Tomáš Garrigue Masaryk
Filosof a sociolog – tak se dá nepoliticky charakterizovat Tomáš Garrigue Masaryk. Habilitoval se spisem Sebevražda. Razantně vstoupil do bojů o Rukopisy zelenohorský a královédvorský, když zpochybnil jejich pravost. Aktivně vystupoval v tzv. hilsneriádě ostrou kritikou antisemitismu.
V politice působil už za Rakouska-Uherska. Působil jako poslanec Říšské rady i zemského sněmu. Vytvořil českou stranu lidovou, která se v roce 1905 přejmenovala na Českou stranu pokrokovou. Po vypuknutí první světové války se zapojil do zahraničního odboje a stal se nejvýraznější osobností české politiky za hranicemi. Pro ideu samostatného státu dokázal získat řadu světových politiků. Logicky byl pak 14. listopadu 1918 zvolen první československou hlavou státu: "To není maličkost, být prvním prezidentem v novém státě, který nemá své tradice vládnutí a reprezentace." (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem)
Masaryk byl zvolen prezidentem celkem čtyřikrát – v letech 1918, 1920, 1927 a 1934. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu abdikoval 14. prosince 1935. Kolem Masaryka se vytvořila mocenská struktura, tzv. Hrad. V roce 1926 vysvětloval, co je hradní politika, takto: "Není žádné hradní politiky v tom smyslu, že bychom já nebo nějaký kruh lidí pod mým vedením provozovali nějakou politiku vedle ústavy a parlamentu." A doplnil: "Mám mluvit otevřeně s vládou a vůdci parlamentních stran o tom, co je společnou starostí nás všech. Někdy mě přesvědčili oni, někdy jsem je přesvědčil já. To je celá hradní politika." (cit. podle: A. Klimek: Velké dějiny Zemí koruny české, XIII.) Za republiky se Masaryk nestal členem žádné politické strany, nepodařilo se ani vytvořit nějakou "hradní stranu". Oficiálně Masaryk zůstal nadstranickým prezidentem, do politického dění ale výrazně zasahoval. "Často, snad denně, si říkám: ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje a pak je náš stát zajištěn; ale pro těch třicet let počítám na prstech ty opravdu vůdčí, vyzkoušené a silné lidi – ty mladší už málo znám. Neohlížím se jen po politicích, ale po státnících; těch, říkám to rovnou, nemáme tolik, abychom se mohli obejít bez práce všech. Proto pozor, abychom osvědčené pracovníky zbytečně neztráceli ani ze zlé vůle nespotřebovali! Musíme se ještě mnohému naučit: na prvém místě umění kriticky oceňovat poslance, politiky,
žurnalisty i úředníky vyšším měřítkem státnictví. Není státníkem ten, kdo nevidí aspoň kus cesty dopředu a nepřipravuje vývoj budoucích let." (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem)
U příležitosti 80. narozenin prvního československého prezidenta byl přijat zákon: T. G. Masaryk se zasloužil o stát. "Mám-li říci, v čem se můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že, stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím. Pravím to ze zkušeností, kterých stále ještě nabývám ve svém postavení, že není jiné morálky, jiného etického řádu pro státy a národy a jejich správce než pro jednotlivce." (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem)
Pravidelně se v různých komentářích vracejí dohady, jaké jsou aktuální vztahy prezidenta a premiéra – ať už šlo svého času o prezidenta Havla a premiéra Klause, nebo o prezidenta Klause a premiéra Topolánka či Nečase. Jaké ale byly vztahy prvního československého prezidenta s prvním československým premiérem?
Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Kramář se politicky sblížili ve skupině tzv. realistů. Masaryk se ke Kramářovi, o deset let mladšímu, stavěl otcovsky. Kramář to ze začátku přijímal a k Masarykovi skutečně vzhlížel jako k Pastýři, jak se mu ostatně mezi realisty tehdy říkalo. Kramář, sám označovaný jako Dítě, ovšem brzy dozrává natolik, že mu otcovské apely Masaryka přestávají vyhovovat. Jakkoli ze začátku můžeme vztah Masaryka a Kramáře hodnotit jako vztah učitele a žáka, později se svéhlavý Kramář svému učiteli vymyká. Názorové rozdíly se stanou čím dál hlubšími a Kramář už dál nehodlá hrát roli onoho poslušného Dítěte, jak by si Masaryk možná byl přál. V roce 1890 se realisté spojili s mladočechy, v následujícím roce byli Masaryk i Kramář zvoleni poslanci Říšské rady. Brzy ale Masaryk Říšskou radu opustil.
Cesty Masaryka a Kramáře se po Masarykově odchodu z mladočeské strany rozešly. A postupem let se jejich role proměnily. Zatímco Masaryk byl svým způsobem v ústraní a formálně byla jeho politická role slabší, Kramář vyrostl ve vůdčí postavu české politiky a dostal se do významnější pozice. I přesto si ale Masaryk neodpouštěl mentorování a rady, jak by se měl Kramář v té které konkrétní situaci chovat, jak by měl v politice obecně postupovat. Zatímco Masaryk kritizoval Kramářovu měkkost, poddajnost a to, že snadno podléhal svému okolí, Kramář zase pranýřoval Masarykovu autoritativnost v politickém vystupování. Koncem 90. let 19. století se prohloubil mezi oběma politiky rozkol. Jejich vzájemný kontakt se prakticky omezoval na několik málo listů ročně, navíc většinou pouze zdvořilostního charakteru. Ostatně Masaryk v jednom ze svých dopisů Kramářovi vytkl, že to byl on, kdo "styky naše redukoval na meteorologii". Z dopisů obou politiků je cítit hořkost nad zkalenými vztahy, nicméně jejich cesty se nenávratně rozešly.
