Klement Gottwald pohledem Martiny Lustigové

Klement Gottwald

„My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ Slova tehdejšího poslance Klementa Gottwalda z prosince 1929. Slova, ze kterých už tehdy mrazilo. Komunisté během své vlády ovšem likvidovali nejen své domnělé či skutečné ideologické odpůrce, ale brzy sáhli i do vlastních řad.

Vyučený truhlář, kterému se podle historika Jiřího Pernese moc nechtělo živit rukama, zkoušel kariéru v armádě. Ale ani život podle vojenských příkazů nebyl podle jeho gusta. Brzy se začal angažovat v komunistické straně, jako jeden z "karlínských kluků" se na konci 20. let dostal do jejího vedení. Gottwald mířil vysoko – poprvé kandidoval na prezidenta už v roce 1934. Proti Masarykovi neměl šanci, dostal pouhých 38 hlasů. Do dějin se ale komunisté tehdy přece jen zapsali – sloganem Ne Masaryk, ale Lenin! Gottwald a další poslanci KSČ byli zbaveni imunity a byl na ně vydán zatykač na základě zákona na ochranu republiky. Gottwald se musel skrývat a později odjel do Sovětského svazu. Do Československa se mohl vrátit až po prezidentské amnestii – ta byla přislíbena za komunistické hlasy pro Beneše v prezidentské volbě v roce 1935.

Do Sovětského svazu ale Gottwald brzy musel odejít znovu – uchýlil se tam po mnichovském diktátu. Během svých moskevských pobytů musel pochopit, jak funguje stalinský teror. Už tehdy jistě pociťoval strach z mocného a všehoschopného Stalina. Domů Gottwald po válce přijel jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty – post premiéra prozíravě přenechal Zdeňku Fierlingerovi, který ale šel Gottwaldovi už tehdy na ruku. Premiérského postu se dočkal po volbách v roce 1946.

Únorový převrat roku 1948 otevřel Gottwaldovi cestu na Hrad. Edvard Beneš totiž odmítl podepsat novou ústavu a raději abdikoval. "První dělnický prezident" Gottwald si paradoxně nechal po zvolení sloužit ve svatovítském chrámu slavnostní Te Deum arcibiskupem Beranem, navštívil i Masarykův hrob v Lánech. Gottwaldova manželka zase chtěla navazovat na svou předchůdkyni Hanu Benešovou – ale elegance někdejší první dámy byla Martě Gottwaldové na hony vzdálená.

Éra Klementa Gottwalda byla ve znamení vykonstruovaných politických procesů, represí vůči odpůrcům režimu, ale nakonec i vůči některým komunistickým funkcionářům. Vznikaly tábory pro režimu nepohodlné lidi, probíhalo tažení proti církvím i kolektivizace zemědělství. Byla to doba neustálého všudypřítomného strachu, nikdo si nemohl být jistý. A sám Gottwald hledal útěchu v alkoholu.

Sovětského vůdce Stalina přežil Gottwald jen o pár dní. Pohřeb "prezidenta – hospodáře" byl velkolepý. Ještě panovala doba kultu osobnosti. Gottwaldovo tělo bylo balzamováno a po vzoru Lenina a Stalina vystaveno v Národním památníku na pražském Vítkově. Mumifikaci Gottwaldova těla měli na starost nejdříve sovětští, potom čeští odborníci. Balzamování ovšem nedopadlo podle představ lékařů, tělo se začalo pomalu rozkládat a v 60. letech bylo nakonec zpopelněno.