herečka

Jana Rybářová

narozena 31. března 1936
zemřela 11. února 1957

Česká herečka Jana Rybářová se narodila v roce 1936 v Praze-Střešovicích do rodiny elektroinženýra. Měla o čtyři roky staršího bratra Iva, její největší kamarádkou byla sestřenice Ilona, s kterou (a samozřejmě i s rodiči) jezdila do Čeřenic na Sázavě – zdejší krajina jí jako děvčeti naprosto učarovala. Jana od svého raného věku projevovala umělecké sklony: chodila na soukromou výuku klavíru a také do baletního kroužku při Smetanově divadle, který vedl Robert Braun. V jejím uměleckém rozvoji ji podporovala zejména její matka, jež byla na dceru velmi hrdá. Jana pak z páté třídy odešla na francouzské gymnasium, které bylo ovšem po únoru 1948 zavřeno, a tak přešla na základní školu na Pohořelci. V tom čase si psala deníky a společně s kamarádkami se pouštěla i do milostných povídek ve stylu brakové literatury. Zároveň hodně četla poezii. Na základce také začala navštěvovat dramatický kroužek, a protože ji hraní nesmírně bavilo, rozhodla se na konzervatoři studovat herectví. Ale byla příliš mladá – na obor přijímali až od osmnácti let. A tak v jednapadesátém začala Jana na Státní konzervatoři v Praze studovat tanec. Tam vytvořila trojku kamarádek s Lukou Rubanovičovou a Hedou Paškovou. Školu absolvovala v roce 1955. Hned poté získala svoje první a bohužel jediné divadelní angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, které ji na doporučení herce Josefa Vinkláře zajistil sám ředitel divadla Karel Palouš.

První film začala Jana točit ještě ve třetím ročníku školy: jednalo se o romantické drama režiséra Václava Kršky Stříbrný vítr (1954), odehrávající se na konci devatenáctého století – představila se ve výrazné roli půvabné a temperamentní lékárnické dcerky Aničky Kovářové, alias Aničky „posedlé“, takto femme fatale hlavního hrdiny studenta Ratkina (Eduard Cupák). Díky způsobu, jakým postavu ztvárnila, se Rybářová okamžitě stala nejpopulárnější herečkou své doby. O rok později si zahrála Janu, jednu z dvojice studentek, v krátkometrážním studentském filmu V ulici je starý krám (1955). Poté se se na stříbrném plátně objevila ve vedlejší úloze básnířky, spisovatelky a libretistky Elišky Krásnohorské v historickém životopisném dramatu Z mého života (1955), který ukazoval některé fragmenty života skladatele Bedřicha Smetany. V šestapadesátém získala vedlejší roli schovanky Jitky již ve třetím Krškově snímku: jednalo se o filmový přepis Smetanovy opery Dalibor. I další dva filmy režíroval Krška, oba se točily v Bulharsku, a jednalo se o orientální pohádky: v Legendě o lásce (1956) Rybářová ztvárnila éterickou Širín, mladší sestru vládkyně města Arzen, a sokyni v lásce k chudému mladému malíři. Druhým orientálním snímkem byl slabší Labakan (1956): zde herečka hrála veselou Fatmu, zamilovanou do hlavního hrdiny, líného krejčovského tovaryše. Posledním filmem Jany Rybářové byl třetí díl husitské trilogie režiséra Otakara Vávry Proti všem (1957), ve kterém se představila ve vedlejší roli novicky Marty. Jeho premiéry se už ale herečka nedočkala…

Dle hereckých kolegů a přátel byla Jana čistá, romantická, nezkažená duše, jako z minulého století. Nespekulovala, neznala zlatou střední cestu, do všeho se vrhala po hlavě, buď všechno, nebo nic - její život se skládal z příkrých kontrastů, a to si přinesla i do svého herectví. Na druhé straně si všechno brala, trpěla až přílišným pocitem zodpovědnosti, byla k sobě hodně sebekritická a zároveň nesmírně citlivá, senzitivní, a pochopitelně zranitelná. A samozřejmě neměla radost z vlastní popularity, která přišla záhy po Stříbrném větru. Najednou měla obrovské množství ctitelů, chodila ji spousta dopisů (většinou zamilovaných). I ona se samozřejmě snadno zamilovávala, ale vše probíhalo v čistě platonické podobě – nesnášela totiž svoji tělesnost. Navíc se nechtěla nikomu podvolovat, chtěla si ještě užít volnosti a divokosti. Když láska, tak romantická. Tu prožívala od svých sedmnácti s jistým Karlem, o tři, čtyři roky starším hereckým kolegou – do něho byla velmi zamilovaná. Jak se ale všechno odehrávalo pouze v romantické rovině, její milý ztrácel trpělivost. Časem se oba začali častěji hádat, až následoval rozchod, přičemž vinu kladla herečka na sebe.

Zlomovým momentem se ukázalo natáčení dvou pohádek v Bulharsku. Byli totiž mnozí mužové, kteří po ní toužili, jedním z nich třeba herec Karel Fiala (pozdější Limonádový Joe). Jana se ale tehdy sblížila s operním zpěvákem, hercem a známým donchuánem Přemyslem Kočím, který byl téměř o dvacet let starší a navíc ženat. A Jana jeho donchuánství podlehla a zamilovala se do něj. Je více než pravděpodobné, že se vše opět neslo v platonické rovině, jenomže po návratu do Prahy ji zastihly zlé řeči a klevety, anonymní dopisy a telefonáty, kterým nedokázala čelit. Opět propadla pocitu viny, že vlastně ničí cizí manželství. Tehdy ji začaly přepadat myšlenky na sebevraždu. A v únoru 1957 se nakonec utrápená a uzoufaná Jana Rybářová otrávila svítiplynem. O den později na telefonát o jejím obsazení do dramatu Vlčí jáma musela její matka odpovědět, že Jana už si v žádném filmu nezahraje…

V roce 2000 o herečce vznikl v ČT dokument režiséra Marka Boudy Nelze umírat štěstím z cyklu Nevyjasněná úmrtí.