V 25. týdnu uvádíme:

herec

Zdeněk Štěpánek

narozen 22. září 1896
zemřel 20. června 1968

Herec, dramatik, režisér a scenárista Zdeněk Štěpánek se narodil v roce 1896 v Tvoršovicích u Benešova do umělecké rodiny – jeho dědeček Jan Nepomuk Štěpánek byl dramatikem a ředitelem Stavovského divadla, jeho otec Vincenc, pracující jako hospodářský správce a ředitel lihovaru, zase výborný zpěvák a muzikant (hrál snad na 14 hudebních nástrojů). Zároveň byl i velkým vlastencem a kvůli svému názoru se dokázal i porvat, takže rodina se často stěhovala. Maličký Zdeněk se narodil jako nedonošený a matka Marie ho údajně „dopejkala v troubě“. Studoval reálku v Rakovníku, ale na učivo kašlal, byl vyloučen a přešel na hospodářskou školu. V tom čase začal také ochotničit v místním Tylově divadle. Po absolvování školy byl na praxi v lihovaru a vzápětí na statku v Josefově hospodářským praktikantem. Měl ale touhu stát se hercem, a tak v roce 1913 se souhlasem rodičů odešel z domova, a kočoval s divadelními společnostmi - zároveň zkoušel napsat vlastní hry, zpíval, občas zaskakoval jako tanečník.

V roce 1915 narukoval do první světové války, konkrétně k pluku polských hulánů. Jeho válečná dobrodružství by dala na samostatnou knihu: přežití masakru, útěk před jízdní patrolou, která pod ním zastřelila koně, zajetí a věznění v kasematech kyjevské pevnosti, nečekaná záchrana, práce pekaře, temný život v kyjevském podsvětí. Ale hlavně zde znovu začal hrát ochotnicky divadlo. Zároveň jako ředitel vedl český hotel, údajně se oženil (neví se to s jistotou), pak vstoupil do československých legií, a s ostatními se musel probít až na východ do Vladivostoku, aby mohli všichni prchnout před novým ruským bolševickým režimem. Při bojích byl raněn, poté nastoupil k Divadlu prvého Jana Husi pluku, což bylo vlastně divadlo československé armády na Rusi.

Do nového Československa dorazil s ostatními legionáři v roce 1920. Zpočátku se živil jako falešný hráč karet (valchař v plátýnku), později nastoupil k divadlu, kde měl ale zase problém se svým ruským přízvukem. Po kladenské epizodě nakonec získal angažmá do pražského Divadla na Vinohradech, kde se postupně vypracoval v jeho hvězdu – vždyť v roce 1925 měl jeho Cyrano při premiéře údajně „dvaadevadesát opon“! Z dalších rolí je možno uvést třeba titulní úlohy v Shakespearově dramatu Hamlet (1927), v Čapkově Loupežníkovi (1928), nebo Mahenově Jánošíkovi (1932). Zároveň ve Vinohradském občas i režíroval. Od roku 1928 hostoval v Národním divadle, kde od čtyřiatřicátého zakotvil natrvalo. V tom čase byl již ženatý s herečkou Elenou Hálkovou, a v roce 1934 se jim narodila dcera Jana, později též významná herečka. Co se týče Štěpánkova působení v Národním divadle, nelze zapomenout na jeho úlohy Marka Bruta v Shakespearově Juliu Caesarovi, maršála v Čapkově Bílé nemoci a také titulní role v dramatech Lakomec (Moliére), Kupec benátský a zejména – později, v šedesátých letech - Král Lear (obě Shakespeare). Nezapomenutelná bylo i jeho ztvárnění postavy starého vodníka Ivana v Jiráskově pohádce Lucerna.

Na stříbrném plátně se objevoval ještě v němé éře – hrál kupříkladu hlavní role v dramatech Josef Kajetán Tyl (1925) a Svatý Václav (1929). Když byl pak film opatřen i zvukovou stopou, získal v charismatickém Štěpánkovi jednu ze svých největších hvězd. Herec byl vyložený sympaťák, měl chlapskou postavu, silný pohled, vynikající práci s mimikou a gesty, a zejména zvláštní, příjemně patetický zastřený hlas s obrovským citovým nábojem, který dokázal dojímat diváky až k slzám. I když je pravda, že jeho „divadelní hraní“ na stříbrném plátně mnoha kritikům vadilo. Jinak ve filmech hrál v podstatě samé hlavní nebo jedny z hlavních rolí. Z jejich výčtu lze připomenout jeho sedláka Výravu v historickém dramatu Jan Výrava (1937), guvernéra v komedii V + W Svět patří nám (1937), majitele automatu Nevolného v dramatu Panenství (1937), maršála v čapkovském podobenství Bílá nemoc (1937), básníka a světáka Mikuláše Dačického z Heslova v historické komedii Cech panen kutnohorských (1938), Martina z třígenerační rodiny Balvínových v psychologickém dramatu Kouzelný dům (1939) nebo inženýra Gregora z dramatu z šachty Druhá směna (1940).

