Sternenhoch
Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch. Strašné je spolu (ne)žít: kníže (Sergej Kostov) a Helga (Vanda Šípová), foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Operní hlídka: Národ sobě? Klíma redivivus!

Ladislav Čumba, 10. April 2018

Vřelým a dlouhým potleskem ocenilo v sobotu 7. dubna publikum na Nové scéně pražského Národního divadla operu Ivana Achera. Ta opera se jmenuje Sternenhoch. Je zpívaná v esperantu. Slova vycházejí z románu Utrpení knížete Sternenhocha vizionáře Ladislava Klímy. K devadesátému výročí úmrtí se tak Klímovo dílo důstojně vrací na jeviště ND.

Hráč na citeru Michal Müller a hráč na kontrafagot Lukáš Svoboda a několik dalších instrumentalistů, kteří na akustické nástroje společně generují až mostrózně působící zvuk, plus přesvědčivě znějící amplifikovaný zpěv… Tahle kombinace dohromady ukázala, že hudební jazyk 21. století si zaslouží místo i v operní produkci tuzemského Národního divadla. To  je jedno úvodní konstatování. A to druhé: autor opery Sternenhoch, Ivan Acher, je hostem pořadu ArtZóna, který bude vysílán na ČT art v úterý 10. dubna od 20.20 hod.

Proklatec z nejproklatějších

Letos v dubnu je tomu devadesát let, co filozof, prozaik a dramatik Ladislav Klíma ukončil svou pozemskou pouť. Jeho román Utrpení knížete Sternenhocha vyšel v roce jeho úmrtí již posmrtně. Když letos francouzská překladatelka a editorka Erika Abrams přebírala Cenu Karla Čapka, jedním z argumentů bylo, že se jako odpovědná editorka Klímových sebraných spisů zasloužila o šíření jeho díla. Komise tím nepřímo sdělovala, že musela přijít až zahraniční bohemistka a věnovat třicet let svého života, aby zastoupila chybějící zájem českých akademických struktur. Nezájem o něco tak samozřejmého, jako je ediční příprava a spolehlivé vydání našeho proklatce z nejproklatějších pro potřeby překladatelů i čtenářů.

Ladislav Klíma se na prknech Národního divadla již kdysi objevil. V roce 1922 byl na programu Matěj Poctivý. Cenzura reprízování předčasně ukončila. Na této alegorické frašce Klíma pracoval společně s dobově úspěšným dramatikem Arnoštem Dvořákem, což je, pro představu, asi takové spojení, jako by na hře Miroslava Bambuška spolupracoval Jaroslav Dietl.

Sternenhoch Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch. Helga trpící (Vanda Šípová), foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Klíma však po sobě zanechal dramatických textů povícero. Z nich připomeňme Lidskou tragikomedii, patnáct let nejúspěšnější inscenaci brněnského Hadivadla (nyní tento kus uvádí pražské Divadlo v Dlouhé). Či Klímovy prý nedokončené dramatické črty, jichž se v uvedení na scénu chopili až ochotníci – hra Padlá bohyně a pokorný vítěz se dočkala scénického provedení až roku 2015, díky loutkovému podání Rodinného divadla z pražského Žižkova. Ukázalo se, že hra je to scénicky životaschopná, napsaná dobře a nadčasově. A je to již takřka dvacet let, co tehdejší student Jiří Adámek na své stáži v Polsku (sic!) uvedl Klímovu hru Dios, kterou pak v jedné z učeben DAMU pro nás, hrstku nadšenců a několika pedagogů, jedenkrát zopakoval.

Sternenhoch. Kníže. A Acher

Próza Utrpení knížete Sternenhocha má v recepci Klímova díla u českých čtenářů klíčové místo. Jako volné dílo vyšla v roce 1990 hned dvakrát. Jednou v Brně. A v tu samou dobu v nakladatelství Paseka – zvolilo optimistický, v té době snad i pochopitelný náklad 45 tisíc výtisků a chytré ilustrace Karla Nepraše. Následovalo zfilmování, umělecky kontroverzní a filmovým jazykem živelný filmový návrat režiséra Jana Němce (V žáru královské lásky, 1990). Divadelních uvedení se ujali třeba slovenský režisér Silvester Lavrík či David Jařab – ten ve zlaté éře Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Pro tuto scénu – včetně právě i pro Utrpení knížete Sternenhocha – skládal hudbu Ivan Acher.

Sternenhoch
Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch. Koná se svatba: kníže (Sergej Kostov) a Helga (Vanda Šípová) se stávají manžely, foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Skladatel, výtvarník a básník Ivan Acher (* 1973) je po dvě desetiletí spjat s dirigentem Petrem Kofroněm. Acherovu tvorbu uváděl Kofroň se souborem Agon Orchestra. Pro Kofroně ve funkci uměleckého ředitele Opery Národního divadla se jedná o vůbec první návrat ke svému agonskému já. Jistě, do opery ND vnesl i své vidění: třeba když uvedl Hábovu Novou zemi; či těch patnáct minut romantického duetu z Kašlíkova Krakatitu, které ukázaly nejlepší kdy odehranou milostnou scénu na slova Karla Čapka… Ale musí zde zaznít, že opera ND i s dirigentem Petrem Kofroněm se nadále profiluje coby instituce oper především dávno mrtvých skladatelů. Na všech svých scénách.

