Foto: Josef Chuchma (ArtZóna.cz)

Nakladatelství Bylo nebylo: Dobré knihy vznikají pomalu

Michala Komrsková, 16. March 2018

Knížka z bláta Johna Cage. Máchův Máj na váhu, 100 g za 78 korun. Sebrané spisy malířky Kateřiny Černé. Anna Pleštilová ve svém nakladatelství s poetickým názvem Bylo nebylo vydává knihy, které možná nejsou bestsellery, ale jejich čtenáři na ně nejspíš nikdy nezapomenou.

Jak člověk učiní rozhodnutí, že bude vydávat zrovna takovéto knihy?
To nebyl vůbec žádný plán. Shodou okolností měla moje diplomová práce formu knihy. A protože jí slušela laciná vazba a strojová výroba, rozhodla jsem se ji vydat ve větším nákladu. Kdybych měla oslovovat nakladatele, musela bych prosit o pozornost, pak bych čekala rok a nakonec by mi řekli, že mám změnit obálku. Což bych odmítla a tím by to zhaslo. A tak jsem si to zkrátka vydala sama. Věděla jsem, že to bude risk. Od začátku jsem dělala knihy pro úzké publikum. Ale dělám je ráda, a k tomu na vlastní triko.

To zní dost troufale.
Když si člověk troufne sám, říká si: Zkusím to, a ono se uvidí. A hlavně si nebudu muset nic vyčítat. Ta první kniha (Ovoce Čok, pozn. red.) nebyla drahá, černobílý tisk, lepená vazba, vydala jsem ji tehdy v nákladu 500 kusů. To byl ovšem oproti těm předcházejícím, ručně vázaným, vysoký náklad. A když máte doma najednou pět set knih, musíte s nimi mezi lidi. Nemůžete na tu horu jen tak koukat. Co ovšem s nimi, to jsem zjišťovala teprve za pochodu. Je velice snadné knihu vydat, to dokáže každý, ale těžké je dostat ji ke čtenáři, najít ho.

Obrátila jste se na některého z knižních distributorů? Nebo jste šla jinou cestou?
První nabídky ze strany distributorů byly takové, že si ukrojí 75 procent z prodejní ceny, což je neúnosné. Časem jsme se dostali na 55 procent. To je obvyklá marže. Klasická knižní distribuce pro nás ovšem ani teď nic neřeší. Vydáváme převážně debuty, autorské knihy a publikace na hranicích různých žánrů. A protože nechci a nemohu platit reklamu, prodá se nám takových výtisků v distribuci doslova pár za měsíc. Pro Bylo nebylo je dodnes distributor marginální odběratel.

Copak je náklad 500 výtisků pro distributora natolik nezajímavý, že takový titul vůbec nebere v potaz?
To ne, ale jde samozřejmě o typ produkce a o předpoklad, kolik toho distributor zhruba prodá – a podle toho se k vám taky chová. Přes Kosmas se začíná pomaličku prodávat John Cage, Knížka z bláta, jeho jméno si totiž knihkupci občas vyhledají. Naprostou většinu výtisků však sama nosím do knihkupectví nebo je prodávám na různých festivalech.

Portrét Anny PleštilovéZakladatelka nakladatelství Bylo nebylo Anna Pleštilová. Původně svůj podnik táhla sama, ale nakonec přibrala pro redakci a distribuci Helenu Černohorskou, a je to tak prý mnohem lepší, foto: Josef Chuchma (ArtZóna.cz)

Jak se z toho platí složenky?
Hodně špatně. Jenže reakce na veletrzích a festivalech jsou tak hezké! Sice ráno odcházíte z domu s kufrem, který sotva uzvednete, do schodů vám ho nikdo nepomůže vynést a vy přemýšlíte nad tím, jestli máte ještě sílu tam dojet a zda to má vůbec smysl… Navíc zezačátku ani nevíte, na které festivaly stojí za to vyrazit. Nájmy bývají dost drahé, a když máte titulů málo – zezačátku jsem měla jen dvě tři knihy –, sotva pokryjete náklady. Nicméně nikdy jsem nelitovala. Tohle se na peníze neměří.

Kde na tenhle pokus-omyl berete energii?
Ve chvíli, kdy titulů přibylo, začali se čtenáři vracet. Také mám skvělé autory, takže je odkud brát. Zmatené byly ty samotné začátky, neorientovala jsem se na trhu a neměla nikoho, kdo by mi poradil.  Bylo to buď-anebo, skutečně jsem nevěděla, co mě čeká. Alespoň v tomto ohledu jsme nyní mnohem dál. Máme plný stůl knih, pozvánky na knižní události nám už samy chodí od pořadatelů a já se vracím tam, kde se to dříve povedlo. Osobní zkušenost je v tomto ohledu k nezaplacení.

