Vladimír Ambroz, Highway
Vladimír Ambroz, Highway, 1978, foto: Marie Kratochvílová

Brno, parkoviště a Československá televize

Jiří Ptáček, 27. February 2018

Je definitivně objeveno a doceněno umění akce Vladimíra Ambroze? O poznání lépe se to podařilo knihou než právě probíhající výstavou.

S performancemi Vladimíra Ambroze (* 1952) se to má stejně jako s celým českým „uměním akce“ z dob normalizace. Bylo věcí úzkého okruhu kolegů a přátelsky formovaných komunit. Domácí kulturní instituce ho programově ignorovaly. Díky korespondenci a úsilí několika málo osob zde a v zahraničí o nich sice docházelo k „únikům“ v podobě zařazení dokumentací do západních časopisů a galerijních přehlídek. Většina dokladů o jejich uskutečnění, zůstaly-li nějaké, však byla přechovávána v soukromých archivech.

Více pozornosti se akčním formám umění pochopitelně dostalo během posledních tří desetiletí. Po letech mlčení o dramatické proměně výtvarného umění bylo zapotřebí napsat jeho nové lokální dějiny. A akční umění se kvůli své přechodnosti a nemateriálnosti ukázalo jako jeden z nejvhodnějších hraničních přechodů mezi tím, co se dělo u nás a na Západě. Jeho studium ovšem vždy vede také k uvědomění si vzájemných odlišností, podmíněných politickými a společenskými podmínkami, v nichž „umění akce“ vznikalo.

Galerie fotografií akcí Vladimíra Ambroze

Je až s podivem, že i takovou dobu od „oficiálního“ uznání práva akčního umění na existenci lze jeho historický obraz doplňovat a rozšiřovat. V tom je bezesporným přínosem kniha a výstava o aktivitách studenta brněnské architektury Vladimíra Ambroze. Ten se akcím soustavněji věnoval sice pouze mezi lety 1976–1981, tedy ještě před svými třicátými narozeninami, kniha i výstava však dokládají, že už tehdy byl názorově vyprofilovaným mužem, který kriticky reagoval na atmosféru ve společnosti.

Během prvního roku, kdy se akcemi Ambroz zabýval, na jedné z nich rozdal přátelům identické masky, ve kterých se změnili v symbol uniformní společnosti. Do zorného pole jeho zájmu se několikrát dostaly dopravní komunikace. Dnes asi nejvíce ikonická autorova performance – Car (1977) – byla koncipována jako zaparkování sebe sama coby automobilu na parkovišti. „Pokud někdo šel okolo, tak na uvedenou situaci vůbec nereagoval. Přišlo mu to asi úplně normální,“ uvedl sám v pozdějším popisu akce. Rok nato si lehl na nepřerušovanou čáru mezi silničními pruhy a nechal se automobily objíždět. „Bílá střední čára šla symbolicky přes mé tělo. Auta jezdila okolo, byť jich nebylo mnoho, přesto měla přednost.“

Symbolické obsahy byly, jak se zdá, v Ambrozově případě namířené konkrétně proti životním, přesněji společenským podmínkám, s nimiž nesouhlasil. Například jeden celý den ve svém ateliéru sledoval vysílání Československé televize. Pozvaní hosté za ním sice mohli přijít, on se však věnoval výhradně programu. „Po ukončení akce jsem si musel vzít prášky na spaní, abych vůbec dokázal usnout.“

Na počátku 80. let se Ambrozovi podařilo do akce zapojit video technologii, která právě (a se zpožděním) přicházela do Československa. Na hlubší rozvinutí práce s videem ale již nedošlo. Jak v knize postihl historik umění Tomáš Pospiszyl, více rozpracoval vztah akce k fotografii. Ta mu nesloužila pouze jako prostý záznam události. Uvažoval o ní dopředu a fotografy náležitě instruoval, například nákresy. Jeho práce se tak ocitala na hranici obou disciplín. Není bez zajímavosti, že víceméně ve stejné době o nějakých sto kilometrů severněji došel k podobným řešením některých performancí pro aparát olomoucký Vladimír Havlík.

Pohled do výstavy Vladimíra Ambroze AkcePohled do výstavy Vladimíra Ambroze Akce v Domě fotografie v Revoluční ulici č. 5 v Praze 1, foto: GHMP

Kniha o Vladimíru Ambrozovi předběhla nynější pražskou výstavu o půl roku. Vedle dokumentace akcí obsahuje ukázky jeho další tvorby, drobných konceptuálních objektů a vizuálních partitur, a také Pospiszylovu rozsáhlou studii, v níž nad rámec Ambrozovy umělecké biografie nabízí řadu souvislostí s tehdejším kulturním prostředím. Knihu o Vladimíru Ambrozovi tak lze číst i jako jakýsi úvod do problematiky „umění akce“ u nás. Naneštěstí i proto kniha zdaleka předčí výstavu.

Expozice v pražském Domě fotografie jako by neměla co dodat. Pomineme-li jeden filmový záznam a inscenaci nerealizovaného boxu, do nějž se autor zamýšlel uzavřít a po měsíc pozorovat svět venku pouze přes obraz přenášený dovnitř, je výstava v Revoluční ulici pouze méně kontextualizovaným shrnutím „všeho na jednu hromádku“.

Posloupnost „nejprve kniha, pak výstava“ by dávala smysl tehdy, kdyby výstava přinesla něco, čeho knihou nelze dosáhnout. To se však v tomto případě děje pouze v minimální míře. Ambroz sice nově vyvolané dokumentace zasadil do autorského architektonického řešení, takže oproti knize lépe vidíme, jak svou minulost chce zprostředkovávat on sám. Význam autorského pohledu prohlubuje skutečnost, že jediným komentářem k vizuálnímu materiálu jsou opět Ambrozovy vlastní texty. Spolu s načerno vymalovaným prostorem a konvenčně rozvěšenými fotografiemi dokládají jeho potřebu umocnit naléhavost svých kritických poselství. Konzervativní expozice je tak v příkrém rozporu s nonkonformní povahou jeho minulých aktivit a spíše danajským darem než opožděnou splátkou za desetiletí, kdy čeští akční umělci nemohli vystavovat.

Vladimír Ambroz: Akce, kurátor Tomáš Pospiszyl, Dům fotografie, GHMP, Praha. Výstava potrvá do 29. dubna.
Tomáš Pospiszyl (ed.), Vladimír Ambroz — Akce / Action, Praha: Bigboss, 2017. (Texty: Vladimír Ambroz, Pavel Büchler, Marian Palla, Tomáš Pospiszyl, Petr Štembera, Grafická úprava: Kristyna Ambrozová, 228 stran, 599 Kč).

TÉMATA

Recenze
Výtvarné umění
Výstavy
Literatura
Performance
Vladimír Ambroz
Dům fotografie

A/Z SOUVISEJÍCÍ