Martin Bohadlo a Radmila Urbanová na prknech Vily Štvanice
Tygří Vořezávátka v pražské Vile Štvanice – Martin Bohadlo a Radmila Urbanová, foto: Michael Tomeš

…ale ano, takhle nějak to s výchovou chodívá

Josef Chuchma, 9. February 2018

Inscenace pražského divadla Tygr v tísni zvaná Vořezávatka pobaví, neurazí, ale nenadchne. Je to zhruba hodinová črta, jak to s člověkem chodí, když se narodí, roste a výchova si jeho osobnost poddává, chce ho natvarovat.

Radmila Urbanová hraje babičku, Dana Poláková matku, Martin Bohadlo otce a Kryštof Krhovják syna. Všichni jsou typově trefení, každý z nich se ve své roli našel. Inscenace čerpá ze „starých zdrojů“, ať jimi je Komenského práce Informatorium školy mateřské, J.-J. Rousseaua výchovný spis Emil či práce sovětského pedagoga Makarenka O výchově dětí v rodině. Z nich si půjčuje modely didaktických představ o působení na mladé bytosti. Ke klasikům tvůrci inscenace připojili své vlastní zkušenosti, které zažili jako děti, případně i coby rodiče. Srážky zásad a reálných situací jsou ilustrovány dynamickým sledem scén, nejednou vtipných, pointovaných, expresivních, rozhýbaných. Skoro každý divák se v některé z nich najde; tohle zažil jako dítě, takhle se choval jako rodič.

K tomu poznámka téměř psychoanalytická. Nabízí se otázka, proč ve výchovné sestavě, jíž je syn vydán napospas, chybí dědeček. Že muži dřív umírají? Že se dneska muži z výchovy vytrácejí? Že Tygr v tísni nesehnal na takovou roli vhodného herce? Že se dědeček nehodil koncepci do krámu? Ať už k tomu byl důvod jakýkoli, je to zajímavý detail: jak syn roste, nabývá otec v konfliktech s ním na směšnosti, autorita mu vadne – a ženy mají větší slovo. I hábit kázajícího Mikuláše oblékne matka, Dana Poláková, a jde jí to dobře.

Tygří Vořezávátka v pražské Vile Štvanice

Sled scén drží tempo zhruba dvě třetiny času z hodinu trvajícího představení. Tehdy, když je ilustrována „odvěkost“ určitých výchovných principů, inscenace šlape a baví. Pak se dostaví historický střih, listopadový převrat, nastanou nové časy, syn roste a inscenace začne přešlapovat a slábnout. Když se ironicky zpochybňují „odvěké“ pravdy a mechanismy, je to sice obligátní, ale náboj u Tygra v tísni to má. Směrem k dnešku však tvůrci ze svého materiálu nevydolují víc než „zahraný“ komentář a přešlapování na místě. Když se po šedesáti minutách zhasnou světla, zůstává dojem črty, náhozu, který nemá ani výpovědní intenzitu jednoaktovky, ani příslib nápřahu k něčemu „celovečerně“ plnému.

K tématu dospívání a výchovy se Tygr v tísni obrátil ve své minulé inscenaci Synáčci, inspirované texty Roberta Musila, Thomase Bernharda a R. M. Rilkeho. Ta měla premiéru na Štvanici vloni v březnu. Dva měsíce předtím, v lednu 2017, Tygr na pražském ostrově uvedl inscenaci Ticho, nahrává se!, jež má za námět osudy některých českých rozhlasových žurnalistů za německého protektorátu. Oba tyto tituly stojí o třídu výš než Vořezávátka.

Rousseau, Komenský, Makarenko a spol.: Vořezávátka, Tygr v tísni, premiéra 2. února 2018.

Režie: Ivo Kristián Kubák, dramaturgie: Marie Nováková, scénografie: Tereza Venclová, hudba: Ivo Sedláček, hrají: Dana Poláková, Radmila Urbanová, Martin Bohadlo, Kryštof Krhovják

TÉMATA

Recenze
Divadlo
Děti
Tygr v tísni

A/Z SOUVISEJÍCÍ