Zní to, jako by stačilo dělat to poctivě, mít to ráda a úspěch se dostaví sám.  Nikdy jste si nemusela položit otázku, zda to není přece jen trochu drahý koníček?
 Drahý koníček to nikdy nebyl, protože zatím se vše, co jsem do knih investovala, vždycky vrátilo. Jinak by to pro mě nebylo udržitelné. V tomhle jsem asi hodně racionální, nejsem žádný hrdina, který si půjčí sto tisíc a riskne, jestli se mu vrátí. Začínala jsem se skromným rozpočtem, a když se peníze vrátily, mohla jsem pokračovat. Pomalu to vzniká, pomalu se to nabaluje. Od nákladů deseti či padesáti exemplářů jsem se na náklad jednotek tisíc výtisků dostala až v posledních dvou letech. Což je určitě i tím, že práci nyní věnuji víc času. Když jsem knihy vytvářela na UMPRUM, bylo to báječné, dělala jsem na jedné nejméně půl roku. Mohla jsem si to dovolit. Pak jsem rozdělala doktorát, učila, pracovala po brigádách, abych měla na činži. A na knihy zbývalo mnohem méně času. Až poslední dva roky nakladatelství likviduje moje vedlejšáky. Musela jsem si vybrat, co je pro mě přednější.

Jak je to dlouho, co už jste mohla začít spoléhat na nakladatelství jako na zdroj obživy?
Spoléhat? Nevím, to je sporné. Snažím se nespoléhat na nic. Fakticky se to má tak, že Bylo nebylo vzniklo přibližně před šesti lety. Tehdy jsem začala jezdit po festivalech a zjistila, že na nich opravdu nechci mít na ceduli napsáno Anna Pleštilová, že ani nechci chodit do knihkupectví a říkat: „Dobrý den, tady mám knížku, kterou jsem napsala, svázala, vydala a teď vám ji tady chci prodat!“ Nejenže je pro autora něco takového těžké, ale i pro člověka na druhé straně pultu je to trochu nezvyklé, někdy to dokonce knihkupci brali jako žert. Mnozí se na mě dívali skepticky, jako na naivku, která brzy zjistí, že to takhle nejde. Že takhle se to prostě nedělá. A tak jsem raději začala říkat: „Dobrý den, tady jsme vydali…“

Produkce nakladatelství Bylo nebyloKnihy zvláštního ražení čili z produkce nakladatelství Bylo nebylo, foto: archiv Bylo nebylo

Takže klíčem k úspěchu je plurál?
To asi ne, ale když jsem se naučila takto „kolektivně“ vystupovat, usnadnilo mi to spoustu věcí. Především jsem se vyhnula osobní rovině. Když přijdu do knihkupectví, nechci se obhajovat, vysvětlovat, proč jsem knihu napsala, nakreslila a ručně svázala, nechci si povídat o tom, kdo jsem a odkud jsem se vzala. Chci s nimi řešit, kolik kusů a za kolik.

Zdá se mi, že na to, jaké knihy děláte, je prodáváte až „nebezpečně“ levně. Dostanete se na takovou cenu proto, že je to vaše ruční práce?
V podstatě ano. Ze začátku jsem musela prodávat pod cenou, za hubičku. Stále se snažím držet ceny nízko, ale tehdy to bylo ode mě postavené ad absurdum. Nedělala jsem to proto, že bych nevěděla, jakou cenu mé publikace mají, ale proto, že o ruční vazbu nikdo nestál. Sběratelů je maličko a já nechci trávit čas tím, že je budu hledat. Chtěla jsem se přes knížky nabízené pod cenou, vázané ručně, dostat na náklady vyšší, vyrobené kvalitně – ale klidně i polygraficky. Tohle hledání rovnováhy mě pochopitelně stálo spoustu času. Dost dlouho jsem všechno vázala sama, protože nebylo z čeho si to zaplatit. Na druhou stranu jsem se naučila strašně moc věcí, které dosud dělám ráda, ačkoliv jsem si je nikdy nechtěla osvojit.

Například?
Třeba knihařinu. Knihařím jako Dalibor, když hrál na housle. Z nouze, ale moc ráda. Ostatně dodnes bojujeme s výrobními cenami, takže jsem stále jednou nohou v dílně. Řemeslo mě ale dost uklidňuje.

Vidím ve vás snílka, který chce dělat hezké knížky, i ženu, která jde a naučí se kvůli tomu knihařinu. Jak to, že se do vás vejde i kus obchodnice?
V některých věcech jsem velmi praktická. Vím, že tu práci nemůžu dělat, pakliže bude ztrátová. Navíc jsem skeptik: každou knihu jsem vydávala s tím, že ji neprodám a končím. A vlastně pořád dělám každý titul tak trochu jako svůj poslední. Díky tomu do všeho vstupuju obezřetně. Akorát mám občas strach, abych to se svou opatrností nepřehnala. Kdybych dneska spočítala hodiny strávené v knihárně, byly by mé nejlevnější knihy možná nejdražší. Nicméně nelituji, myslím, že to zezačátku bylo potřeba. A třeba se poučím. I proto, že mám nyní skvělou kolegyni, můžeme se poradit.

