Loňská výstava finalistů Ceny kritiky za mladou malbu
Loňská výstava finalistů Ceny kritiky za mladou malbu (2017), foto: Vít Šimánek, ČTK

Polemika: „Kočkopes“ se nám líbí

Ke glose Jiřího Ptáčka nazvané „Kritici, jejich galerie a cena“

Výtky, které na ArtZóně vznesl její stálý výtvarný spolupracovník, v následujícím textu odmítá hlavní organizační postava „inkriminované“ Ceny kritiky za mladou malbu 2018.

Cena kritiky za mladou malbu umělců do třiceti let, jejíž 11. ročník se konal od 7. února do 5. března 2018 v Galerii kritiků pražského Paláce Adria, má ve výtvarném světě stálé místo. Aniž by rozsahem působení či skrovným rozpočtem mohla konkurovat prestižní Ceně Jindřicha Chalupeckého s víceméně konceptuálním či intermediálním zaměřením, je chápána jako její protějšek pro svou základní orientaci na malbu, i když expandovanou, tedy s mediálními přesahy. Do soutěže se hlásí každý rok v průměru šedesát uchazečů z celé země, buď na základě výzvy pořadatelů Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, nebo na základě nominace pedagogů vysokých uměleckých škol.  Porota pak z nominantů vybírá na závěrečnou výstavu v průměru šest až osm finalistů, následně jsou vyhlášeni tři nejlepší a Cena sympatie diváků.

Laureát získává peněžitý příspěvek na tvorbu a přípravu samostatné výstavy ke konci daného kalendářního roku, konané v režii pořadatelů v Galerii kritiků, a dále příslib týdenní zahraniční stáže od spolupořádajících Českých center v některé z jejich zahraničních destinací. Na oplátku tvůrce poskytuje pořadatelům jedno dílo do depozitu galerie coby základ k další spolupráci, jak je to běžné ve světě, s příslibem prodeje dalších děl sběratelům.

Filip Dvořák Vítěz Ceny kritiky za mladou malbu 2018 Filip Dvořák pózuje u svých děl na výstavě, která se uskutečnila v pražské Galerii kritiků, foto: Michaela Říhová, ČTK

Netřeba podotýkat, že podmínky soutěže jsou věčným tématem diskuze, co a jak by se dalo zlepšit. Nejlépe by asi bylo zvednout rozpočet soutěže, protože případné organizační nedostatky se odvíjejí především od nedostatku finančních prostředků. To však není jednoduché. Přesto má tato cena pro tuzemské umělce velký význam, přinejmenším mediální, protože finalistům se hned po ocenění dostává nejednoho pozvání k dalším výstavám, nehledě k iniciativě samotných pořadatelů spolupracovat na tematických i autorských výstavách doma a v zahraničí. Recenze Jiřího Ptáčka nazývá tyto výstavy z neznámých důvodů „exportní“, ačkoli nejsou obchodního typu, což by sice umění na reprezentaci země prospělo, ale tak daleko vývoj ještě nedospěl. Jedná se prostě o výměnné či mezinárodní výstavy se zahraničními partnery.

Pokud jde však o nabídky domácím sběratelům, Cena kritiky si klade za cíl usnadnit mladým umělcům vstup na profesionální scénu také prodejem, pokud je možný. Nízká marže za zprostředkování však nepřináší pořadatelům žádný závratný zisk: prodej je výhodný pouze pro umělce. Těžko tedy kritizovat, že „étos akce tím upadá a je nahrazován sofistikovanějším kupčením“. I podmínka předkupního práva pro díla finalistů po dobu trvání výstavy (a její likvidace) je běžná v rámci mezinárodního konsensu, a také nutná, protože kdyby tohoto ustanovení nebylo, prodej se odehraje tajně, a ne vždy dojde k zaplacení. Pak nastávají problémy i pořadatelům, protože spokojen není nikdo, jak to již ukázaly zkušenosti z minulých let. Nadto, Galerie kritiků není sbírkotvornou institucí, má pouze svůj stálý depozit, takže recenze celkem zbytečně označila spolupráci se sbírkotvornou Galerií Zdeněk Sklenář za „obchodní“.