Velkou ránou pro Štěpánka bylo, když byl na podzim 1938 vybrán a pod různými pohrůžkami musel přečíst v rozhlase zprávu o Mnichovské dohodě, tzn. o postoupení pohraničních území Německu. Stejně tak se cítil bezmocný a ponížený, když pod hrozbou smrti musel v červnu 1942 přečíst do rozhlasu prohlášení, odsuzující atentát na Heydricha a slíbit loajálnost Třetí říší. Navíc to bylo v době, kdy Štěpánek vstupoval do druhého manželství (s Elenou rozvedli v roce 1940): jeho novou ženou byla mladičká Soňa Grossová. I během druhé světové války se herec objevil v několika filmech, zejména si ho pamatujeme jako pantátu Aloise Potužáka ve venkovském dramatu Mlhy na blatech (1943) nebo jako moudrého převora Antonína v historickém dramatu Rozina sebranec (1945).

Po válce byl Štěpánek kvůli dvěma zmíněným vystoupením obviněn z kolaborace, ale nakonec byl osvobozen. V těchto pohnutých chvílích se upnul k rozšiřování své rodiny: s manželkou Soňou měl postupně syny Zdeňka ml. (1946, záhy zemřel), Martina (1947) a Petra (1948), oba pozdější herce, a pak dceru Kristinu (1951), pozdější režisérku, scénáristku a dramaturgyni. Otec Štěpánek sice ctil svoji rodinu, staral se o ni a vnášel do ní klid a laskavost, ale na druhé straně dokázal i strašlivě vybuchnout. Zároveň se o něm vědělo, že je i velký bohém. Ctilo ho, že měl jasný politický postoj, byť poněkud paradoxní – byl totiž nejen vlasteneckým masarykovcem, ale i zapáleným monarchistou. A velmi nesnášel komunisty. Což byl další paradox, protože jakožto člen sociální demokracie, která s nimi byla v osmačtyřicátém nuceně sloučena, měl i on v kapse rudou knížku.

I v poválečných letech bral Štěpánek ve filmu silné role: kupříkladu bakaláře Jana v historické komedii Nezbedný bakalář (1946) hrál i na prknech ND. Z dalších postav to byli třeba věčně opilý maršál Russworm v historické komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951), profesor Kuffner v životopisném dramatu o dr. Jánském Tajemství krve (1953) či papírník Hlubina v šrámkovském poetickém dramatu Měsíc nad řekou (1953). Už předtím si herec zahrál několik historických postav – svůj vrchol pak zažil v titulních úlohách Jana Husa a Jana Žižky v tendenční vávrovské historické trilogii Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). Ve velmi odlišné, ale výrazné roli alkoholika inženýra Dandy se objevil v dramatu o závislosti Dnes naposled (1958), zajímaví byli i jeho penzista Benda v psychologickém dramatu První a poslední (1959) nebo dr. Mrázek v dramatu z venkova Všude žijí lidé (1960). Ve válečném filmu z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje (1962) si herec zahrál předsedu židovské rady starších Löwenbacha, v legendární sci-fi Ikarie XB 1 (1963) zase velitele výpravy Abajeva, v televizním dramatu Horký vzduch (1965) dědu Vojtu Březinu, v psychologické krimi Znamení raka (1966) starého profesora, v historickém televizním dramatu Waterloo (1967) gardistu Pierra. A je dobře, že existuje i televizní přepis Jiráskovy pohádky Lucerna (1967), a tím pádem také jeho ztvárnění postavy vodníka Ivana. Posledními snímky, které herec natočil, byly válečný film Maratón (1968), ve kterém si zahrál generála Schwarze, a televizní drama Jegor Bulyčov (1968), kde se objevil v titulní úloze.

Zdeněk Štěpánek byl za své herectví i několikrát oceněn – třikrát byl nositelem Národní ceny (1926, 1936, 1951), získal titul Národní umělec (1953), Řád práce (1958) a Řád republiky (1963). Zemřel náhle ve výčepu malostranské hospody u Tří pštrosů, kam si přišel se džbánkem pro pivo. Jedno na cestu si dal i přímo ve výčepu. V té chvíli ho postihla mozková příhoda, a on v okamžení padl mrtev k zemi. Poslední rozloučení s velkým hercem se odehrálo na jevišti Národního divadla, jeho ostatky byly později uloženy na vyšehradském Slavíně. Už za jeho života o něm byl natočen medailon Národní umělec Zdeněk Štěpánek (1960), existují i jeho knižní autobiografie Herec (1961), Vzpomínky (1966) a Za divadlem kolem světa (1970). V roce 2006 o něm ČT natočila dokument z cyklu Příběhy slavných: Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka.