Dokumenty připomínající temnou stránku češství
K letošnímu výročí konce druhé světové války odvysílala Česká televize dva dokumenty vztahující se k desetiletí 1938-1948, kdy národ prošel zkouškou, která jej fatálně poznamenala. Jedním je Apoštol národní zrady, druhým Národní očista. Oba snímky jsou přístupné na iVysílání.
Scenárista a režisér Petr Lokaj (* 1959) je podepsán pod řadou dokumentů s historickými náměty. Obzvláštní postavení v nich zaujímají portréty významných politických osobností: Edvarda Beneše, Gustáva Husáka, Emila Háchy, Ludvíka Svobody. Sem náleží i Emanuel Moravec (1893–1945), onen apoštol zrady.
Moravec roku 1914 narukoval do první světové války. Následujícího roku padl do ruského zajetí; v Rusku přešel do československých legií a s nimi se navrátil do nově vzniklé republiky, v jejímž vojsku udělal strmou kariéru. Pilně také psal a publikoval. Vedl ne zcela střídmý život. Politicky podporoval Hrad, stál v září 1937 u rakve T. G. Masaryka. Postoj Edvarda Beneše v osmatřicátém roce jej dokonale zklamal a začal prezidenta nenávidět. V listopadu 1938 byl poslán do výslužby. Uvažoval o emigraci do Jižní Ameriky. Ale vyhlédli si ho němečtí nacisté, vyslali ho na studijní cestu po svém „spořádaném“ státě a v Moravcovi se cosi zlomilo. Od té doby až do května 1945, kdy spáchal sebevraždu, sloužil nacistickým okupantům v míře nevídané. Stal se symbolem, slovy Lokajova dokumentu „apoštolem“ národní zrady. Byl členem protektorátní vlády ve funkci ministra školství a lidové osvěty a vůbec činitelem veřejně mimořádně aktivním, který v zájmu převýchovy Čechů v nacistické otroky ze sebe chrlil spousty „výtečných“ nápadů.
Pavel Nečas coby Emanuel Moravec ve filmu Apoštol národní zrady, video: Česká televize Lokajův dokument prochází celý Moravcův život, ale akcentuje pochopitelně období 1938–1945; co těmto letům předcházelo, o tom režisér vypráví hlavně na začátku filmu a v nezbytné míře, aby byl zřejmý zlom, který u Moravce s koncem meziválečné československé republiky nastal. Přemet obhájce demokracie v jejího hrobníka snímek evokuje zejména vhodnými citacemi z Moravcových výroků. Dodnes je Moravcův obrat svým způsobem fascinující nejen názorově, ale i psychologicky. Jedna z „mluvících hlav“ dokumentu, profesor Cyril Höschl, se snaží formulovat některé možné psychologické procesy, jež člověka k takovému přesmyku vedou. Je to vysvětlení pochopitelně zkratkovité a obecné; nesnadná pochopitelnost Moravcovy válečné dráhy zůstává. Režisér Lokaj se snaží výskyt „mluvících hlav“ v Apoštolovi národní zrady omezit na nutné minimum, největší prostor dostávají odborný poradce filmu, historik Jan B. Uhlíř, a vojenský historik Eduard Stehlík. Překrývání „mluvících hlav“ pilně obstarávají historické materiály filmové a fotografické. Nepominutelnou součástí Lokajova Apoštola jsou hrané pasáže. Autor těchto řádek obecně nemá v oblibě dokumenty s hranými partiemi, i při vědomí toho, že někdy prostě nelze jinak, protože dalším způsobem se dané situace zobrazit zkrátka nedají. Ale i tak: Emanuel Moravec v podání Pavla Nečase sice v sobě má vizuální potenciál, ale režie hraných partií působí s topornou ilustrativností, ne-li dokonce někdy směšností (Moravec coby dobyvatel ženského srdce své služky, či Moravec piják tvrdého alkoholu).
Emanuel Moravec byl sice „apoštol“ zrady, avšak se značnou dostředivou silou, umocněnou právě strašidelným nacistickým okupačním režimem, kdy prostě šlo o život, a my si to dnes reálně nedokážeme představit. Tudíž „apoštol“ do svého světa zrady vztahoval další veřejné osobnosti, například umělce. Této rovině jeho „apoštolského“ působení se dokument bohužel nevěnuje a výsledek působí poněkud řídce.
