlakem a úzkost budící nejistotou, je nasnadě. Tělo a duše nemají chvíli klid, zmítají se v neustálém strachu, ztrácejí „půdu pod nohama“.

Poledne Continuo Divadlo Continuo: Poledne. Hraje se s obrovským nasazením a s těžko popsatelnou opravdovostí či snad důvěrou v téma, foto: Divadlo Continuo – Karel Fořt

Tam, kde Continuo nabízí tenhle zážitek a vjem přímo fyzicky hmatatelný – sluší se dodat s obrovským nasazením a těžko popsatelnou opravdovostí či snad důvěrou v téma – je představení nejsilnější. Třeba ve scéně v léčebně, v níž je Gorbaněvská nucena vratce kráčet po obrovském množství panákových skleniček. Nebo když ještě doma v temně zelených šatech, které září uprostřed okolní hnědošedé deprese, sedí za stolem a divák s ní prožívá horečnatou snahu sepsat svědectví ve zrychlené, stále se opakující choreografii rukou nad stolem, v níž vyniká gesto „smetání ze stolu“. Jako kdyby se jím žena snažila uklidit, provést očistu. Její až manické, vyčerpávající soustředění, neutuchající činnost a neustálé zrychlování dává pocítit nedostatek času, který ji tlačí, než bude umlčena. Jeviště je ponořené do tmy, pouze stůl (s nímž žena přímo fyzicky bojuje) je nepříjemně ostře nasvícený.

Prolínání a kontrasty světla a tmy jsou samy o sobě významovými znaky – světlo tu není jen symbolem svobody a naděje; může evokovat i vyšetřovací proces nebo nebezpečí (spojené s touhou po svobodě). Psychiatry zdrogovaná Gorbaněvská se ve stavu připomínajícím halucinaci snaží vyšplhat po vratké konstrukci co nejvýš za stále stoupající, zlověstně praskající a blikající žárovkou, což nemůže skončit jinak než neúspěšným pádem.

Čím méně jsou scény jednoznačně čitelné (a nutno říct i uvozené či doslovené verbálně), tím větší je jejich emocionální i estetický dopad. U konkrétních způsobů, jimiž se komunistický režim vypořádával s nepohodlnými jedinci, je už zkrátka nesmírně náročné vyhnout se obligátnosti a klišé – v případě Poledne například choreograficky pojaté výslechové mlácení či „výchova“ v léčebně nuceným podáváním stravy a elektrošoky. Hromadné odbíhání za účelem vyzvracení se po mediálně-propagandistickém referování o události a osudech zúčastněných vyznívá už vyloženě naivně, věta „já mám strach“, která zakončí gradující „tiskařskou“ choreografii, odsuzující disidenty k budoucnosti v emigraci či jiné formě pokračujícího trestu, zase zbytečně doslovně. Že je překonávání strachu v rámci boje za svobodu projevem morální integrity a jedním z témat inscenace, ovšem určitě nezapadne.

Poledne ContinuoDivadlo Continuo: Poledne. Hraje se s obrovským nasazením a s těžko popsatelnou opravdovostí či snad důvěrou v téma, foto: Divadlo Continuo – Karel Fořt

A o tom, že je pořád co překonávat, svědčí i případ vzpomínkové akce na pětačtyřicáté výročí okupace. Když si v roce 2013 přišli ruští aktivisté (včetně Gorbaněvské či potomků původních demonstrantů) protest na Rudé náměstí připomenout, byli zatčeni v ještě kratším čase než v šedesátém osmém a byly jim uděleny vysoké finanční pokuty. Škoda, že tenhle přesah do současnosti, stejně jako souvislost s naší vlastní historií, zůstává přece jen mimo rámec inscenace. Ta tak do jisté míry – coby do sebe zavinuté zpodobení jedné historické události a jejích následků – naráží na limity toho, co je ještě možné sdělit o formách totalitní represe.

Divadlo Continuo, Malovice – Poledne
Námět a koncepce: Divadlo Continuo, dramaturgie: Divadlo Continuo Theatre a Marek Turošík, režie: Pavel Štourač, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač, hudba: Elia Moretti a kol., světelný design: Jan Hugo Hejzlar, účinkují: Kateřina Šobáňová, Sara Bocchini, Natália Váňová, Martin Janda, Felix Bauman, Pavel Šťourač, Veronika Linhartová (housle, zpěv), John-Robin Bold (kytary a elektronika), Petr Tichý (kontrabas), Urban Megušar (violoncello)
Premiéra 17. 3. 2018 ve Švestkovém dvoře, Malovice (inscenaci uvádí i pražská La Fabrika – viz www.continuo.cz).

TÉMATA

Divadlo
Dokument
Historie
1968

A/Z SOUVISEJÍCÍ