Stužka z kostýmu hereček Míčové a Roznětínské
Detail z kostýmu, v něm herečky Míčová & Roznětínská pózovaly pro focení k inscenaci, foto: Tomáš Hejzlar

Elfriede Jelineková v pražském Rubínu aneb (rakouský) fašismus ve slováckých krojích

Ester Žantovská, 5. February 2018

Elfriede Jelineková (* 1946), rakouská dramatička a nositelka Nobelovy ceny za literaturu, se, jak známo, se „svými“ Rakušany příliš nepáře. Opakovaně vytahuje z pěkně uklizených rakouských skříní kostlivce v podobě nacistické minulosti, zneužívání moci či spořádané katolické slupky, pod níž se kupí všemožné frustrace. Ani její Královna duchů, kterou nyní uvádí A-studio Rubín v koprodukci se Studiem Rote, nehladí po srsti.

V České republice dosud neuvedený kus je jakýmsi dovětkem k Jelinekové hře Burgtheater z roku 1985, pojednávající o nejslavnější a nejmilovanější rakouské herečce 20. století, Paule Wessely (1907–2000). Dlouholetá hvězda první rakouské divadelní scény – vídeňského Burgtheateru – pro Jelinekovou v obou textech reprezentovala pošramocenou kulturní identitu své domoviny. Wessely se za druhé světové války přiklonila k nacistické ideologii a stala se prominentkou režimu. Hrála v několika propagandistických snímcích včetně filmu Heimkehr (Návrat domů), obhajujícího okupaci Polska. Že tato epizoda nepoznamenala její pozdější kariéru ani obrovskou oblibu u diváků, je příznačné. Wessely symbolizuje nereflektovanou temnou minulost Rakouska, jakož i způsob, jímž se dá umění zneužít coby nástroj manipulace. A nejen umění, potažmo každé veřejné vystupování. Je v tomhle ohledu úsměvným bonusem, že tuzemská premiéra Královny duchů připadla na den vyhlášení výsledků zdejších prezidentských voleb – kampaň, která jim předchází, je svým způsobem přerušovaným divadelním představením, kde se často hraje na „lidovou“ strunu.

Rakouská herečka Paula Wessely na obálce knihy Rakouská herečka Paula Wessely na obálce knihy Marie Steinerové Die verdrängten Jahre (Potlačované roky), která vyšla v roce 1996 ve vídeňském nakladatelství Verlag für Gesellschaftskritik, repro: Verlag für Gesellschaftskritik

A o to jde především. Být lid. Být lidovější než lid. Režisér Ondřej Škrabal v Rubínu toto téma Jelinekové vzpomínkového monologu slavné herečky vizuálně zasazuje na moravské Slovácko, jakousi symbolickou baštu čistoty tradic, odkud ostatně pocházeli autorčini židovští předci, kteří téměř do jednoho zemřeli v koncentračních táborech. Hned v jednom z úvodních obrazů se ustavuje zásadní souvislost mezi lidovostí a fašismem. Dvě herečky – Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská – které se o monolog dělí, stojí v zákrytu za sebou, a zatímco první pomalu zvedá levou ruku v gestu známém z folklorních tanců jako „šroubování žárovky“, druhá nad jejím druhým, pravým ramenem „hajluje“. Během opakování zmíněných gest hrdě zpívají moravskou lidovou píseň se slovy: „pijme, chlapci, víno, voda je nezdravá, utopila sa v ní židovka zrzavá“.

Herečky jsou oděné v mužskou verzi lidového kroje, ovšem nenápadně zpotvořeného vestičkou se cvočky či pentlemi na klobouku z modrých pásků s nápisy IKEA. Trochu připomínají domobranu, v jejich výhrůžně rozkročených postojích je cítit skrývaná agresivita. Jsou si zrcadlem, samy sobě lidem, zobrazením nemožnosti zachytit, pochopit jedince v jeho úplnosti.

Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská při focení k inscenaci Královna duchůGabriela Míčová & Lucie Roznětínská při focení k inscenaci Královna duchů; v samotné inscenaci jsou však jejich kostýmy jiné…, foto: Tomáš Hejzlar

Krom „lidových písní na rtech“ (zazní ještě přerývaná, rozlezlá píseň „když jsem byla mladá, to byl lid jako já“) herečky převážně sošně přednáší o svém vztahu k lidu, k diváctvu, o moci, kterou má ikona nad svým publikem i po smrti. Jejich slovům dodávají hrozivý rozměr promítané a dokola přetáčené pasáže z propagandistických filmů, například „hajlující“ masy v krojích. I když po sobě „rozdvojená“ herečka všechno uklidí – ze dveří v zadním plánu se v jeden moment hororově vyvalí kupy šatstva-kostýmů – tak ven z omezeného prostoru jeviště se nikdy nedostane. Musí sytit ty, nad nimiž získala moc, její role je věčná.

Portrét rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové Rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková v roce 2004, kdy získala Nobelovu cenu za literaturu, foto: Karin Rochollová (Voce Spettacolo)

Stejně jako manipulativní moc, kterou sem tam nechává ve své útržkovité reflexi problesknout: „Vím, jak se mám nastavit, aby se na mě lidi postavili do fronty.“ Výmluvnější než přímá sdělení jsou divadelní situace, v nichž se zmiňovaná manipulace přímo děje. V jedné takové se protagonistky uculují a střídavě hází do placu začátky nekorektních vtipů typu „přijde Dežo do cukrárny…“ nebo „Milošovi je devadesát pět a žije v domově důchodců...“, kterým se stále víc smějí. A publikum s nimi. Podruhé projedou stejnou pasáž úplně vážně a s tragickými výrazy v obličeji. Poté se prudce rozsvítí, divadelní kouzlo je zrušené. Divák v tu chvíli zakouší na vlastní kůži to, o čem se tu mluví – slova jako taková znamenají málo, podstatná je hra, která se s nimi hraje…

Elfriede Jelineková: Královna duchů, A-studio Rubín, premiéra 27. ledna 2018.
Překlad: Barbora Schnelle, režie: Ondřej Škrabal, scénografie: Ivana Kanhäuser

TÉMATA

Recenze
Divadlo
Elfriede Jelineková
Fašismus

A/Z SOUVISEJÍCÍ