„Nejsem soutěživý typ“
17.12.2008 10:43 (Rozhovory)
Rozhovor s Danou Batulkovou
Byla jsem strašně překvapená a usilovně jsem přemýšlela, proč oslovili právě mě. Když jsem to oznámila doma, můj syn Jakub i jeho přítelkyně Martha Issová byli nadšení. Poté jsem zavolala kolegovi Michalovi Dlouhému a ten mi účast ve StarDance jen doporučil. Jsem přirozeně trošku zbabělá, ale tady v tomhle případě jsem si řekla, že nebudu srab a kývla jsem.
Sledovala jste minulé řady?
Zaznamenala jsem hlavně druhou řadu. Většina účinkujících předtím s tancem neměla co do činění. Byli všichni výborní a já je obdivovala za jejich odvahu.
Jaké máte ambice?
Můj problém je, že nejsem vůbec soutěživý typ. Když třeba hrajeme obyčejné stolní hry, tak je mi úplně jedno, že prohraji. Pro lidi, kteří si rádi hrají, nejsem dobrý soupeř a oni mi vždycky nadávají, že je hra se mnou nebaví. StarDance beru vlastně taky jako hru. Musíme s Honzou zvládnout první dvě kola a pak se uvidí. Hlavně kvůli Honzovi bych byla ráda, abychom došli co nejdál, ale na druhou stranu někdo vypadnout musí.
Jaké máte dojmy ze svého tanečníka?
Honzík je výborný. Čekala jsem, že mi přidělí nějakého staršího tanečníka. Když jsem poprvé uviděla Honzu, bylo mi ho upřímně líto. Musím ho pochválit. Je hrozně trpělivý a hodný.
Jak vypadaly vaše první tréninky?
Bylo to největší zoufalství. Jsem přirozeně strašně líná a třicet let jsem se pořádně nehýbala. Hrozně matu tělem. Všichni si myslí, že pravidelně cvičím a navštěvuji posilovnu. Omyl. Na prvním tréninku nejdříve plakalo moje tělo a posléze i má duše. Chvilku jsem svého rozhodnutí hluboce litovala. Teď už jsem si zvykla a je to mnohem lepší.
Co vás nejvíc bolelo?
Nohy. Jsem strašně pohodlná a nejraději nosím tenisky. Moje nohy nejsou na podpatky zvyklé.
Jaký máte vztah k tanci?
Když mi naši koupili šatičky a poslali mě do tanečních, prožívala jsem jedno z největších traumat. Na Damu jsme se později učili spíše dobové a výrazové tance, které mě bavily, protože člověk na základě hudby může se svým tělem zacházet naprosto svobodně. Ke společenským tancům jsem se nikdy později už nevrátila. Na plesy jsem taky nechodila. Jsem klasická introvertní herečka a nemám potřebu se vyžívat a uvolňovat na společenských akcích. Teprve teď se k tanci vracím. Když někdo umí tančit, vypadá to strašně lehce a jednoduše. Mně to ale někdy připadá, že zkoordinovat všechny údy je nadlidské úsilí (smích).
Pamatujte si něco z tanečních?
Valčík, polku, ale jinak nic moc. Vím, že waltz je na tři doby, a to je tak všechno. Donedávna jsem byla v tomto směru dost nepopsaný list papíru.
Čeho se nejvíce bojíte?
Přímých přenosů. Bojím se, že upadnu nebo zapomenu kroky. Kdyby se tenhle pořad předtáčel, byla bych úplně v klidu (smích).
Jaká hudba vás pohladí po duši?
Dan Bárta, skupiny Nightwork nebo Coldplay.
Vyrazila byste na diskotéce na taneční parket jako první?
V žádném případě. Dost možná, že vůbec. (smích).
Těšíte se na taneční róby?
Jsem spíš sportovnější typ. Nikdy mě tyhle věci moc nelákaly, ale těším se, že ze mě na pár chvil bude úplně jiný člověk.
Který z tanců vám přijde nejerotičtější?
Tango a rumba.
Kterého tance se nejvíce bojíte?
Všech.
Sedí vaší povaze více standardní tance nebo latina?
Určitě mi více vyhovují standardní tance v pevném držení partnera. Cítím se jistější.
Vzpomněla byste si na nějaký svůj taneční trapas?
Celé moje taneční byly jeden velký trapas. Byla jsem naprosto zoufalá a nevycházela jsem z deprese.