Během první světové války se Masaryk i Kramář zapojili do odboje. Masaryk v zahraničí zvolil pragmatický postup, Kramář doma mylně sázel na ruskou kartu. Na jaře 1915 vrcholila přesvědčovací kampaň k odchodu Kramáře do zahraničí. A právě z této doby traduje i historka o tom, jak Kramář prý odmítl Benešovo (a zprostředkovaně tedy Masarykovo) naléhání na odjezd se zjevnou narážkou na Masaryka, že on, Kramář, nemá čas válet se po hotelích. V poválečných letech však Kramář popíral, že by tato slova kdy vyřkl. Tak například v dubnu 1921 Kramáře přijal tehdy churavý Masaryk v Lánech a Kramář opět musel ze strany prezidenta snášet narážky na svůj údajný výrok. Masaryka nepřesvědčil, že by taková slova nepoužil. Banální věta, o níž se asi už nikdy nedozvíme, zda vůbec zazněla, vyústila ve stejně banální spor. Dva tvrdohlaví politici se postavili proti sobě a ani jeden nehodlal ustoupit ani o píď.
Bylo logickým vyústěním válečných zásluh obou politiků, že se Masaryk stal prvním československým prezidentem a Kramář s aureolou mučedníka za národní věc, který jen tak tak unikl trestu smrti, stanul v čele první vlády. Vzhledem k tomu, že Masaryk byl ještě několik týdnů po vzniku republiky v zahraničí, byl Kramář nejvýraznější politickou postavou ve státě. A podle něj tomu tak mělo zůstat už napořád. Získáním funkce premiéra Kramář ovšem stanul na pomyslném vrcholu své kariéry, ačkoliv on sám si to v té době patrně nepřipustil. Sám se totiž domníval, že bude tím nejlepším možným nástupcem T. G. Masaryka v prezidentském úřadu.
Prezident měl podle prozatímní ústavy poměrně malé pravomoci, což se Masarykovi příliš nelíbilo. Chtěl mít podstatně větší vliv. Nicméně Kramářovi se posílení Masarykovy role zrovna nezamlouvalo, představoval si, že bude pouhým symbolem, který se nebude do praktické politiky příliš vměšovat. Masaryk měl zůstat jakousi morální autoritou, ovšem bez praktického vlivu. A v tomto duchu ho Kramář nabádal: "Já vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky, poněvadž kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, kterou tolik potřebuje." (F. Peroutka: Budování státu) Kramářovi také o několik měsíců později vadilo, když se prezident příliš otevřeně vyjadřoval například k otázkám zahraniční politiky. A v dopise z Paříže ho dokonce pokáral: "Nemám nic proti tomu, abyste čas od času udělal politický projev, ale všecky Vaše projevy musejí býti smluveny s vládou, aby mohla za ně, poněvadž jste Vy nezodpovědný, přijati zodpovědnost anebo podati demisi. Tak jedině je možno zachovati ústavní zodpovědnost vlády. Na tom stojím a s tím padám – při vší loajálnosti a upřímném přátelství k Vám. (…) Buďte rád, že máte někoho, kdo za Vás nese zodpovědnost, – zůstaňte trochu nad vodami, zvykněte si, že jste prezident, že nemusíte už do všeho mluvit, že je daleko lépe, řeknete-li své mínění mně, vládě nebo svým přátelům, důvěrně, přátelsky – než novinářům do novin." (Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář) Je nade vši pochybnost, že kdyby byly karty rozdány obráceně a Kramář byl hlavou státu, sotva by si nechal od ministerského předsedy mluvit do toho, o čem a s kým smí hovořit a které ze svých názorů smí zveřejnit.
Kramářova vláda neměla dlouhého trvání – poroučet se musela už začátkem léta 1919. Kramář, toho času vedoucí delegace na pařížské mírové konferenci, to Masarykovi nemohl zapomenout. Prezidentovi rozčileně vytknul, že podlehl intrikám Tusara a Švehly a schválil ideu rudo-zelené koalice, namísto toho, aby napnul všechny síly k vytvoření občanského kabinetu, který by byl účinnou hrází proti rozpínavosti bolševismu. Právě odjezdem do Paříže se ale Kramář zbavil vlivu a popularitu dobrovolně přenechal mimo jiné Masarykovi. Vztahy Masaryka a Kramáře byly za první republiky vyhrocené – ne nadarmo se Kramářově vile tyčící se naproti sídlu prezidenta tehdy říkalo "vzdorohrad".
Před smrtí obou mužů došlo k dílčímu sblížení. Stabilně nepříliš dobré vztahy obou politiků podle všeho více trápily emocionálně založeného Kramáře. Okolí prezidenta i expremiéra se snažilo znesvářené politiky smířit. Na druhou stranu u obou mužů smíření dlouho bránily "jejich ženy", u Kramáře to byla manželka Naděžda Nikolajevna, u Masaryka dcera Alice. V závěru života (oba politici zemřeli v roce 1937) si přece jen k sobě našli cestičku. Mezi lánským zámkem a vilou na baště sv. Tomáše kolovaly drobné vzkazy, písemné i ústní. "Jednoho dne (jistě po předběžné tajné dohodě) přijela z Lán dr. Alice Masaryková na Baštu, aby Kramářovi vyřídila pozdravy a nějaké vzkazy svého otce. To se pak opakovalo několikrát a šlo o ústní, ale i písemné výměny nejen pozdravů, ale i politických názorů. Bylo to v době, kdy už president nemohl pro svůj zdravotní stav vůbec opustit Lány a dr. Kramář z téhož důvodu svou pražskou vilu," vzpomínal po letech Kramářův spolupracovník z národní demokracie Vlastimil Klíma. (rukopis V. Klímy: Masaryk a Kramář)