Ochotní jít se svým soukromím před kameru – pár z cyklu Čtyři v tom, foto: Archiv ČT

Proč chceme zaznamenávat a sdílet svůj život

Alena Müllerová, 7. February 2018

Žijeme v době, kdy se skoro všichni stáváme fotografy a filmaři a zároveň i filmovými a fotografickými objekty. Co není zaznamenané a sdílené s ostatními, jako by ani neexistovalo. Co nás k tomu vede a k čemu je to dobré?

Mnoho z nás den co den dokumentuje a zveřejňuje vše, co se nám zdá být důležité nebo zajímavé. Zaznamenáváme narození a narozeniny, svátky, svatby, pohřby. Zaznamenáváme děti, domácí mazlíčky, výlety, jídlo na talíři, dovolenou, setkání se známou osobností. To vše se MUSÍ natočit nebo aspoň nafotit. A pak hned sdílet. Dělíme se o výjimečné a zábavné zážitky, či naopak o ty velmi tíživé.

Zveřejňování fotek a videí na sociálních sítích spolu s pokrokem technologií vede podle mých zkušeností i k narůstající snaze prezentovat záznamy o sobě v televizi. Při práci televizní dramaturgyně a producentky jsem dříve dostávala náměty téměř výhradně od scenáristů a režisérů. Nyní se stále častěji setkávám s tím, že se nefilmaři hlásí s požadavkem, že je naprosto nutné určitou věc natočit a ukázat na obrazovce. Jako kdyby to, co existuje jen samo o sobě, už nemělo dostatečnou váhu. Někteří nabízejí, že si film o svých aktivitách natočí sami, případně přinesou disky s filmovým materiálem a my už to jen nějakým způsobem máme dát do kupy, napsat komentář a bez ohledu na technické kvality odvysílat. Do této kategorie se většinou řadí cesty do vzdálených krajin, výstupy na vysoké hory, lety balónem a plavby lodí kolem světa. Přicházejí i lidé, kteří si přejí, abychom natočili jejich osobní příběhy a zprostředkovali je divákům. Pochopitelnější jsou žádosti, abychom ukázali různé nespravedlnosti, které by se zveřejněním snad mohly vyřešit.

Fotografie z cyklu Čtyři v tom Z cyklu Čtyři v tom – Veronika Olejníková s dcerou Amálkou, která trpí závažným onemocněním zvaným spinální muskulární atrofie, foto: Archiv ČT

Touha po natáčení „všeho“ je všudypřítomná. I my filmaři žádáme takzvané obyčejné lidi, aby se nechali nafilmovat. Každou chvíli se v televizi objeví výzva, aby se někdo přihlásil do televizního pořadu. Lidé se nám ozvou a my pak děláme casting podobně jako v případě, když připravujeme obsazení do hraného filmu. V České televizi hledáme například páry, které čekají dítě, abychom zaznamenali, co se v jejich rodině v tomto období odehrává. Nyní dokončujeme a na jaře odvysíláme čtvrtou sérii Čtyři v tom. Když projekt začínal, nevěřili jsme tomu, že najdeme nastávající matky, ochotné rodit před kamerou, a ejhle ukázalo se, že porodit před očima televizních diváků je celkem normální a společensky přijatelné. Na jinou výzvu se nám přihlásily oběti domácího násilí. Nejdříve ženy (film Z lásky nenávist) a nyní se chystá vysílání na stejné téma, kdy se obětmi násilí stali muži (Z lásky nenávist 2). Ti všichni byli ochotni sdílet své navýsost osobní příběhy.

Fotografie z cyklu Z lásky nenávist Svěřit se se svou bolestí – jedna z protagonistek dokumentu Z lásky nenávist, který režírovali Romuald Štěpán Rob a Jiří Strach, foto: Romuald Štěpán Rob, Archiv ČT

Příčin, proč lidé chtějí dokumentovat a dělit se o své soukromé zážitky s ostatními, je jistě víc. Když jsem se zeptala na názor přátel na Facebooku, psali, že všechno to zaznamenávání a zveřejňování záznamů o nás samotných je: narcismus, touha po pěti minutách slávy či finanční odměně, po pozornosti, pochvale, uznání, účasti, dokumentace, aby měl člověk na co vzpomínat, novodobý způsob vyprávění toho, o čem si dřív lidi spolu povídali osobně. Nejčastěji se objevovalo mínění, že jde o zábavu a formu komunikace. Moje vlastní teorie spočívá v tom, že jde o jakousi svépomocnou terapeutickou skupinu. Jedna kamarádka napsala, že podle vědeckých výzkumů tím dodává člověk svému životu smysl. Nejvíce mi ovšem líbí názor, podle něhož ten, kdo se zaznamená a sdílí, je „více živ“.

TÉMATA

Sloupek
Televize

A/Z SOUVISEJÍCÍ