Terry Oh Terry
Dočkal se. Režisér Terry Gilliam a představitel hlavní role jeho filmu
Muž, který zabil Dona Quijota, velšský herec a zpěvák Jonathan Pryce, foto: Amazon Studio

Čisté umění a uzel filmového světa: Lars von Trier, Terry Gilliam a Netflix v Cannes

Antonín Tesař, 10. May 2018

Tento týden začal festival v Cannes. Přehlídka, která se prezentuje jako bašta filmového umění. Letos budí zájem novinářů především třemi kauzami. Je to návrat někdejší persony non grata Larse von Triera, uvedení novinky Terryho Gilliama, o jejíž autorská práva se vedou spory, a především spor festivalu se streamovací službou Netflix.

Všechny tři kauzy vypovídají o festivalu, který se neustále zaštiťuje tím, že je baštou filmového umění. Pravé filmové umění je pro uměleckého ředitele akce Thierryho Frémauxe evidentně něčím, co dokáže vyvážit lecjaký mimoumělecký problém.

Aféra kolem dánského režiséra Larse von Triera ukazuje, jak se Cannes zuby nehty snaží vzájemně od sebe držet kategorie umění a společenské reputace autora. Přitom Trier je tvůrce, u něhož se prolínají do nedělitelné směsi. Každý jeho nový film doprovází zprávy o depresích či alkoholismu jeho tvůrce, které si máme do příslušného díla promítat. Trierův projekt Nymfomanka, který byl uvedený v době režisérova canneského exilu, měl obří marketingovou kampaň, jež film propagovala v podstatě jako vytříbené artové porno s hvězdami jako Charlotte Gainsbourg a Shia laBeouf.

Trier byl z Cannes vyhoštěn poté, co v roce 2011 na tiskové konferenci ke svému filmu Melancholia, který byl na festivalu uvedený v hlavní soutěži, žertem prohlásil, že tak trochu rozumí Hitlerovi a že je nacista. Za nevkusný humor se později omluvil, nicméně kontroverzi kolem svého zákazu chytře využil k vlastnímu zviditelnění. Na filmovém festivalu v Berlíně se nechal fotit v tričku s logem Cannes a nápisem Persona non grata. V loňském roce navíc zpěvačka Björk v rámci kampaně #MeToo zveřejnila několik prohlášení, kde Triera obvinila ze sexuálního obtěžování během natáčení filmu Tanec v temnotách. Režisér tato obvinění popřel.

Ředitel Frémaux v dubnu v rozhovoru pro francouzskou rozhlasovou stanici Europe 1 poněkud úsečně o Trierovi prohlásil, že „je možná čas znovu mu dát prostor jako filmaři“ – a víc nekomentoval. Trierova novinka The House That Jack Built se následně objevila v programu festivalu. Cannes tak nastavuje trend, který je úplně opačný vůči tomu, jak na #MeToo reaguje Hollywood. Zatímco tam už pouhá nařčení ze sexuálního obtěžování zničila kariéry několika tvůrců, ve světě evropského autorského filmu se podobné záležitosti evidentně tolerují.

Trier Again Jeden z mála zatím dostupných záběrů z nového filmu Larse von Triera The House That Jack Built, foto: Copenhagen Film Fund

Jinou srážku umění s mimouměleckou realitou představuje spor o autorská práva k filmu Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota. Gilliamova fantastická komedie o cestování časem do éry rytíře smutné postavy je již notoricky známý problémový projekt. Režisér se jej už mnohokrát neúspěšně pokoušel realizovat. Předloni došlo k jednomu z takových neúspěšných pokusů pod taktovkou portugalského producenta Paola Branca. Mezi ním a Gilliamem nastaly neshody, protože Brancovi se nepodařilo včas získat dohodnutý natáčecí rozpočet. Gilliam od spolupráce odstoupil a snímek dokončil s jinými producenty. Před premiérovým uvedením v Cannes se Branco ozval s tím, že natočená verze je nelegální, protože práva na Muže, který zabil Dona Quijota má on. Současní producenti filmu a Gilliam považují Brancův nárok za nesmyslný, nicméně portugalský producent se rozhodl pro soudní cestu. Verdikt byl vynesen včera, ve středu 9. května, a to ve prospěch uvedení snímku na festivalu – měl by 19. května letošní ročník uzavřít.  Zástupci z Cannes ovšem už před soudním rozhodnutím prohlásili, že úlohou jejich akce je „vybírat snímky čistě na uměleckých základech a výběr musí proběhnout v první řadě se souhlasem režiséra“; jinými slovy: chtěli Muže, který zabil Dona Quijota promítnout stůj co stůj.

