Jakub König v hovoru s moderátorem Sašou Michailidisem během příprav pilotního dílu pořadu ArtZóna, v němž König vystupoval, foto: Josef Chuchma (ČT)

Kam jsem se to propadl, kdo mi to poví?

Josef Chuchma, 27. February 2018

Pár odstavců o knize Zvíře jménem Podzim a o několika málo volných souvislostech.

Zvíře jménem Podzim je dvojjediná bytost. Existuje jako kapela, která natočila album a odehrála vloni zatím několik koncertů. A existuje jako kniha. Tvůrcem té dvojbytosti je Jakub König.

S novým tisíciletím jako kdyby do zdejších uměleckých krajin – ale nejen do nich – vplula i nová vlna melancholie. Daná možná tím, že společenská euforie „devadesátek“ je definitivně pryč. Nastala kocovina, která vlastně dosud neskončila. V prosinci 1997 hovořil Václav Havel v takzvaném Rudolfinském projevu o blbé náladě, protože celý ten sedmadevadesátý rok prostupovalo politické a společenské hašteření, odhalování finančních podivností v politických kruzích a nutné přiznání si skutečnosti, že ekonomicky nejsme zase takovým tygrem, za jakého Česko někteří domácí politici vydávali. Následující rok uzavřely ODS a ČSSD cynickou opoziční smlouvu, Havel začal fyzicky i politicky slábnout… Étos popřevratové éry vyhasl.

Po roce 2000 začaly artikulovat své pocity generace, které v listopadu 1989 ještě nedosáhly dospělosti a nenesly v sobě tolik z oné euforie počátku devadesátých let jako generace jejich starších bratrů a sester, případně rodičů. V severomoravském Krnově se roku 1973 narodil jistý Ivan Gajdoš, vystudoval tam střední pedagogickou školu, učil v tamější základní umělecké škole hře na kytaru a sám skládal písně. Založil mimo jiné skupinu Bratři Orffové. V roce 2005 vydala album Bingriwingri. Tíha odstrčeného kraje, v němž je lepší snít než bdít, v němž to citlivější duši nutí odlétat v mysli kamsi jinam, je v některých písních té klidné nahrávky téměř hmatatelná. Tenkrát si lidé z většiny početnějších neseveromoravských (či neseveročeských) měst ještě nedokázali míru frustrace tamního obyvatelstva představit, respektive nebrali ji příliš na vědomí. Dnes už jejich odstrčenost a z ní vyvěrající stavy a mínění přehlížet nejde, protože mají své zastání, jakkoliv je to zastání pofidérní a na ně fakticky kašlající, v nejvyšší, celostátní politice. Hovořil-li Havel před dvaceti lety o blbé náladě, těžko najít jednoduchý a adekvátní přívlastek pro náladu současnou.

Stránka z knihy Stránka z knihy Zvíře jménem Podzim, repro: www.artzona.cz

Když album Bingriwingri posloucháme s vědomím toho, co společensky nastalo od doby jeho vydání, můžeme v něm zaslechnout to, čemu se pak lidé z větších (a zřejmě nejvíce univerzitních) měst mnohdy tak diví a nerozumí tomu. Bratři Orffové ty pocity formulovali kultivovaně, poeticky, s nadhledem, ale verš „pohraničí není ničí“, který se objevuje v jedné ze skladeb na albu, by toho všeho mohl být mottem.

Prakticky ve stejnou dobu jako Gajdoš & spol. začal svou hudební dráhu rodák z České Lípy Jakub König (* 1978). Na tamním gymnáziu založil skupinu Stringbreakers, z ní se časem stala Jakub a Obří broskev, pak Obří broskev. Vydali několik alb. V roce 2011 se König, žijící již v Praze, převtělil v sólový projekt Kittchen, i na pódiích se maskoval jako tajemný kuchař. Předloni se znovu obklopil muzikanty a vzniklo uskupení Zvíře jménem Podzim. Vloni na podzim vydalo stejnojmennou desku, souběžně König publikoval knihu Zvíře jménem Podzim. Než se jí budeme věnovat, ještě poznámku.

