Výzva pro filmaře
Na obrazovku se vrací jeden z našich nejvýpravnějších televizních seriálů. Román Eduarda Basse z cirkusového prostředí, který se mu stal předlohou, vzbudil hned po svém vydání v roce 1941 mimořádný čtenářský zájem. Byl přeložen do mnoha jazyků a už tehdy se začalo uvažovat o filmovém ztvárnění. Nedošlo však k němu pro přílišnou finanční a organizační náročnost projektu.
Děj románu se odehrává v rozmezí téměř 100 let, od roku 1826 do roku 1924, a vypráví o šesti generacích cirkusáckého rodu.
Pro filmovou realizaci to znamená složité problémy v hereckém obsazení, ve stárnutí postav, ve výpravě, stavbách, v hledání vhodných exteriérů a především v nastudování dobově vhodných artistických čísel. Navíc se děj odehrává v nejrůznějších koutech Evropy, na daleké Rusi, v Persii, tureckém Cařihradě apod.
Dlouho zamýšlenou realizaci umožnilo proto až koprodukční spojení tehdejší Československé televize a západoněmecké společnosti TV 2000. „Na začátku byl projekt natočit dvoudílný film,“ říká scenárista Otto Zelenka. Měl ho režírovat Oldřich Lipský, ten se však natáčení už nedočkal…
V seriálu účinkuje 162 herců z řady zemí, několik desítek cirkusových artistů a drezérů, 6830 komparsistů, 422 hudebníků a samozřejmě i spousta cirkusových zvířat.
Natáčení trvalo dva roky, kromě barrandovských ateliérů filmaři pracovali i na zámečcích Kozel a Lužany u Plzně, točili v pražském Divadle na Vinohradech, v Karlových Varech, v Berlíně, Výmaru, Rostocku a na několika místech v Polsku.
Nezapomenutelnou hudbu k seriálu složil Karel Svoboda.
Výzva pro herce
Půvab Bassova románu Cirkus Humberto je nejen v mistrné fabulaci příběhu lidiček, kteří milují své povolání nade všechno, ale i v důvěryhodně popsaném prostředí. Tvůrci stejnojmenného televizního seriálu měli proto nelehký úkol. Ztvárnit a oživit pro obrazovku celé to krásné cirkusové panoptikum tak, aby bylo z knížky co nejvíce zachováno, vyžadovalo mimořádné nároky.
Režisér František Filip o specifice takového natáčení mimo jiné řekl: „Běžný seriál je v podstatě hereckou záležitostí. I když mnohdy s odborným poradcem, i když se prostředí střídají. Vše lze zvládnout poměrně rychle. Herec má čtenou zkoušku, pak se naučí roli a může se točit. Zatímco v Cirkusu Humberto role často vyžadovala naučit se artistický výkon, což znamenalo i půlroční trénink, dřinu, týrání těla. Pak herec teprve mohl předstoupit před kameru a tam to za třicet sekund předvést. Samozřejmě, že mnohdy nám pomáhali dubléři. Přesto se však herci museli spoustu věcí naučit. Museli jezdit na koni, vlézt do klece k šelmám, nechat si omotat hada kolem krku apod. A musím říci, že se velice snažili a jejich ctí bylo udělat sami co nejvíc.“
Všechno se muselo stihnout
Přes svou složitost trvalo natáčení seriálu pouze tak dlouho, jako trvá obvykle natáčení seriálů jiných. Bylo zde zúčastněno tolik lidí a tolik finančních prostředků, že každý filmovací den stál značný obnos. Prodlužování natáčecího času by neprospívalo ani zvířecím hercům. Bylo například třeba naplánovat narození malých lvíčat. První lvíčata se sice úspěšně narodila, ale zahynula zimou. Musela se narodit lvíčata jiná. I cirkusová zvířata mají své pracovní povinnosti, cestují po světě a předvádějí své kousky. Natáčecí plán musel znát jejich trasy v různých časech a v různých cirkusech, eventuálně je převážet z místa na místo.
Problémy s ubíhajícím časem postihovaly i jednu z hlavních postav – malého Vaška Karase. Jak známo, děti velmi rychle rostou. A Vašek byl v období, kdy ztrácel zuby. Během jednoho roku filmování potřeboval čtyři různé zubní protézy. Za delší dobu by se i viditelně změnil celkově.
Režisérova slova jen potrvrzují náročnost natáčení: „Byly to dny a noci bez možnosti napít se vody. Měl jsem tři produkční, z nichž jeden se staral o zahraniční herce, druhý připravoval natáčení v zahraničí a třetí už mě honil na plac. Naštěstí jsem to přežil.“
Dílo přesahuje hranice
Hrdinové Bassova románu byli ochotni pro své povolání a zároveň i lásku – cirkus – obětovat všechno. Jistotu a bezpečí trvalého domova, pohodlí, především však museli prokázat neúnavnou vytrvalost a smysl pro kolektivní spolupráci. Úspěchy, štěstí i sama existence jednotlivce zde totiž více než kde jinde závisí na ostatních. A to bez ohledu na sociální původ či národnost. A tak z téhle barvité společnosti charakterů i národností (Češi, Němci, Francouzi, Italové, Arabové, Ind aj.) vyzařuje hřejivé teplo lidské snášenlivosti.
Pro natáčení z toho vyplývaly i některé svízele. Nejen s náročnou organizací, která nutně přesahovala naše hranice, ale i s realizací samou. Například – pro autenticitu díla se některé scény natáčely několikajazyčně, v jedné scéně se třeba mluvilo německy, česky, francouzsky. Partneři museli v cizích řečech ovládat i narážky. A samozřejmě, že i zahraniční herci museli zvládnout některé artistické výkony. I když ne vždy bylo vše ideální, vzpomínají na to však vždy v dobrém.
Malý Vašek
V roli malého Vaška Karase se televizním divákům představil sympatický Pavel Mang. Režisér František Filip o něm řekl: „Mám toho kluka moc rád. Je to úžasný malý človíček. Je pohybově nadaný, má kuráž, nebojí se, ale přitom není drzý. Má dětské reakce, ale ve svých devíti letech dokázal se zarputile dát do artistické práce a přesvědčivě všechno zvládnout. Při natáčení ho hlídalo pět asistentů a jeho vlastní matka. Ale stejně přišly chvíle, kdy mi zatrnulo. Když jsme například přijeli do Gdaňska, nepozorovaně zmizel. Nalezen byl na stožáru kotvící plachetnice.“
Role režiséra
O režiséru Františku Filipovi se všichni herci bez rozdílu vyjadřovali s obdivem. Oceňovali zvláště příjemnou atmosféru, kterou dovede při natáčení vytvořit. On sám to trochu s úsměvem popírá: „Vůbec není pravda, že by všechno báječně fungovalo. To vím nejlépe já. Moje manželka by mohla potvrdit, že se po celou dobu natáčení se mnou nedalo téměř mluvit. Přiběhl jsem domů jenom se najíst a vyspat. I při večeři a snídani jsem myslel stále na natáčení. Nebyla to vždycka jenom pohoda, ale pravda je, že se snažím ji aspoň předstírat. Na lidech, kteří jdou před kameru, se totiž všechno hned projeví. Spíše tedy z profesionální rafinovanosti se snažím udělat lidem takové podmínky, aby zmizelo jejich napětí, jejich nejistoty. Myslím si, že režisér by měl herce co nejméně rušit a co nejméně je svazovat. Co nejméně jim dělat těžkou hlavu, aby mohli co nejpřirozeněji a nejvolněji dát průchod tomu dobrému, co v nich je.“
Ne všechno šlo zfilmovat
U tak známého románu, jako je Bassův Cirkus Humberto, je jedno velké úskalí. Lidé o něm mají svou vlastní představu, každý přitom trochu jinou. A také nelze všechno natočit přesně podle knížky, protože napsat román je něco jiného než totéž nafilmovat. V knížce se například snadno napíše, že ke slonímu výstupu udělají děti úvod na ponících. Tvůrci ale nenašli poníka a slona, kteří by se spolu snesli. Prý by trvalo rok, než by si na sebe možná přivykli, a to tak, že se ustájí nejdříve 40 metrů od sebe, pak se přiblíží a tak dále.
I když na druhou stranu se podařilo udělat popisované trojité salto, o kterém odborníci tvrdili, že je to nesmysl. Že z koně na koně udělat trojité salto je technicky nemožné. Než se lidské tělo třikrát otočí, je kůň už dávno pryč a dotyčný spadne na zem. Díky filmové technice i schopnostem tří zúčastněných artistů se podařilo nerealizovatelné. Vhodnou kombinací a sestřihem Vašek Karas udělal trojité salto na koni. To však nelze ve všech případech, a tak nutně dochází ke změnám a tím i možným nenaplněným představám.
