První svobodné volby po desítkách let se konaly 8. a 9. června za obrovského zájmu veřejnosti. Přestože nebyla cesta k volební urně povinná, rozhodlo se ji v českých zemích podstoupit skoro 97 procent občanů. Měli opravdu z čeho vybírat - o vstup do federálního parlamentu usilovalo 22 uskupení, do České národní rady se jich chtělo probojovat 13. V některých případech se jednalo spíše o recesistická uskupení jako třeba Strana přátel piva, která nakonec získala pouze 0,61 %. V sousedním Polsku však podobné uskupení získalo v následujícím roce ve volbách do Sejmu přes 3 % a 16 poslanců. V českém prostředí, které bylo ještě naplněno nadšením a optimismem, však dominovali jiní favorité. Obecně se očekávalo vítězství Občanského fóra (na Slovensku Verejnosti proti násiliu), spíše se řešilo, jak velký zůstane jeho odstup od konkurence. Předvolební atmosféru výrazně ovlivnila aféra kolem předsedy Československé strany lidové Josefa Bartoníčka, který byl již v době předvolebního moratoria obviněn, že spolupracoval se Státní bezpečností. To pochopitelně výrazně ovlivnilo preference lidovců, respektive Křesťanské a demokratické lidové unie, vnímané jako možný nebezpečný konkurent Občanského fóra. Nervozitu před volbami ještě rozdmýchal na samotném začátku června dodnes plně nevysvětlený výbuch na Staroměstském náměstí v Praze, který si vyžádal několik zraněných. Samotné volby však proběhly v klidu a pořádku. Jednoznačným vítězem se stalo Občanské fórum, které získalo v českých zemích od 49,5 % (do České národní rady) do 53,15 % (do Sněmovny lidu Federálního shromáždění). V jeho řadách získaly mandát nejenom osoby ovlivňující v dalších desetiletích politické dění v České republice (Václav Klaus, Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý, Jiří Dientsbier, Jan Kavan, Vlasta Parkanová, v ČNR například Martin Bursík, Ladislav Jakl, Marek Benda, Petr Pithart), ale také mnozí populární herci, zpěváci apod. jako např. Rudolf Hrušínský, Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Daniela Kolářová, Michal Prokop, Marta Kubišová, Michael Kocáb aj. Právě tyto osobnosti do parlamentu posunuli voliči svými preferenčními hlasy, někteří z nich však mandát nevykonávali celou dobu a vrátili se ke své dosavadní činnosti. Výraznou skupinu nových poslanců Občanského fóra tvořily zasloužilé osobnosti z období 1968-1969, které se účastnily opozice proti režimu před listopadem 1989 (Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Petr Uhl, Rudolf Battěk aj.) a lidé spojení přímo s listopadovými událostmi (Petr Miler, Šimon Pánek aj.). Možná trochu překvapivě se na druhém místě, ovšem s mohutným odstupem, ocitla Komunistická strana Československa, která získala kolem 13,5 % hlasů. Mohla se opřít především o stále obrovskou, i když otřesenou, členskou základnu, pro jejíž část znamenal listopad 1989 a následující vývoj nucený odchod z vysokých pozic a prakticky konec kariéry. Lze předpokládat, že jí z našich hrdinů zůstal věrný například starý Franc. Naopak jiní nadšení straníci jako Béda se rychle vytratili a přidali se na stranu silného Občanského fóra. Přes druhé místo však volební výsledek straně nedával prakticky žádnou možnost jakýmkoliv způsobem ovlivňovat následující vývoj. O pomyslnou bronzovou příčku zápasila již zmíněná Československá strana lidová (vystupující pod hlavičkou Křesťanské a demokratické unie) a patrně největší překvapení tehdejších voleb Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, jejíž výsledky kolísající mezi necelými osmi a více než deseti procenty ukazovaly, jak silná zůstává pozice moravského patriotismu. Pro lidovce byl naopak výsledek mohutným zklamáním, stejně jako pro dalšího dřívějšího člena Národní fronty Československou stranu socialistickou, která nakonec v žádné komoře nepřekročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Bez poslance zůstala v roce 1990 i Sociální demokracie, která dosáhla jen kolem 4 procent hlasů. Dvořákovi výsledky voleb přivítali, i když měli pocit, že komunisté získali až moc silnou pozici. Ale do dob, kdy všechny volby končily ziskem 99,98 % pro vítěznou stranu, se rozhodně vracet nechtěli. Televizní klub mladých; Deník ČST, D-1990-06-08; ČST