Pořady

herečka

Věra Galatíková

narozena 19. srpna 1938
zemřela 21. prosince 2007

Česká divadelní a filmová herečka a dabérka Věra Galatíková se narodila v roce 1938 ve Zlíně Marii a Ignácovi Galatíkovým. Dětství strávila v Pasekách na úpatí Vizovické vrchoviny. Maminka nadšeně ochotničila, navíc s manželem i s ní často chodili do divadla. Tudíž i Věra samotná již od svých čtrnácti toužila stát se herečkou. Rodiče ovšem divadlo milovali jen jako zábavu, koníčka. Naopak dceru od herectví zrazovali: chtěli, aby šla na takovou školu, po níž by si našla nějaké „normální“ zaměstnání. Věra teda začala studovat střední pedagogickou školu v Kroměříži. Po maturitě rok učila ve Vracově – sice jí to bavilo, ale stále více ji to táhlo k herectví. Nakonec díky přímluvě faráře její rodiče svolili. A tak Věra začala studovat JAMU v Brně, kde se mj. na konci padesátých let poprvé potkala se svým budoucím mužem, hercem Ladislavem Frejem.

JAMU absolvovala v roce 1962 a hned získala angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde vydržela pět let. Poté v letech 1967–1972 působila v pražském Činoherním klubu, pak v libeňském Divadle S. K. Neumanna (1972–1979) a Městských divadlech pražských (1979–1993). Následně se stala členkou Národního divadla, kde hrála až do své smrti, pohostinsky se ale objevovala i na menších scénách (např. v divadle Labyrint). Od roku 1993 taktéž působila pedagogicky na DAMU. Z jejích divadelních rolí lze připomenout královnu Kristýnu ve stejnojmenné hře Augusta Strindberga (Východočeské divadlo), Raněvskou v Čechovově Višňovém sadu (Činoherní klub), vdovu Vojnicevovou v Čechovově Platonovovi či Kristinu v dramatu Smutek sluší elektře E. O´Neilla (Divadlo S. K. Neumanna), vrchní sestru v Keseyho Přeletu nad hnízdem kukačky, matku v Lorcově dramatu Krvavá svatba, nebo Julii v komedii Julie, ty jsi kouzelná Guye Boltona (Městská divadla pražská), Sorbyovou v Ibsenově dramatu Divoká kachna či manželku Lindu Lomanovou v dramatu Smrt obchodního cestujícího Arthura Millera, (Národní divadlo), a královnu Hekabé v Eurípidově dramatu Pokořitelé Tróje (divadlo Labyrint).

Ač se Galatíková v komediích také občas objevila, režiséři ji obsazovali spíše do dramat, v kterých hrála většinou životem zkoušené, utrápené ženy (manželky, matky, učitelky). Byla obdařena smutnýma krásnýma očima a příjemným hlasem, znějícím právě velmi dramaticky. Na jednu stranu byla vitální, temperamentní a živočišná, na druhou dokázala působit i klidně a velmi důvěryhodně. Pečlivě si své role připravovala, dokázala zkoušet do zemdlení, aby se na jevišti přiblížila k naprosté dokonalosti, což se možná podepsalo i na jejím zdraví. V osobním životě byla velmi otevřeným člověkem – dokázala své názory říkat bez obalu z očí do očí. Za své osobní selhání považovala podpis pod tzv. Antichartou, což s radostí odčinila v letech 1989–90 svou silnou angažovaností ve prospěch sametové revoluce. Za to pak sklízela spoustu nenávistných, sprostých a výhružných anonymních dopisů.

Ve svém prvním filmu, který točila ještě jako studentka, hrála Věra Galatíková jednu z hlavních rolí Jolany, zamilované do montéra vysokonapěťového vedení, a zahrála ji výborně – jednalo se o slovenské drama Havrania cesta (1962). Další výraznou roli Lenory, nevlastní matky rytíře Ondřeje, brala ve Vláčilově historickém dramatu Údolí včel (1967), v Jasného epické fresce o dějinách jedné vesnice v letech 1945 až 1958 Všichni dobří rodáci (1968) se představila v roli silné a obětavé manželky hlavního hrdiny, sedláka Františka. Vedlejší úlohu barové zpěvačky Heleny si Galatíková zahrála v psychologickém dramatu Ohlédnutí (1968), a mihla se coby svazačka s pionýry v dramatu Skřivánci na niti (1969). Větší roli Jolany pak získala v psychologickém dramatu Nahota (1970).

Poté se nějaký čas objevovala jak ve filmech, tak v televizi jen v epizodních úlohách. Velká role Věry, druhé polovičky bezdětného páru ji čekala až v televizním filmu Pozdní léto (1974). Další výraznou úlohu Heleny Plívové, matky na lůžko upoutané dcery-sportovkyně, dostala v psychologickém dramatu Zrcadlo pro Kristýnu (1975). V roce 1976 se dvakrát stala filmovou učitelkou: vedlejší roli třídní hlavního hrdiny si zahrála v psychologickém dramatu Jakub, a úlohu bezdětné učitelky Pavly Kodetové pak v dalším psychologickém dramatu Dým bramborové natě. Její Jiřina Sochorová, matka, která ztratila syna, byla důležitá pro psychologické drama Stín létajícího ptáčka (1977), a v jedné z hlavních rolí vévodkyně Anny Karoliny se herečka zaskvěla v televizním historickém dramatu Na dvoře vévodském (1979).

