herec

Václav Trégl

narozen 10. prosince 1902
zemřel 11. února 1979

Filmový a divadelní herec Václav Trégl se narodil v roce 1902 v Bělé pod Bezdězem do rodiny zednického mistra. Když se rozhodoval, na jakou školu jít, měl to těžké – rodiče si přáli, aby se stal lesníkem, on sám dával přednost chemii, ale zároveň byl od svých patnácti nadšeným ochotnickým hercem. Nakonec tedy přímo z mladoboleslavské reálky přešel v roce 1920 do Prahy na Státní konzervatoř, kde začal studovat herectví u profesorky Hořicové-Laudové. Ochotničil i za studií, většinou na malých scénách, například v Divadle legie v Holešovicích, žižkovské Malé scéně, Malostranském divadle, Divadle Na slupi. Toto jeho „cestování“ po divadlech ho pak provázelo po celý život. Po vystudování konzervatoře v roce 1924 odešel mimo hlavní město na sezónu do pardubické Východočeské společnosti, pak působil čtyři roky se společností Černého a Veverky (1925–1929), následně se opět potloukal po pražských štacích (opět Divadlo Na Slupi, Moderní studio, Intimní divadlo, Akropolis), aby pak v roce 1931 zakotvil na čtyři roky v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Poté byl v Divadle Vlasty Buriana (1935–1942), okupaci ale dokončil v Intimním divadle (1942–1945). Po válce se mihl v Divadle kolektivní tvorby, následně působil opět u Voskovce a Wericha v Divadle V+W (1946–1948), pak hrál určitý čas v karlínském Hudebním divadle (1948–1955). Jeho poslední dvě angažmá připadají na Divadlo ABC (1955–1962) a Městská divadla pražská (1962–1965).

Trégl byl skromným, klidným, nemluvným až tichým člověkem, mezi ostatními kolegy z branže velmi oblíbeným. Zároveň ale byl rozeným komikem, výborným improvizátorem a při hře dokázal rozesmát a dostat do kolen i samotné Voskovce a Wericha (zejména coby soudce Paprikides ve hře Osel a stín). Byl menší postavy a první co na něm upoutalo, byly jeho neustále vytřeštěné, těkající oči pod vysoko se nacházejícím obočím, a pak zvláštní barva jeho vysoko položeného hlasu. Povětšinou hrával menší role, diváci ho mohli vidět například ve hrách Cirkus Dandin, Ostrov Dynamit, Knihkupectví, Sever proti Jihu, Osel a stín, Ceasar, Slaměný klobouk, Balada z hadrů nebo Divotvorný hrnec.

Také na stříbrném plátně byl Václav Trégl výrazným hercem malých rolí. Ztvárňoval povětšinou veselé figurky a zmatkaře, různé popletené sluhy, holiče, hostinské, staříky nebo chudáky. A jelikož se jednalo o vedlejší a malé úlohy, býval – zejména ve třicátých letech – zhusta obsazován: kupříkladu v sedmatřicátém roce si zahrál v patnácti filmech! Často dělal nahrávače Vlastovi Burianovi, a byl obsazován i přáteli Voskovcem a Werichem. Poprvé se na plátně objevil právě v komedii V+W Pudr a benzín (1931) v epizodní roličce člena bandy. O dva roky později se zviditelnil coby Josef, sluha Burianova Chlestakova ve zfilmování Gogolova Revizora (1933). Ve čtyřiatřicátém následoval jeho holič Ešpandr v komedii U nás v Kocourkově, přičemž v tom samém roce se představil mimo jiné i jako Filip, komorník komerčního rady Švarce ve snímku Pán na roztrhání, a zahrál si i nezaměstnaného v komedii V+W Hej-rup!. V ceněné komedii Ať žije nebožtík (1935) ztvárnil sluhu Baltazara Součka, v nepříliš zdařilém pokusu o evropskou komedii s názvem Tvoje srdce inkognito (1936) zase jednoho z komického tria, pedikéra Šafránka.

Jak bylo naznačeno, nejvytíženějším rokem byl pro Trégla ten sedmatřicátý. Ve vedlejší roli účetního Fábery, starého egyptologa a filatelisty drží nad vodou (spolu s Plachtou) film Poslíček lásky, další malou, ale výraznou roličku mazaného lišáka Šumbala dostal ve zfilmování Stroupežnického hry Naši furianti, a výborný byl v charakteristické roli potulného harmonikáře Jozífka v dramatu Lidé pod horami. Malou, ale výraznou úlohu bohatého hospodského Holého měl v dalším dramatu Kříž u potoka, naopak v komedii Kariéra matky Lízalky na něj čekala opět groteskní figurka holiče a maskéra Holopírka, stejně jako ve snímku Jarčin profesor (1937), kde se objevil v malé roličce nepřipraveného studenta Václava Raška. Velmi pochvalné kritiky pak herec získal jako válečný vysloužilec a flašinetář František Vondruška v dramatu Batalion.

