 |
|
Jak jsme Vojtu našli…
M.E.: “Vojtu jsme objevili po dlouhém pátrání v jednom zařízení
pro mentálně postižené děti v Praze. Velké štěstí bylo i to, že Vojta
má čtyři starší bratry a rodiče, kteří se o něj velmi starají. Jeho bratři
jsou skvělí, jeden z nich se objeví i ve filmu. Navíc tam funguje i širší
rodina - holčička, která hraje Vojtovu sestru, je ve skutečnosti jeho
sestřenice. Často se stává, že rodiče, kteří mají dítě s Downovým syndromem,
se je snaží izolovat od ostatních, v domnění, že to pro ně bude lepší,
že mu nikdo nebude ubližovat. Vojta je vedený k tomu, aby se dokázal o
sebe postarat sám. Takže on, přesto, že mu bylo šest let a nikdy nechodil
do školy, dokázal počítat do padesáti. Uměl také jezdit na kole, trošku
hrát na klavír - dá se říci, že v některých dovednostech dokonce předstihl
i tzv. zdravé děti.“
Jak jsme se stali kamarády…
M.E.: “Šlo to přes srdce a z počátku to bylo obtížné. Už rok před
natáčením jsme se scházeli - jeho filmoví rodiče Zuzana Bydžovská a Bohouš
Klepl, já a ještě někteří lidé ze štábu. To znamená, že jsme chodili k
nim domů, k nám domů, s Bohoušem Kleplem hrát fotbal, se Zuzanou na Kampu
na procházku. Já jsem se snažila Vojtovi přiblížit přes své děti a přes
psy. Každý z nás se s ním snažil navázat normální - ne pracovní - kontakt.
Se mnou Vojta nejprve komunikoval přes třetí osobu - většinou přes maminku
nebo paní Kurzovou, která mu dělala doprovod. Když jsem si k němu přisedla,
vždycky se otočil na druhou stranu, nebo si ode mne odsedával. A když
jsme končili natáčení, po každém povedeném záběru ke mně Vojta přicházel
a chtěl, abych se s ním mazlila. A nakonec jsme se vyloženě těžce loučili.
Trvalo tedy déle, než mne začal brát, ale na druhé straně jsou tyhle děti
citově vřelé a upřímné, a když si někoho oblíbí, je to trvalé.“
Jak Vojtu režírovat…
M.E.: “Z počátku jsme se snažili dělat to tak, aby Vojta nevěděl,
že se natáčí. Ukázalo se, že to nefunguje a že Vojta vyloženě čeká na
povel, kdy se spustí klapka. Dokonce se se svým dvojníkem, který byl na
natáčení, ale nakonec vůbec nehrál, naučili parodovat celý průběh natáčení,
všechny povely, které se říkají kameramanovi, co říká klapka. A viděli
jsme, že začíná hrát ve chvíli, kdy vidí, že se natáčení opravdu rozjede.
Objevil se v něm komediální talent, který jsme předtím jenom cítili. A
on se opravdu snažil hrát a my jsme se mu zase snažili vyjít vstříc tím,
že jsme do štábu obsadili lidi, kteří byli milí, nebyli z něj nervózní,
abychom ho nějakým způsobem neodradili od natáčení. Pozvali jsme také
paní Kurzovou, bratra a skutečného vychovatele, kteří dostali ve filmu
malé role. Prostě bylo tam co nejvíc záchytných bodů, aby si co nejmíň
uvědomoval, že se natáčí. Snažili jsme se také využít jeho dovedností.
Když jsem zjistila, že Vojta je schopný jezdit na kole, tak hned do scénáře
přibyla scéna, stejně jako jsem se snažila prodat jeho schopnost hrát
na klavír. Takže celý příběh hodně vycházel z toho, co Vojta umí.“
Ne každý je přátelský…
M.E.: “Všechny věci, které se týkají xenofobie a vztahu k postiženým
vyplývají především od dospělých, děti to tak většinou necítí. Nerozlišují,
jestli je někdo napůl černý nebo bílý nebo postižený, naopak myslím, že
mají takovou ochraňovatelskou tendenci a snaží se takovým dětem pomáhat.
Nedávno mi jedna maminka downičky po promítání filmu řekla, že např. v
Itálii už se k těmto dětem chovají velice dobře, ale tady, když přijde
na pískoviště, maminky říkají:“Nehraj si s tou debilní holčičkou.“ Jsem
přesvědčena, že všechny ty nepřátelské tendence vycházejí ze strany dospělých,
bohužel někdy jsou to i učitelé. Já jsem se to snažila ukázat na postavě
učitelky, kterou hraje Ivana Chýlková, že někteří pedagogové upřednostňují
IQ na úkor citu.“
|
|
|
|