Obálka knihy Zvíře jménem Podzim Titulní strana knihy Zvíře jménem podzim, repro: www.artzona.cz

Königova/Kittchenova melancholie je od posazení Bratří Orffů mírně odlišná. Zatímco smutky krnovských „bratrů“ zdají se mít kořeny v otevřené a opuštěné krajině a žité každodennosti v ní, Kittchenovo rozpoložení je romantičtější, kulturnější, literátštější i apokalyptičtější, možná také inspirované „prokletými“ autory. Saje z úzkosti velkoměstské a z omamných látek, ať jimi myslíme téměř cokoliv. Současně není možné přehlédnout styčné plochy mezi těmito dvěma melancholiky – i König/Kittchen zpívá o Sudetech, o krajích bez liberalistické euforie, viz úvodní píseň alba z roku 2015 Kontakt: „Barevný paneláky podél cesty / a starý fabriky, co vypadaj jak vymlácený kostely / a parta cikánů spravuje v zatáčce žigulíky / tohle jsou, maličká, ty mý Sudety…/ (…) krajina stokrát obsazená…“

Kniha Zvíře jménem Podzim je, ale současně není samostatným, respektive samonosným titulem. König v ní zúročuje své kreslířské, přesněji komiksové zkušenosti, i zkušenosti písňového textaře a vůbec tvůrce, jemuž tíha tlačí na srdce a on využívá nejrůznějších výrazových prostředků, jimiž vládne, aby své stavy ventiloval. Což pro publikaci samotnou, pro paperback o stovce stran, je spíše minus než plus, protože když si poslechnete album a přečtěte knihu, tak zjistíte, že „zvíře“ König rozděluje a rozhazuje své umy na všechny strany, ale samostatnější výpovědí je spíše deska než kniha; suma jednotlivostí, tedy písní, lépe souzní s autorovým tvůrčím naturelem. Kniha žánrově přešlapuje mezi komiksem, básnickou sbírkou (postavenou víceméně na básních v próze) a hojně ilustrovanou story. König však není bytostný prozaik, stavitel příběhů-konstrukcí; v knize se projevuje převážně jako epický lyrik, „nahazovač“ stavů. Je u něho poněkud lhostejné, zda knižní výpověď má zrovna podobu prozaických řádek, kresebné ilustrace či veršů, jež jako kdyby vypadly z Königových písňových textů.

Ukázka z knihyDvoustrana z knihy Zvíře jménem Podzim, repro: www.artzona.cz

Avšak bez ohledu na existenci stejnojmenného hudebního alba s jeho některými velmi mocnými partiemi, bez ohledu na všelijaké kontexty, obsahuje kniha Zvíře jménem Podzim svá vlastní výmluvná místa. Ať to jsou kresby autodidakta Königa, jejichž rukopis lze s určitou dávkou tolerance přirovnat k jakémusi (v dobrém slova smyslu) retardovanému, redukovanému výrazu výtvarníka Josefa Bolfa. Ať to jsou evokace krajiny s vlakovou tratí, zapadlou hospodou, s existencemi vnořenými do těchto naprosto neambiciózních okresních poměrů. V tomto mišmaši se přerývaně odbývá příběh záhadně ztracené dívky, podivných nálezů v křoviscích, alkoholových raušů. Je to vlastně celé sen a kruťácká povídačka, anebo lyricko-epická sociálka? Možné je oboje. To je na Königově publikaci iritující i poutavé zároveň: ta mnohočetná neurčitost, přitom však syrovost bezmála naturalistická.

Jakub König alias Kittchen alias Zvíře jménem Podzim přichází k nám jako hlas z podsklepení, z krajiny po setmění, z odvrácené strany naší (velko)městské přítomnosti. Jeho melancholie je odvěká i zcela současná. A to zvíře jménem Podzim, to je bytost na způsob Jungova Stínu, nikoliv nutně svázaná s nějakým ročním obdobím, nýbrž s našimi nepříliš vědomými strukturami, které však velmi reálně a citelně vstupují do našich „digi“ existencí, v nichž se z určitého úhlu vše jeví tak fajnově lehké, tekuté, splavné. Možná je König poněkud jednostrunný, ale blbosti nepíše.

Jakub König, Zvíře jménem Podzim, Praha: Paseka, 2017.
(96 stran, doporučená cena 240 korun)

TÉMATA

Recenze
Literatura
Hudba
Komiks
Knihy

A/Z SOUVISEJÍCÍ