Ještě jeden aspekt Apoštola národní zrady, přes nějž se zároveň dostaneme k druhému titulu, k Národní očistě. Tím je způsob snímání „mluvících hlav“. V Lokajově dokumentu je těch celkem šest hovořících znalců či pamětníků (vše muži) natočeno s obrazovou kulturou. Hlavní kameraman snímku Martin Přeták (jinak snímající především komerční TV seriály) si ohlídal svícení a barevné ladění. Jen si režie mohla odpustit okrášlení titulků se jmény hostů – kýčovitý pásek v dolní části obrazovky nesoucí i logo a název filmu. U Národní očisty kameraman Jan Balcar snímal oslovené lidi v jejich prostředí, v terénu, obtížněji se mu tedy sjednocovala obrazová kultura výpovědí, ale to by snad ještě neměl být důvod k tomu, aby jeden z hovořících mužů byl snímán zespoda, jako by snad přímo měl vyniknout jeho mocný podbradek, nebo jedna ze žen byla nasvícena tak, aby vynikly nedokonalosti její pokožky. To jen na okraj…
Dokumentární film Jaroslava Kratochvíla Národní očista, video: Česká televize Režisér druhého z probíraných dokumentů Jaroslav Kratochvíl (* 1985) je sice o dvě generace mladší než Lokaj, ovšem v pojetí jeho snímku se věk nikterak neprojevil, jde o vpravdě standardní, téměř bezpříznakový produkt dokumentu s historickým námětem. Rovněž Kratochvíla, stejně jako Lokaje, historická tématika trvale zajímá, ostatně v doktorandském studiu na FAMU se zabýval obrazem Němců v československém dokumentárním filmu mezi léty 1945 a 1968. Ale jako kdyby Kratochvíla námět sám zahltil natolik, že mu nezbylo než oslovit několik historiků, kteří zkoumají, co se v českých zemích bezprostředně po skončení druhé světové války dělo, a k tomu sebrat příslušné obrazové dokumentární materiály. Jako kdyby samotná fakta byla dost výmluvná, a stačí je převyprávět. Film zdůrazňuje, že v poválečných procesech bylo obviněno téměř 180 tisíc lidí a že 30 043 osob bylo odsouzeno, přičemž padlo 741 rozsudků doživotí a 713 trestů smrti. Vysvětlen je rozdíl mezi takzvaným velkým a malým dekretem, kteří mnozí lidé po válce „vyfasovali“. Snímek vypíchne několik kauz, například veřejnou popravu válečného náměstka pražského primátora, historika Josefa Pfitznera, na niž se dostavily tisíce lidí, či jinou veřejnou popravu, totiž úřednice Herty Kašparové v Třešti.
Odhadem dvacet až třicet tisíc Pražanů zaplnilo náměstí v Praze na Pankráci, kde se 6. 9. 1945 konala veřejná poprava Josefa Pfitznera, bývalého náměstka primátora hlavního města Prahy. Popravu přibližuje i dokument Národní očista, foto: archiv ČTK „Mluvící hlavy“ se v Národní očistě vyskytují hojněji než v Apoštolovi národní zrady; a tak jako se z historiků ve filmu o Moravcovi vyděluje psychiatr Höschl, tak se u Kratochvíla z palety historiků vymyká biolog, konkrétně profesor Jan Zrzavý, který zde národnostní aspekty komentuje z „naturálního“ hlediska: činí tak ve zkratkách až aforistických a lze je brát jako drobné osvěžení diskurzu, neznamená to však, že by dokument mířil i k širším souvislostem a k mezioborové reflexi tehdejšího myšlení a chování v českých zemích.
Apoštol národní zrady a Národní očista spolu volně souvisejí, ČT je nasadila ve dvou dnech po sobě, což je programově správně. Témata obou titulů neztrácejí na aktuálnosti, tedy i základní dramaturgická volba je v pořádku. Tnula do živého: stačí si třeba na ČSFD přečíst „hlasy lidu“ k Národní očistě – ty zcela diametrálně odlišné představy o národních zájmech a o tom, co Kratochvílův film opominul, nebo jakého je ladění. Avšak filmařsky a myšlenkově ani jeden z dokumentů není strhující, nýbrž jen a pouze edukativní. Sice zažíváme éru fake news, ale to snad ještě neznamená, že by ke spokojenosti měly stačit v zásadě pozitivistické produkty.
Apoštol národní zrady
Námět: Vítězslav Janák ml., dramaturgie: Jana Škopková a Vítězslav Jandák ml., odborný poradce: Jan B. Uhlíř, hlavní kamera: Martin Přeták, kreativní producentka: Jana Škopková, scénář a režie: Petr Lokaj. Rolling Media a Česká televize, 2018, 56 minut.
Národní očista
Námět, scénář a režie: Jaroslav Kratochvíl, dramaturgie: Alice Růžičková, Dagmar Smržová, kamera: Jan Balcar, kreativní producent: Petr Kubica. Česká televize, 2018, 52 minut.