Ačkoli to může ve světle právě vyslovených vět znít neuvěřitelně, česká opera má na tuzemských jevištích prostoru docela dost. Po roce 1989 se jedná o více než 170 profesionálně nastudovaných operních titulů žijících českých autorů! Až na pár výjimek však šlo o nastudování partitur hudebně průměrných či inscenačně pouze načrtnutých. S čestnými výjimkami – typu Smolkova Nagana – platí, že pokud některý z autorů opravdu chtěl uspět, musel se obrátit do zahraničí (Miroslav Srnka). Či musel – jako Aleš Březina – trvat na důsledném inscenování a úspěch mu zajistila až neopakovatelná kombinace politicky i osobně silného tématu, „zahraniční“ hvězda Soňa Červená, zahraniční hostování této opery a pečlivé hudební nastudování, které provedl dirigent Marko Ivanovič.

Sternenhoch Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch. Jsou v kontaktu: Poeta–Milenec (Jiří Hájek) a Helga (Vanda Šípová), foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Problémem soudobé české opery tedy je, že se téměř bez výjimky jedná o ad hoc spolupráci operního domu a skladatele. Po ukončení průlomového porevolučního cyklu Bušení do železné opony zmizela jediná trvalejší platforma pro konfrontaci jednotlivých operních přístupů. Ani záslužné přehlídkové reprezentativní bienále Opera, ani onen zázrak ostravských uvádění soudobé hudby tuto roli přese všechnu obdivuhodnou a vytrvalou snahu i překvapivě efektivní výsledky suplovat nezvládnou. A v neposlední řadě se asi nejvýrazněji na stavu operní tvorby podílí fakt, že vymizela (jako i v jiných oblastech podfinancovaného živého umění) profesionální a systematická dramaturgie, v tomto případě soudobá dramaturgie operní. Ta se omezuje na příležitostné konzultace s autory, diskusi nad námětem a možnostmi provedení. Požadavek, že by se s dramaturgií měla řešit především taková věc jako dramatická výstavba operního díla, jednomu dost často připadá v těch provozních všednodenních starostech a bojích jako sci-fi. Leč opera nesnáší kompromisy!

Jiné a různé jazyky

Skladatel Ivan Acher tedy od Kofroně dostal zadání. Zvolil šťastné řešení. Svoji verzi Klímových slov pro text opery nechal přeložit do esperanta. Z toho by mohlo vyplývat, že v jistém ohledu jde spíše o pokusnou inscenaci, kde výsledný tvar ještě nemusí být tím nejdůležitějším. Z takového úhlu pohledu inscenace dopadla opravdu šťastně a do molocha státní instituce dorazil hudební jazyk 21. století. Acher je zkušený skladatel divadelní hudby, s dirigentem Kofroněm na sebe slyší a na Nové scéně to bylo znát. Ale přese všechno výše uvedené a s vědomím boje, který celý tým úspěšně na molochu vítězně vybojoval, drobné pochybnosti přetrvávají.

Opera vypráví, zjednodušeně řečeno, o vztahu mezi knížetem Sternenhochem a jeho manželkou Helgou – a o tom, jak se tento vztah promítl i do jednání vůči jejich dítěti. Konkrétněji: Poněkud extravagantní kníže Sternenhoch (Sergej Kostov) požádá otce (Luděk Vele) o ruku jeho dcery Helgy (Vanda Šípová). Sternenhoch si Helgu vezme a posléze mají spolu potomka. Potom se to však začne silně komplikovat, kníže přistihne Helgu in flagranti s jiným – a výsledek je neveselý…

Sternenhoch Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch. Panu Knížeti je ještě do zpěvu (Sergej Kostov v titulní roli), foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Motivace postav k jednání, tedy to, co je pravým důvodem k onomu šílenství v inscenaci samotné – na rozdíl od hudby – chybí. Scéna si vystačí s jednotlivými prvky typu stůl či židle a je zakončena velkou otočnou stěnou. Z jedné strany je to jakási skleněná stěna. Z druhé strany technická stěna s průlezy. Umožňuje se tím traktování děje pomocí paprsků světla, herecké akce a hudby samotné. A světe div se, na scéně Laterny magiky někoho (light designér Ondřej Kyncl) po dlouhé době napadlo, že světlo může operně posunovat děj a že světelný paprsek se může na účinkující odrážet odrazem ze zrcadla.

V hodnocení inscenace by mělo opakovaně zaznít, že jednoznačným kladem je především přesvědčivé pěvecké ztvárnění. Sergej Kostov jako Sternenhoch má expresivně černobíle nalíčený obličej. Kostým kombinuje výrazný žlutohnědý kabát, žlutohnědé tříčtvrteční kalhoty, kanady, černou buřinku, černé šle, bílou košili a černou šlajfku. Nechává tím tedy otevřenu jak onu aristokratickou extravagantnost, tak i případné Sternenhochovo šílenství.