Na začátku 80. let se Galatíková mj. představila v roli nemocniční uklízečky Anežky ve vztahu s nemocnou dívkou Hankou v televizním dramatu Počítání oveček (1981). Zahrála si i Věru Maškovou, matku věčně flámujícího syna v televizním dramatu Kvůli mně přestane (1982), a v televizní komedii Babička se zbláznila (1982) zase věčně udřenou Annu Mráčkovou, starající se o zahálčivé dcery a dítě jedné z nich, která rozkvete po setkání s dávným ctitelem. Do královny Žofie se herečka převtělila v historickém TV-dramatu Smrt krále Václava IV. (1983), v televizní dramatizaci opery Její pastorkyňa (1983) zase do Kostelničky Buryjovky, a ve výborném televizním dramatu Jako kníže Rohan (1983) do „záporačky“ Pacačky. O rok později šla z role do role – v roce 1984 se totiž coby vdova Nocarová objevila v povídkovém filmu dle Jana Nerudy Povídky Malostranské, jako vdavekchtivá Halina Vašicová se představila v psychologickém dramatu Láska s vůní pryskyřice, ve vedlejší roli doktorky byla vidět v rodinném televizním dramatu Cizí holka, stejně jako ředitelka ZDŠ Libuše Martínková v seriálu My všichni školou povinní.

Hlavní úloha nesmlouvavé tchýně Marie v dvoudílném TV dramatu Tchyně (1985) byla Galatíkové napsána přímo na tělo. Další přepracovanou matku Kumpoštovou si herečka zahrála v dramatu Několik životů (1985) a objevila se i v menší roli poštovní úřednice Vlasty v seriálu Vlak dětství a naděje (1985). Naopak hlavní úlohu principálky Elišky Zöllnerové brala v dramatu Principálka (1986). Rybářku hrála v televizní pohádce O rybáři a rybce (1986), Věřin hlas vypravěčky zněl i v seriálu Strom pohádek (1987). Existuje také záznam divadelní hry Krvavá svatba, v které si Věra zahrála hlavní úlohu matky. V hlavní roli Jarmily Honcové, opět matky, která se kvůli dětem dopustí zpronevěry na pracovišti, se herečka představila v TV dramatu Zatmění všech sluncí (1987): o rok později následovalo volné pokračování pod názvem Kdo ví, kdy začne svítat (1988). V roce 1989 ztvárnila herečka spisovatelku Helenu Čapkovou v historickém dramatu Člověk proti zkáze (1989).

V devadesátých letech se Galatíková v televizi i ve filmu objevovala málo a v menších úlohách: například v seriálu Dobrodružství kriminalistiky v díle Identifikační kresba (1990), kde si zahrála matku představenou Carmellu, v romantické pohádce Zelený rytíř (1993), v které se velmi uvěřitelně ukázala coby po trůnu bažící záporačka Mervina, či v drsné TV-krimi Příběh kriminálního rady (1994), v které se objevila jako Knippsenová. V roce 1997 byl učiněn televizní záznam výše zmíněné hry Pokořitelé Tróje a v devětadevadesátém vstoupila coby hrdá vdova po Františkovi do Jasného volného pokračování „všech dobrých rodáků“ s názvem Návrat ztraceného ráje. V roli matky se Věra objevila ve zfilmované básni Kytice (2000) dle Jaromíra Erbena, v seriálu Četnické humoresky hrála Peřinovou (2000) a v povídkovém dramatu Krajinka (2000) Marienku Šímovou.

Významnou roli hrála Věra Galatíková také v dabingu: svůj hlas nejraději propůjčovala francouzské herečce Annie Girardotové.

V roce 1988 byla Věra Galatíková jmenována zasloužilou umělkyní, v roce 1994 získala za svou královnu Hekabé divadelní cenu Thálie, a v roce 2000 obdržela cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Herečka byla vdaná za herce Ladislava Freje a – až na období jeho krátkých avantýr – spolu společně ve šťastném manželství vychovali dva potomky: dceru Kristýnu (nar. 1971) a Ladislava ml. (1973), kteří se oba stali herci. Věra několik let statečně bojovala s rakovinou plic, ale v tomto boji nakonec v roce 2007 podlehla. V roce 1997 o ní Zuzana Sílová napsala knihu Věra Galatíková: obrazy ženského údělu, později přišel Ladislav Chmel s monografií Věra Galatíková: úděl statečné ženy (2007). V roce 2009 o ní v ČT natočila Kamila Vondrová dokument z cyklu Předčasná úmrtí s názvem Královna z Valašska.