Francouzská revoluce (4/4)

Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina. Francouzský koprodukční historický velkofilm (1989). Hrají: K. M. Brandauer, J. Seymourová, P. Ustinov, C. Cardinalová, F. Cluzet, J. - F. Balmer, A. Seweryn, S. Neill, V. Mezzogiorno, M. Girotti, M. Galabru a další. Režie Richard T. Heffron

"Ale," jak řekl Mirabeau, "když se člověk zaplete do řízení revoluce, není těžké ji rozjet, ale zastavit." Málokdo ví, že ti, kteří se do revoluce zapletli a vlak rozjeli, byli téměř všichni z jedné generace. Dantonovi bylo třicet, Camillu Desmoulinsovi dvacet devět, Robespierrovi jednatřicet, La Fayettovi třicet dva, krvavému Saint-Justovi pouhých dvaadvacet let. Naproti tomu Ludvíku XVI. bylo třicet pět a Marii Antoinettě pouze o rok méně. Ostří gilotiny bylo pro všechny stejně nemilosrdné. "Ctnost je na světě v menšině," řekl prý Robespierre. "Pak ovšem nevítězí demokracie, ale doktrína malého počtu vyvolených." Po Dantonově smrti se Robespierre stal pánem Francie. Ostatní členové Výkonného výboru zaostávali za diktátorem, který všechny předčil jak v teroru tak v ctnosti - "V ctnosti, bez níž je teror příšerný, a v teroru, bez nějž je ctnost bezmocná." V každém viděl nepřítele a na revolučním tribunálu vyžadoval další a další hlavy. "Jakmile od lidí očekáváme příliš mnoho, jsme nuceni je všechny zabít." Lidé všech profesí, stavů a i věků byli hnáni pod gilotinu. Celé rodiny zaplatily za útěk jednoho či dvou emigrantů. Gilotina se musela stěhovat, protože krev zapáchala. V kárách bylo vidět malé holčičky vedle osmdesátiletých starců. Ale Robespierre chtěl ještě víc, žádal právo obžalovat poslance bez souhlasu Konventu, nikdo si nebyl jist svým životem. Saint-Juste dokonce požadoval povinnost důkazů vlastní neviny. V červenci 1794 byl Robespierre, Saint-Juste a další zatčeni. Začalo poslední dějství Francouzské revoluce. Obžalováváni byli žalobci a popravováni popravčí. A přesto dějiny lidstva posléze ukázaly, že se lidé neumějí z dějin poučit.