V roce 1938 to pro Trégla, co se týče vytíženosti, nebylo jiné, jen filmy byly ještě kvalitnější. Jednu z hlavních úloh pana domácího si herec zahrál v komedii Vzhůru nohama, výrazná vedlejší role podpantoflického Šetely, manžela hokynářky, mu připadla v dramatu Včera neděle byla a dodnes je nezapomenutelný jako zmatený profesor matematiky Ludvík Koďousek ve středoškolské komedii Škola základ života. Výborně zahranou figurkou pana Mourka zabodoval Trégl v komedii Pán a sluha, v crazy komedii amerického střihu Milování zakázáno se představil ve své jediné, skutečně hlavní roli bohatého kouzelníka Marka, a v pokusu tentokrát o jakoby americkou krimikomedii Krok do tmy se zaskvěl jako potrhlý sluha Valentýn. Blýskl se i coby Anatol Kropáček, zmatený tajemník statkáře Orlického v komedii Holka nebo kluk, další nezapomenutelnou epizodní roli rozvádějícího se Jana Rabase měl v komedii Ducháček to zařídí a Václava, popleteného sluhu tentokrát bohatého starého mládence si zahrál v komedii Andula vyhrála. V roce 1939 pak na herce čekala drobná rolička pacienta Matyáše Klůcka v komedii U pokladny stál.

Ve válečném období se Trégl objevoval ve filmu na své poměry dost málo. Bral téměř hlavní úlohu ředitele cirkusu v dnes zapomenutém romantickém dramatu Peřeje (1940), z jeho obvyklých menších rolí tohoto období jsou známější snad jen lesník Patočka v komedii Když Burian prášil (1940) a nádražní skladník Vendelín Pivoda v další burianovské komedii Přednosta stanice (1941). Po dva poválečné roky se počet snímků zdvihl, jenom Tréglovy role v nich byly stále více epizodní. A po roce 1948 se herec z pláten kin téměř vytratil. Výraznější malou rolí pro něj byl až v roce 1951 osobní sluha císaře Rudolfa II. v kostýmní historické komedii Císařův pekař-Pekařův císař, o sedm let později si zahrál popleteného vrátného Horáka v krimi komedii Kasaři (1958).

Od další dekády se situace mírně zlepšila. V šedesátém roce se Trégl objevil ve dvou televizních záznamech her Osvobozeného divadla: v Těžké Barboře si zahrál setníka, v Baladě z hadrů purkmistra. V tomtéž roce ztvárnil nacistického generála v hlavní roli studentského krátkometrážního dramatu Generál a v tom dalším bral jednu z hlavních úloh otce Houžvičky v celovečerní komedii Procesí k panence (1961), včetně minirole lodníka v zemanovské komedii Baron Prášil (1961). V jakžtakž zaznamenáníhodné filmové úloze – Eduarda Mrázka, bratra bytné – se objevil až o tři roky později v dramatu Každý den odvahu (1964) a větší roli dědy Józy si herec zahrál v středometrážním komediálním dramatu Horký vzduch (1965). O rok později si střihl vedlejší úlohu šéfredaktora novin v dalším zemanovském dobrodružném filmu Ukradená vzducholoď (1966), a epizodní úlohu řídícího Chlupáčka v krimikomedii Poklad byzantského kupce (1966). V téže době se objevil i v televizi: v roli krále v pohádce O chytré princezně, a v propojující hlavní úloze Lucifera ve spojení tří čertovských pohádek do jednoho snímku Když se čerti rojili (oba 1966). V povídkovém filmu Pražské noci (1968) se představil v roli šlechtice v povídce Otrávená travička, v krimi komedii Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? (1969) to byla menší úloha profesora Tejliběnovského. Další sluha, tentokrát jménem Haštal, na herce čekal ve známé hudební TV-komedii Námluvy komtesy Gladioly aneb Přistání ve skleníku (1970), pak se mihl coby děda s vozem v jednom z dílů koprodukčního seriálu Pan Tau (1972), a následně už jen paběrkoval, včetně camea Plhy staršího z „Kojčic u Pejřimova“ v komedii Marečku, podejte mi pero (1976).

O soukromí Václava Trégla se moc neví – střežil si ho jako oko v hlavě. Ví se, že byl ženat a v důchodu se svou manželkou Aničkou jezdíval nejvíce na svou chatu v Lukách pod Medníkem, kde se opájel přírodou a zahrádkařil. Co se týče ocenění, v roce 1962 získal herec titul zasloužilého umělce. Svojí popletenou komikou inspiroval mnohé další, generačně vzdálené herce, jako například Luďka Sobotu. Herec malých rolí Václav Trégl zemřel v roce 1979 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. V roce 1995 mu byl věnován jeden z dílů cyklu ČT Úsměvy Václava Trégla (1995). V roce 2011 o něm vyšla knížka Ondřeje Suchého Takový byl Václav Trégl (2001).