Umíte někdy ten strach z budoucnosti hodit za hlavu a radovat se z toho, že se něco podaří, vyprodá, dotiskne?
Spíš se raduju, jak už jsem naznačila, z dobré zpětné vazby. Je pro mě cenné, když mi někdo jen tak napíše, že dostal knížku a že se mu líbí. Je to pro mě dokonce cennější než kvanta prodaných knih. Úspěch je velmi relativní, my jsme získali řadu ocenění, kterých si sice vážím, ale tím se nedá nic měřit. A také mi jde o celek naší práce. O to, aby naše knihy měly co říct. Je skvělé, když hovořím s lidmi na festivalu půl hodiny a oni se pořád ptají a je na nich vidět, že moje snažení pochopili. Tohle mi dělá radost.

Podle čeho vybíráte tituly, aby vám zapadly do konceptu jak obsahového, tak vizuálního?
Musejí být dobré, to nám stačí. Koncept je otevřený, nerozhoduje forma nebo žánr. Vydáváme poezii i prózu, knihy dětské i knihy pro dospělé. Nicméně protože jsem z výtvarného prostředí, začalo se mi do rukou dostávat dost autorských knih, které jiní nakladatelé nevydávají. Když jsou dobré, vezmu je. Časem jsem zjistila i to, že chci dělat se slušnými lidmi. Abych si s nimi lidsky rozuměla. I to je pro mě podstatné. A není to samozřejmé. Mnoho našich knih vzniká na školách – studenti ještě mají čas a krásné nápady, které si pro sebe dokončí v jednom ve dvou kusech. Pakliže je ale okamžitě nenabídnou, skončí v šupleti. Je to škoda. Později mi začali svoje práce posílat i autoři.

Nebylo by snazší napodobit obvyklou cestu většiny nakladatelů, tedy vydat pár knih, které mají vysoké prodeje, a tím si vydělat na vlastní libůstky?
Nám se v tomhle smyslu dobře prodávají některé dětské tituly. Což není nic, za co bych se měla stydět, ale ani to někdy není moje srdeční záležitost. Do jisté míry je děláme právě proto, abychom mohli existovat. Ale rozhodně to není práce, kterou bych si mohla dovolit odbýt nebo na níž by mi méně záleželo. Zodpovědnost za ni je úplně stejná. Na žádné rychlovky nevěřím, ani si je nemohu dovolit.

Ještě mi vrtá hlavou to pohádkové jméno nakladatelství. Je za ním schovaný tajný vzkaz, nebo bylo zvoleno prostě proto, že dobře zní?
Je to na vás. Pohádka, anebo „Být, či nebýt?“ Zkrátka: chtěla jsem to s nakladatelstvím zkusit. Nic jsem si od toho neslibovala. Ale ani s pochybnostmi se to nesmí přehánět. Takže já sice často o věcech pochybuji, ale vždycky je dotáhnu do konce. Vždyť jenom to, co se doopravdy stane, se nakonec počítá.

Anna Pleštilová (* 1986)

Vystudovala Ateliér tvorby písma a typografie na UMPRUM v Praze; v hlavním městě žije a tvoří. Nyní dokončuje dizertační práci zaměřenou na autorské knihy na českém území. Založila nakladatelství Bylo nebylo a starala se v něm úplně o vše. Dnes je práce v něm už rozdělená: Anna má na starosti především ediční plán, grafickou úpravu, vazbu i sazbu titulů, tisk. Redakce, distribuce či účetnictví je v péči Heleny Černohorské (* 1987), absolventky oboru Tvůrčí psaní na pražské Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 2015 Černohorská debutovala novelou O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa, kterou vydalo právě nakladatelství Bylo nebylo.
Anna Pleštilová publikovala v Bylo nebylo již řadu svých plně autorských knih, v nichž kombinuje ilustraci a typografii s psaným slovem, mimo jiné Mangup-kaleCo jsem našla v lese (2008), knihu hádanek Co je to? (2011), příběh O rybářce a škodolibém moři (2013), Ukolébavku pro malé pávy (2013). V roce 2016 jí nakladatelství UMPRUM vydalo odbornou práci Ruční slepotisk a zlacení. Uvedení do technologie a historické inspirace, v níž Pleštilová zasvěcuje do problematiky kdysi významné, dnes už téměř nepoužívané technologie ručního zlacení a slepotisku. Nakladatelství Bylo nebylo nejednou bodovalo v tradiční soutěži Nejkrásnější knihy roku.  (jch)

TÉMATA

Rozhovor
Literatura
Typografie
Knihy
Obchod
Výtvarné umění

A/Z SOUVISEJÍCÍ