Aleš Zapletal, Monument in reverse 3 Aleš Zapletal, Monument in reverse 3, 2017, olej na plátně, 60 × 80 cm. Z výstavy finalistů Ceny kritiky za mladou malbu 2018, která se uskutečnila v pražské Galerii kritiků, repro: Galerie kritiků

Glosu zřejmě podnítilo chování poroty z roku 2016, jež navrhovala Ceně kritiky samostatný veřejnoprávní statut s osvobozením od zakladatele Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků a od zázemí v Galerii kritiků. Neexistoval však relevantní důvod, proč soutěž osamostatnit. To jen proto, že někomu připadala málo transparentní? A proč také, když prostředky z veřejných grantů nepokrývají náklady na realizaci a musí být doplňovány z jiných zdrojů. Dotace se ovšem řádně zúčtovávají všem subjektům a míru vícezdrojového financování dokládá výroční zpráva, umístěná po uzavření fiskálního roku na webu pořadatelů.

To prý ale není „nejbolestnějším zjištěním“ o Ceně kritiky, píše Ptáček. Nejhorší je, tvrdí, že akce „klame veřejnost“, protože v porotě nezasedají výhradně kritici, nýbrž i umělci, již jsou také většinovými nominátory soutěžících. Dlužno poznamenat, že v názvu Ceny kritiky za mladou malbu není „kritiků“, ale „kritiky“, jakožto synonymum pro hodnocení mladé malířské tvorby. Nadto, dobrý umělec bývá lepším teoretikem než špatný kritik. V naší době informatiky a multimediálního či mezioborového přístupu k tvorbě umělci běžně absolvují i několik stáží v různých oborech různých odborných škol, dosahují vysokých akademických titulů a jejich počet převažuje mezi vedoucími pedagogy na vysokých školách. Ke studentům mívají bližší vztah než teoretici. Proto v pětičlenné porotě Ceny kritiky, kde tři členové bývají teoretiky a dva umělci, jsem jako zakladatelka soutěže vcelku hrdá na to, že letošní předseda Evžen Šimera je nejen významným malířem, ale i laureátem Ceny kritiky z roku 2009, a také spoluzakladatelem a vedoucím pedagogem Scholastiky, pražské vyšší odborné školy pro vizuální komunikaci. Obdobně další člen poroty Lukáš Machalický je vynikajícím umělcem, pedagogem a zakladatelem pražské Galerie SPZ, jež uvádí řadu zajímavých nových autorů.

Kryštof Strejc Finalista Ceny kritiky za mladou malbu 2018 Kryštof Strejc pózuje u svých děl na výstavě, která se uskutečnila v pražské Galerii kritiků, foto: Michaela Říhová, ČTK

Nadto navzdory Ptáčkově, jak píše, „důvodné pochybnosti, zda mezi důležité podmínky profesního života výtvarných kritiků a teoretiků patří ‚mít vlastní galerii‘“ (tím kritizuje náš postoj), si dovoluji podotknout, že kurátory našich největších muzeí a galerií jsou dnes právě teoretikové, zatímco další působí jako novináři či jiní jako historici vzdělávacích, výzkumných a sbírkotvorných institucí. Na téma kritik=kurátor se ostatně již mnohokrát diskutovalo, například v roce 2012 na 4. sjezdu historiků umění na Masarykově univerzitě v Brně, odkud byl vydán i sborník Umění a politika s podkapitolou „Kurátor jako interpret a tvůrce“.

Nežijeme bohudík již v ekonomice, jež se stále zabývala rozkrádáním národního majetku, nýbrž v liberální demokracii, a nepoměřujeme již uměleckou kritiku škatulkováním estetiky 19. století. Věnujeme se naopak novým hybridním formám odborné činnosti. A nemyslíme si, že nám „zbývá fakticky jen jediná cesta k očistě – vážné zamyšlení nad dosavadním kočkopsem a jeho radikální přestavba v duchu názvu“ soutěže. Není-li totiž žádné špinavosti, není také žádné očisty a „kočkopes“ ve svém fungování se nám docela líbí. Rádi se zamýšlíme nad každým podnětem, jak zdokonalit podmínky či účinnost soutěže, avšak její přestavbou se nemíníme zbavit něčeho, o čem jsme přesvědčeni, že nám dokonce sluší.

Autorka je předsedkyně Sdružení výtvarných kritiků teoretiků, kurátorka Ceny kritiky a Galerie kritiků

TÉMATA

Polemika
Recenze
Výtvarné umění
Kritika
Galerie kritiků

A/Z SOUVISEJÍCÍ