Skutečný cirkus
Natáčení seriálu bylo významnou událostí také pro pracovníky cirkusů. I když zprvu někteří artisté neměli příliš chuť do účinkování, ať už kvůli riskantním výkonům, které se někdy podle scénáře dostávaly až na hranice přípustné bezpečnosti a lidských možností, či z jiných důvodů, postupem doby se všichni nechali Bassovým příběhem unést. Uvědomili si možná, že se tímto seriálem vlastně staví cirkusovému umění jakási slavobrána. První zadostiučinění cirkusu už ostatně přineslo samo vydání Bassovy knížky, podle které se náš přední cirkus pojmenoval. Je jen symbolické, že právě cirkus Humberto se natáčení ve velké míře zúčastnil.
Představitel ústředního hrdiny Jaromír Hanzlík vzpomíná: „Fascinovala mě spolupráce s artisty. V seriálu je například scéna, kdy mám skočit z hrazdy dolů. Všechno jsme nacvičili na zemi. Pak jsem vylezl na hrazdu a uvědomil jsem si, že když se člověk dívá zespodu do kupole, je to jiné, než když je tam – nahoře. Trošku jsem smlouval, ale ujal se mě velice energický vedoucí, který zařval místo režiséra: Skoč! A mně nezbylo nic jiného než na ten přísný povel – skočit.“
Natáčení se zvířaty
Nevšedních příhod se při natáčení se zvířaty odehrálo bezpočet. Třeba když tvůrci přesvědčili jenoho drezéra, aby se zúčastnil natáčení se slonem. Ten měl vést průvod cirkusu přesouvající se na novou štaci. Ředitel Čs. cirkusů sice předpovídal, že je to vyloučeno, aby slon šel první, protože koně, kteří na slona nejsou zvyklí a mají jít za ním, až ho uvidí, něco provedou. Přesto režisér rozhodl, že bude učiněn pokus. Skončil tak, že se všichni koně rozutekli i s vozy a slon utekl do polí. Také on se koní bál, nebyl na ně zvyklý. Po strništi u obce Řitka běhal do té doby, než si do nohy zapíchl ostrou slámu. Pak se zastavil. Když se cvičenému slonu totiž něco stane, hledá lidskou pomoc. Nechal se chytit a nohu ošetřit. Vše se nakonec vyřešilo změnou pořadí. Slon šel v průvodu poslední, před sebou měl zadní stranu maringotky a koně před ním ho také neviděli.
Oblíbenost postav
Cirkus Vaškovi Karasovi zcela učaroval. Pavel Mang, jeho dětský představitel, zase neméně učaroval divákům seriálu už při premiéře na konci roku 1988. Jen neradi se proto loučili s Vaškovým dětským věkem, s tím, že jim chlapec vyrostl a nahradil ho dospělý herec. I když Jaromír Hanzlík měl většinou divácké sympatie také na své straně.
Ne tak jednoznačně se to ovšem dalo říci o dalších postavách Cirkusu Humberto. Zatímco kniha dopřává čtenáři volnou možnost představy té které postavy, televizní zpracování staví diváka před hotovou věc. A čtenář už má přece dávno své oblíbené figury vykreslené po svém. Jen nerad se smiřuje s úplně jinou podobou, než kterou si sám vytvořil. Kolik je čtenářů a diváků, tolik je asi také různých představ.
Navíc postavy v seriálu také stárly…
Poselství o spolupráci
Eduard Bass začal román stejného názvu otiskovat na pokračování v Lidových novinách v době okupace, kdy německý fašismus vládl celé Evropě. V jeho románu nenajdeme ani stín nenávisti k německému národu. A přece v době okupace jeho román udělal nesmírný kus práce v boji proti fašismu. Bass totiž vědomě ukázal dál, do budoucnosti bez fašistů, bez rasových teorií a bez nacionalistického pohrdání jinými národy.
Není náhodou, že tento televizní seriál poprvé vstoupil na obrazovky ve chvíli, kdy celý svět žil novou nadějí: nadějí mezinárodního porozumění, vzájemného sbližování. To svým způsobem potvrzuje i mezinárodní spolupráce na tomto seriálu – jak můžete sami poznat také z přítomnosti německých, francouzských a rakouských herců.
Seriál žije i v době digitálních technologií
Režisér František Filip oslavil o vánočních svátcích v roce 2010 osmdesátiny a od České televize dostal dárek v podobě seriálu na digitálním nosiči DVD.
V roce 2011 je seriál přepsán do formátu HD. Více o technických aspektech přepisu starých filmových kopií do nového formátu najdete v článku „Zlatý fond“ v HD.
Fotografie z natáčení
