Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Plakát na skleněných kancelářských stěnách: ženská postava u počítačového tomografu. Barevně pojednaná chodidla pacientky naznačují, že se nejedná o snímek z databanky, foto: Archiv Českého centra, Londýn

Rozkrojené velvyslanectví, pomalost a měkké tkáně

Jiří Ptáček, 9. April 2018

Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský změnili výstavní prostor Českého centra v Londýně na čekárnu.

Už samotná budova bývalého československého velvyslanectví v Londýně je pozoruhodná. A to nejen jako robustní betonová stavba v dobově progresivním brutalistním stylu, ale také zásluhou výtvarných umělců podílejících se na jeho výzdobě. Svého času – a dodejme, že se stavěla v druhé polovině šedesátých let – zde svou příležitost dostali Adriena Šimotová, Aleš Veselý, Eva Kmentová či Stanislav Kolíbal, jehož abstraktní betonový reliéf dominuje parteru boční fasády obrácené do životem tepající ulice Notting Hill Gate. Jakkoli dnes je budova rozkrojená, aby ji mohly užívat oba nástupnické státy, a jakkoli nejzajímavější pohledy na ni se naskytnou pouze vyvoleným návštěvníkům zahrady u její „slovenské části“, je běžným smrtelníkům nabídnuta náhrada v podobě komorního výstavního prostoru Českého centra. V současné době je v něm k vidění výstava Polysémie, kterou rovným dílem přichystali Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský.

Polysemie Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Pohled na výstavu zvenku, foto: archiv Českého centra, Londýn

Miroslava VečeřováPavlem Příkaským (oba se narodili v roce 1985) jsou již zavedenou uměleckou dvojicí. Naposledy se prezentovali minulý rok v pražské Galerii NoD, jejich současná Polysémie je zase nejblíže společné předloňské výstavě Inner Monologue v pražské SPZ galerii. Na jejich opakovaných spojeních je přitom neobvyklé, že Příkaský je malíř, zatímco Večeřová, absolventka Ateliéru fotografie na VŠUP v Praze, má blíže k technickým obrazům. V jejich výstupech je tak vždy od každého špetka, přičemž lze pozorovat úsilí o vytvoření vyváženého amalgámu: média v něm spolu nebojují, nýbrž si vzájemně nabízejí podporu. Polysémie přitom není prvním případem, kdy se jim to daří v míře, která se u tohoto víceméně obávaného spojení vidí zřídkakdy.

Polysemie Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Detail stěny, na které je umístěna televize – a v té se promítá video Inner Monologue, foto: archiv Českého centra, Londýn

Ovšem výstava Polysémie, to je především místo. A to musí mít „charakter“, abychom ho coby místo rozpoznali. V tomto případě se prostoru, který předchází kancelářským místnostem, jejichž vybavení a provoz vstupuje do galerie přes prosklené stěny, dostalo krátkodobých úprav, které onu galerii proměnily v jakousi čekárnu. A čekárna je místo, jehož hlavní vlastností je „vyčkávat nadcházející“. Večeřová, Příkaský a kurátor Ben Roberts, jemuž oba umělci přiznávají lví podíl na podobě výstavy, ovšem administrativní odér této předsíně proložili odkazy k lékařství, léčebným procedurám a lidskému tělu. Velkoformátová fotografie ve výloze je zvětšeným obrazem měkké tkáně. Plakát na sklech stěn od kanceláří zachycuje ženskou postavu uloženou na lavici počítačového tomografu užívaného k vyšetření vnitřních orgánů. Barevně pojednaná chodidla pacientky naznačují, že se nejedná o snímek z databanky. Jádrem instalace, tentokrát s jediným Příkaského abstraktním obrazem (jehož plocha je řešena jako soustava žlutozelených blan rozetřených po povrchu plátna), ovšem tvoří již zmíněné video Inner Monologue. Sledujeme v něm jemné medicínsko-malířské terapie střídané vláčnými obrazy těles plujících v barevných tekutinách. Kamera snímá detaily, ženský hlas (v podání Sally Troughton) tiše šeptá.

Polysemie Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Záběr z videa v té se promítá video Inner Monologue, které je součástí výstavy, foto: Archiv Českého centra, Londýn

Začít naslouchat je ovšem stejně důležité jako se dívat. Teprve s poslechem voice-overu si totiž uvědomíme, v jaké že čekárně jsme se to vlastně ocitli. Tady nejde o léčbu neduhů lidského těla, nýbrž o zaklínání světa překotného technologického vývoje a našich nároků na kontrolu procesů, jež přitom ovládnout nelze. Moderní společnost je v tomto videu rozpouštěna v roztoku zpomalení, zklidnění, pozvolného plynutí, pozornosti k detailu. „Procedura“ malování na tělo pacientky je zde metaforou jakéhosi magického rituálu na těle společnosti. Pozoruhodné na Polysémii přitom je, že svůj postoj ke světu nevštěpuje učitelským způsobem, ale rozkládá kolem návštěvníka ve formě obrazů a výjevů jako nabídku k vlastnímu vnitřnímu monologu o tom, jaký postoj zaujmeme ke světu kolem nás.

Polysemie Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Plakát na skleněných kancelářských stěnách: ženská postava u počítačového tomografu. Barevně pojednaná chodidla pacientky naznačují, že se nejedná o snímek z databanky, foto: archiv Českého centra, Londýn

K mimořádně citlivě „odladěné“ výstavě v Českém centru v Londýně lze závěrem dodat, že Miroslava Večeřová žije v anglickém hlavním městě. Patří tak k nemnoha představitelům české výtvarné scény hledajícím své uplatnění v obou kulturních prostorech. V jejím případě se tudíž nejedná o klasický import české kultury do Velké Británie, jak jsme od Českých center zvyklí, ale o podporu umělecké kariéry v prostředí, kam autorka chce patřit a kde je opravdu těžké prosadit se.

Polysemie Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie. Záběr z videa  Inner Monologue, které je součástí výstavy, foto: archiv Českého centra, Londýn

Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský: Polysémie
České centrum, Londýn
Výstava potrvá do 24. května

TÉMATA

Výtvarné umění
Londýn
České centrum

A/Z SOUVISEJÍCÍ