Elijáš na Boží hoře

Eliáš na Boží hoře

Budu vám vyprávět o Eliáši. Žil téměř před 3 tisíci lety. Tehdy o něm říkali, že je prorok. My bychom o něm dnes řekli spíš, že je disident. On nepředpovídal budoucnost jako proroci, ale vyjadřoval se k současnosti a byl velmi kritický k tehdejším mocným. Krále Achaba a královnu Jezábel jednou přešla trpělivost. Královna vzkázala Eliášovi, že už je toho dost, že tohle ho bude stát krk. Eliáš na to zareagoval docela pochopitelně, emigroval, utekl do sousedního království. Ale ani tam se necítil bezpečně, a tak odešel do pouště. Pouští šel ve dne v noci až na Boží horu Choreb. Byl na pokraji tělesných i duševních sil. Podle svých představ pracoval sice dobře, ale zůstal sám, neúspěšný a navíc mu usilují o život. Tomu pocitu bychom možná dnes řekli vyhoření.

Eliáš na té hoře si chtěl Bohu postěžovat, možná ho i poprosit o pomoc, aby nějak potrestal jeho protivníky. A skutečně se dostal do Boží blízkosti, když tam nocoval v jakési skalní rozsedlině. Stojí to tu takhle: „Hle Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály. Ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.

Vyčerpaný člověk potřebuje pochválit a politovat, ale ten tichý Boží hlas z toho neudělal nic ani náznakem. Naopak posílá Eliáše zpátky: „Jdi tam, odkud jsi přišel, jdi tam, kde ti usilují o život, máš tam práci.“ Eliáš, který byl ještě před chvílí v hluboké depresi, vstává a jde v nové síle, do nových úkolů. Je to podivuhodný příběh a platí pořád, protože lidské pocity se za tisíce let nezměnily. Také mnozí z nás přece děláme dobrou práci, která má smysl a přece se můžeme dostávat do pocitu, že jsme sami, že naše snažení nemá naději a že už nemá smysl jít dál. A možná se proti nám staví nějací protivníci, nepřátelé a my bychom si chtěli jako Eliáš postěžovat a poprosit o ochranu, ale náš příběh ukazuje, že už lidé tehdy věděli, že takhle to nejde, že tudy cesta nevede.

Žádné božstvo nesešle na naše protivníky hromy a blesky. Však jsme to četli. Před Eliášovýma očima přecházejí vichřice a zemětřesení a oheň, rozpoutané živly, ve kterých bychom si rádi představovali Boží sílu, ale Bůh v nich není. On je až ten tichý, jemný hlas, co přichází nakonec a mluví k lidskému srdci a dává člověku sílu, aby pokračoval navzdory vší únavě a nebezpečí. Bůh, ale ani žádní náhradní bůžkové nebo duchovní síly, neudělá nic za nás. Ale může nás posílit, abychom žili správně a působili dobře všude tam, kam dosáhneme. Aby náš život měl smysl a za to buďme vděční.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2018
 ZJ ST HD