Gilliam Srovnejte podobu režiséra Terryho Gilliama na úvodní fotografii k tomu článku a na této fotografii. Rozdíl řady let je patrný. Ano, dlouho, dlouho se Gilliam mořil se svým Donem Quijotem…, foto: Quixote Films and Low Key Pictures

Rovněž u sporu mezi Cannes a Netflixem se obě strany snaží přesvědčit, že v něm jde především o umění. Rétoriku Cannes tentokrát přebral programový ředitel Netflixu Ted Sarandos. O festivalu prohlásil, že Cannes „definuje umění na základě určitého byznys modelu“ a že „festival se rozhodl oslavovat distributory, nikoliv filmové umění. Nám jde stoprocentně o filmové umění.“ Výsledek konfrontace: stažení několika titulů, na něž má Netflix distribuční práva, z programu festivalu.

Přitom v tomto sporu neběží – reálně vzato – o umění. Věc se má tak, že Cannes se snaží hájit kinodistribuci, která naopak pro byznys model Netflixu není zajímavá. Netflix chce mít své snímky co nejrychleji ve vlastní nabídce na webu a Cannes naopak zastupuje kulturu, pro niž je klíčové uvádění filmů v kinosálech (včetně kinosálů festivalových). Cannes vyžaduje, aby tituly zařazené do hlavní soutěže byly zároveň uváděny ve francouzských kinech; a francouzské zákony zase zakazují uvádět filmy z domácí kinodistribuce na streamovacích platformách po dobu tří let od premiéry. To je pro Netflix extrémně nevýhodné. Neochota obou stran ke kompromisu se otáčí právě na tomhle problému. Můžeme hájit názor, že z filmu, který vidíme v kině, máme silnější zážitek než z toho, který si pustíme doma na počítači. Ale to je problém, který nesouvisí s kvalitou filmů jako takových.

Až se budeme dívat na Trierův The House That Jack Built, Gilliamova Muže, který zabil Dona Quijota nebo až si na Netflixu pustíme novinky Alfonsa Cuaróna, Paula Greengrasse či posmrtný sestřih posledního nedokončeného filmu Orsona Wellese, dost možná si přitom na kauzy kolem jejich (ne)uvedení v Cannes vzpomeneme. Je možné, že právě skrze ně budeme o všech těchto filmech přemýšlet. Dokážeme tím, že „stoprocentním filmovým uměním“ se dost špatně argumentuje ve světě, kde filmy jsou více nebo méně mediálními událostmi, o nichž se předem dozvídáme z různých kanálů různé informace. Tyhle informace se pak chtě nechtě promítají do toho, jak jednotlivé filmy posuzujeme.

Uvedení na festivalu v Cannes je přesně takovou informací – tím, že festival vybere nějaký snímek do své soutěže, propůjčí mu určitý status spojený s určitými očekáváními. Když Frémaux tvrdí, že jeho tým vybírá díla do programu čistě na základě jejich uměleckých kvalit, tak tím popírá sám sebe a svou roli ve filmovém provozu. Uvedení nějakého snímku v Cannes totiž především zvyšuje jeho prestiž – ať už je to titul kvalitní, anebo ne. Budou o něm psát novináři, budou o něj mít zájem další festivaly a distribuční společnosti, jeho tvůrce bude mít lepší pozici při shánění financí pro další projekt.

Prestiž je však obousměrnou záležitostí: čím exkluzivnější a mediálně zajímavější filmy bude festival mít, tím větší prestiž na sebe strhne. Proto se letos do Cannes vrátí persona non grata Lars von Trier, proto Cannes vehementně chtělo uvést Gilliamova Muže, který zabil Dona Quijota a proto má takový zájem o filmy slavných režisérů, které vlastní Netflix. Cannes chce být i nadále jedním z klíčových uzlů filmového světa a tři zmíněné kauzy jsou pokusy jeho pořadatelů tento uzel co nejvíce utáhnout.

TÉMATA

Film
Umění
Zábavní průmysl
Festivaly

A/Z SOUVISEJÍCÍ