Je dobré vidět takovou zpěvačku, jako je Vanda Šípová: bez jakéhokoli klopýtnutí zvládá ztvárnění pěvecké i pro její postavu dost komplikované ztvárnění herecké. Její Helga se tak stává klíčovou postavou opery. Sternenhochův život, život jejich dítěte, otázka, zda je vůbec jejich, život fyzický, ten reálný i ten imaginární, život duchovní, vše se v této opeře odvíjí od ní.

Sternenhoch Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch, foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Výstřednost i funkce vypravěče děje, to je úloha Terezy Marečkové. Jednak ovládá hru na amplifikované housle, jednak ta samá Tereza Marečková ztvárňuje i zpívanou roli. V souladu s partiturou její zpěv v porovnání s kolegy není vůbec doplňkový a herecká akce ji staví naroveň oběma protagonistům. Pro úplnou představu o scénickém ztvárnění, její postava vypravěčky má v natupírovaných vlasech srnčí parohy. Otec Luďka Veleho ve svém kostýmu vypadá jako otec Ubu. Tričko, kulich, uniforma s metály a spolehlivý zpěv. Je to on, kdo nenápadně udržuje dějovou linku. Děj pomáhá táhnout kupředu pětice tanečníků v choreografii Lenky Vagnerové.

Kromě zpěvu, zvučně amplifikovaných nástrojů, baletek a jejich tanců s košťaty, různých věcí jako lednička plná hlávek zelí a baseball s těmito hlávkami by asi bylo načase položit si otázku, proč je nejlépe zrežírovanou částí opery svatba a následný porod. Obojí je přesvědčivé, klasicky vystavěné, působivé a – což je hlavní – v souladu s dějem i hudbou. Režisér Michal Dočekal nám ukazuje, že režírovat umí. Dokonce i operu.

Sternenhoch Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch, foto: Patrik Borecký (Národní divadlo)

Ale tím se dostáváme k úvodem řečenému, že dramaturgie se omezila na schválení Acherových záměrů. A že asi pak pokračovala v hudebním plánu, protože zvukově opera působila kompaktním dojmem a diváka spolehlivě provedla dějem. Ale že režie Michala Dočekala už k tomu mnoho dalšího nepřidala. Přece se nedostávalo vývoje postav, scházely Klímova dějová plastičnost, ironický škleb, filozofická mnohovrstevnatost a hlavně – jak již naznačeno – význam onoho jednání jednotlivých postav. Jestliže je výsledkem takového čtení například interpretace, že z dvojice románových postav Helga a snová Daemona v opeře zůstává jenom reálná Helga, ztrácí se tím celý jeden dějový plán a mohlo by dojít k záměně motivací, kdo z čeho šílí a proč. A pokud tedy chybělo inscenaci téma, někdo by se mohl ptát, proč něco takového divadlo hraje.

Vzdor výtkám je třeba shrnout to podstatné: skladatel Ivan Acher spolu s týmem dirigenta Petra Kofroně přinesl na scénu ND zcela soudobé hudební prostředky. Acher našel ke Klímovi zdařilý klíč, a co je hlavní: podařilo se mu jej předat všem účinkujícím. Ti podali přesvědčivý výkon. Návdavkem se Ladislav Klíma vrátil po téměř jednom století na scénu Národního divadla. Nelze než opakovat: Sláva! Gloria! Klíma redivivus!

Tip na závěr:
19. dubna cca v 17 hodin proběhne u hrobu Ladislava Klímy na pražských Malvazinkách pietní akt k 90. výročí odchodu Ladislava Klímy z tohoto světa. Prý není vyloučena účast a vystoupení pěvkyně Vandy Šípové. Hrob je v sekci C–I. Bus č. 137 jede ze zastávky Na Knížecí co pět minut, a kdo chce jít pěšky, dá se přijet na lítačku též hotelovou lanovkou z Bertramky.

Národní divadlo, Praha – Ivan Acher: Sternenhoch
Autor libreta: Ivan Acher, hudební nastudování: Petr Kofroň, režie: Michal Dočekal, scéna: Marek Cpin, kostýmy: Eva Jiřikovská, choreografie: Lenka Vagnerová, světelný design: Ondřej Kyncl, dramaturgie: Beno Blachut, zvukový design: Eva Hamouzová, pěvecké obsazení: Sternenhoch: Sergej Kostov, Helga: Vanda Šípová, Otec Helgy: Luděk Vele, Kuhmist: Tereza Marečková, Poeta–Milenec: Jiří Hájek, tanečníci: Fanny Barrouquére, Karolína Gilová, Klára Jelínková, Andrea Opavská, Jan Kodet.
Premiéra 7. dubna 2018 na Nové scéně Národního divadla

TÉMATA

Opera
Hudba
Národní divadlo

A/Z SOUVISEJÍCÍ