Pohled do výstavy Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy v londýnské Tate Modern, foto: Tate Modern

Jeden rok v životě umělce. Picassa

Michaela Banzetová, 12. May 2018

Londýnská Tate Modern ukazuje, co znamenal pro Picassa letopočet 1932. Do 9. září je tam instalována výstava nazvaná Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy. Expozice dokládá, i díky čemu tato britská instituce spoluutváří světové trendy v oblasti moderního a současného umění.

Zaměřit se pouze na jeden rok života a z tohoto období vytvořit rozsáhlou výstavu, naplňující určený počet deseti místností, to by se mohlo jevit jako přespříliš ambiciózní plán. Přece jen běží o mnohem zásadnější omezení, než když se expozice soustředí na jednoho tvůrce obecně. Určitá skepse byla tudíž před otevřením přehlídky Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy znát. Pořadatelé však obstáli: výstava je to zajímavá a recenze na ni velice kladné.

Španěla Pabla Picassa (1881–1973) neváhali při popisu dané výstavy na webových stránkách Tate nazvat „nejvlivnějším malířem dvacátého století“. Může to znít přece jen trochu nadsazeně (dokáži si představit, že by někteří kontrovali například Marcelem Duchampem), dopad jeho tvorby na vývoj malířství a umění obecně je však nepopiratelný. Umělec považovaný za vynálezce kubismu, vlastně jeho jakýsi symbol, dokázal změnit vnímání toho, co je zobrazivé umění. Na výstavě to dokazují mnohá díla, mezi nejznámější patří portréty jeho milenky.

Když Picasso začal v roce 1927 vztah s Marie-Thérèse Walter, bylo jí pouhých sedmnáct let. Umělec, starší o dvacet osm let, byl v té době ženatý s ruskou primabalerínou a měli malého syna. Románek pokračoval mnoho let. Kromě dcery a následného odloučení od ženy Olgy byla jeho plodem i řada portrétů mladé ženy. Na výstavu se podařilo zapůjčit tři z nich – vznikly v rozmezí pouhých pěti dnů v březnu roku 1932. Tyto malby jsou poprvé opět k vidění pohromadě od doby, kdy byly vytvořeny. Nejznámější z nich, La Rêve (Sen), se stala hlavním poutačem expozice v Tate. Návštěvník si při pohledu na ni může potvrdit, že Picasso tradičně znázorňoval tuto dívku skutečně jako světlovlásku v jasných barvách. Její podobizny odráží radost mládí.

Picasso v LondýněPohled do výstavy Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy v londýnské Tate Modern, foto: Tate Modern

Studie, kresby a malby, jejichž námětem je Marie-Thérèse, tvoří důležitou část výstavy. Najdeme zde však i mnoho jiných děl, přičemž některá budou působit objevně. Například kresby uhlem na plátno z konce roku dvaatřicet. Jsou dnes uznány za samostatná, hotová díla, ačkoliv většina z nich chybí v Picassově souhrnném katalogu. Ale jde jen o jednu ze součástí celkového plánu, kterým je ukázat rok v životě génia. Umělcovo dílo se totiž proměňuje místnost po místnosti, měsíc po měsíci, až se zdá, že snad ani nejde o jednoho a téhož tvůrce! Od počátečního přiblížení se fauvismu se Picasso dostává k surrealistickým tendencím a ohromuje počtem pláten, jež dokázal v krátkém časovém úseku vytvořit. Rok 1932 měl přitom nabitý i z hlediska výstav. Uskutečnila se například jeho retrospektiva, což bylo v té době pro žijícího umělce považováno za něco mimořádného.

Kromě profesního, procházel turbulencemi i jeho život soukromý – což se zase promítalo do tvorby. A nešlo jen o složité partnerské vztahy. Například když se jeho mladá milenka ke konci roku nakazila infekcí při koupání v nečisté řece, potemněly i jeho kresby. Picasso se od smrti své sestry, jež v sedmi letech zemřela na záškrt, cítil odsouzen k tomu, aby ženám působil bolest. Příhoda přivolala špatné vzpomínky a potvrdila jeho přesvědčení.

Kurátoři Achim Borchardt-Hume a Nancy Ireson expozici vystavěli jako příběh dramatického roku, po jehož skončení pro Picassa už nikdy nebylo nic jako dřív. Na dílo a život samozřejmě lze nahlížet z tohoto úhlu, i když může být velikou otázkou časová striktnost ohraničení. Koncept je to však nesporně zajímavý a může být – při vhodně zvoleném tvůrci – i nosný. Máme zde před sebou model, jak nově vyprávět příběh některého z dalších velikánů.

Na závěr lze připomenout, že Tate se neobvyklým způsobům, skrze něž představuje známé umělce, věnuje dlouhodobě. Nejde přitom vždy o takto přímé koncepty. Mezi koncem roku 2016 a přibližně polovinou roku 2017 probíhaly v budovách Tate Modern a Tate Britain výstavy tří bezesporu špičkových umělců: Davida Hockneyho, Tilla Lindemanna a Roberta Rauschenberga. Ty pojí ještě jiná věc než jen výjimečné nadání: inklinují či inklinovali ke stejnému pohlaví. Umístit jejich výstavy do programu tak, aby se v určitý moment překrývaly, byl možná ne všem očividný, přesto jednoznačný záměr. Šlo o konkrétní příspěvek do diskuze, jejímž tématem je celospolečenský vzestup zájmu o hnutí LGBT.

TÉMATA

Výtvarné umění
Recenze
LGBT

A/Z SOUVISEJÍCÍ