Let č. 242 se vzdaloval z Huntsville a meteorologická služba mezitím zjistila, že se počasí prudce zhoršilo. Po celém jihu řádila tornáda.

McKenzie a Keele spatřili na radaru tmavou plochu – mezeru mezi kupícími se komíny bouřkových mračen – kudy chtěli ve výšce 4500 metrů proletět. Když se ale přiblížili k mezeře, dostali ze střediska řízení letů v Memphisu varování, že počasí v oblasti může být nebezpečné.

Když se znovu podívali na obrazovku radaru, mezera, kterou předtím piloti viděli, zmizela. Bouře prudce zesílila a přidaly se obrovské kroupy, které měly takovou sílu, že rozbily přední sklo. Posádka zoufale hledala cestu z bouře ven. Situace se zhoršovala. Letadlu vypadla dodávka elektrického proudu. Keele musel udržovat polohu letounu bez pomoci umělého horizontu. Nezbylo mu než se dívat ven a pokusit se řídit letoun podle přirozeného horizontu. V hustých mracích ale bylo těžké rozeznat, kde je horizont. Pilot jen stěží udržoval letoun v přímém letu.

Po 36 sekundách se dodávka proudu obnovila. Přístroje ožily a ozvala se i vysílačka. Středisko řízení letů se konečně spojilo s posádkou.

Let 242 dostal příkaz udržovat letovou hladinu 4600 metrů. Ale letoun byl ve výšce 4200 metrů a pilotům se nedařilo hladinu zvýšit. Najednou chvíli vysadil levý motor. Netrvalo dlouho a ztichl i ten pravý.

Z DC-9 se stal kluzák. Lyman Keele změnil kurz, aby dostal letoun z bouřky, zatímco kapitán se pokoušel znovu nahodit motory. Bez nich se totiž objevily další problémy.

Motory pohánějí elektrické generátory a hydraulická čerpadla. Když nefungují, ostatní systémy selžou také. Letoun sice disponuje pomocnou zdrojovou jednotkou zajišťující nouzovou dodávku energie pro systémy letounu, ale té trvá dvě minuty, než se rozběhne.

Letoun se konečně dostal z bouřkových mraků. Ale ztratil 2100 metrů výšky, tzn. že letěl ve výšce pouhých 1400 metrů. Piloti nevěřili, že stroj do Dobbins doletí.

Museli se pokusit přistát okamžitě.

Výsledek vyšetřování letecké katastrofy zde uvedeme po odvysílání pořadu.