Dvě setkání s Věrou Kunderovou

… s bývalou televizní hlasatelkou, žijící dnes v Paříži (1995). Režie K. Fuksa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Rozhovor s paní Věrou Kunderovou, televizní hlasatelkou a manželkou spisovatele Milana Kundery

Dlouhou dobu ve Francii v Paříži a po dlouhé době konečně zase doma. Věruško, jak dlouho jsi tady nebyla?

5 let.

Paní Věro, jak dlouho jste už ve Francii?

Letos (v roce 1995, poznámka redakce) koncem srpna nebo začátkem září to bude 20 let.

Jak dlouho žijete v Paříži?

16 let!

Proč se na to ptám? Asi před 4 roky jste mi řekla, že se už cítíte jako Pařížanka. Co znamená Paříž pro Pařížanku?

Především bych chtěla říct, že je Paříž a Francie. To jsou dvě úplně odlišné věci. Paříž je fantasticky krásné, naprosto fascinující město. Krása nepředstavitelná. Máte tam vše od obrazáren, muzeí, divadel. Všechno. Báječné jídlo. Všechno, co si vymyslíte. Na druhé straně je Paříž velkoměsto. 10 000 000 obyvatel. 15 000 000 i s předměstíma. Jako každé velkoměsto je zlé, agresivní. Je neurotické, nepřátelské. Nebo málo přátelské. Už jenom doprava! Denní život lidí je strastiplný. Představte si, že z předměstí jezdí lidi autama, vlakama. 2 až 5 000 000 lidí se do toho města nahrne. A pochopitelně ta atmosféra je naplněna nervozitou. A ta nervozita pochopitelně taky padá na lidi. Jsou unavení. Taky předráždění, ne moc přátelští. To je Paříž.

Ale jakmile odejtete 50, 100 kilometrů za Paříž, vše se změní. Tam začíná to, čemu se říká sladká Francie. Tempo se zmírní, lidé jsou příjemní, usměvaví, pomáhají vám. Udělají pro vás všechno. Je to opravdu sladká Francie. To je asi díky tomu, že Francie je historicky centralizovaná země. Všechno je Paříž. Co je mimo Paříž, neexistuje. Nebo strašně málo. Ostatně vy s tím tady máte svou zkušenost. Všechno je Praha. A vy tady v Brně, nebo ještě menších městech cítíte sílu Prahy. Ta si myslí, že vy nejste tak strašně důležití. Pro vás tady je to nevýhoda. Ale pro mne, když přijedu je to výhoda.

Pokud si vzpomínám. Máte doma Preclíkovu karikaturu Nezvalovy hlavy.

To je pravda. To vás možná překvapí. Nezval je zodpovědný za to, že jsme poznali ostrov Martinik. Od Brna je vzdálený asi 12 000 kilometrů v Karibském moři. Tam jsme určitou dobu žili a pravidelně se tam vracíme. To bylo tak. Asi měsíc poté, co jsme přišli do Francie jsme byli pozváni na večeři. Pozval nás vynikající malíř Wifredo Lam, kterého určitě znáte. A tam byl přítomný Eme Sezer, největší žijící francouzský básník. Velký básník. Skutečně grandiózní. Je to černoch z Martiniku. Pozdravili jsme se, představili nás. A první věta, kterou se nás Eme Sezer zeptal byla: znáte Nezvala?

To je pozoruhodná věta.

Velice nás překvapila. A říkáme. Vy jste ho znal? Ne, já ne. Ale André Breton mi o něm vyprávěl. Nekonečně a dlouze vyprávěl. André Breton byl král surrealistů. André Breton odešel v roce 1940, 1941 z Francie do Ameriky. A cestou se na měsíc stavil u svého přítele Eme Sezera. Měsíc spolu chodili po martinických plážích, říkal Eme Sezer. A celou tu dobu mu vyprávěl André Breton o Nezvalovi. S Nezvalem se poznal v Paříži.

Jaký je vůbec francouzský vztah ke slovu?

Základ celé francouzské kultury spočívá na kultu jazyka. Například takový slovník. Slovník pro nás byl anglicko-český, česko-německý. A tak dále. Pro Francouze je slovník především slovník francouzského jazyka. Slovníky najdete všude. Je jich mnoho v každé domácnosti. Od největšího intelektuála až po automechanika v garáži.

To je taková národní vášeň?

To je víc, než vášeň. To je existence francouzského jazyka, francouzské kultury. To je mnohem víc, než vášeň. Jsou takové legrační příběhy. Jste na večeři, najednou někdo použije slovo. A druhý řekne: to jsi špatně použil! Vše se přeruší. Večeře stydne. Donese se slovník. Konzultuje se, aby se zjistilo, jestli slovo bylo použito správně. Podívejte se. Mám takový malý příběh. Máme nového prezidenta. Dva dny. Minulý týden měli oba kandidáti debatu v televizi. Dvě hodiny. Najednou jeden z nich použil špatně slovo desetiletí. Řekl dekáda. Druhý kandidát vztyčil ukazováček a namířil proti němu. A řekl. Desetiletí! Dekáda z angličtiny znamená 10 let. Ale ve franštině dekáda znamená 10 dní. A desetiletí je décennie. A co si myslíte, že bylo druhý den? Ve všech francouzských novinách dlouhé články. Nejen od jazykovědců, ale od všech novinářů. Úvahy o slovu décennie a décade. Jak to bylo použito, kdo měl pravdu, vysvětlování. A to bylo málem důležitější, než o čem nám ti dva kandidáti povídali. Čili Francouzi si svého jazyka nesmírně váží. Já mám naopak dojem, že u nás doma slovo ztrácí váhu. Zejména v médiích, že se stává jenom jakousi kulisou všedního dne.

Vy máte na mysli degradaci jazyka vůbec.

To není váš problém tady. V Brně, v Čechách.

Ale je!

Je. Já chci říct, ne jenom váš. Podle mého názoru je to problém všech jazyků. Všechny degradují. Myslím, že to je vliv reklamy, vliv technické a byrokratické hantýrky. A strašně škodlivý vliv američtiny. Ovšem dnes už také degradované. A proti tomu není obrana a myslím, že to je cesta do budoucnosti. A nikdo proti tomu už nemůže nic udělat. To jsem si skoro jistá.

To není moc optimistická úvaha.

Já nejsem optimistka! Proto jsem velice šťastná v životě.

Na jednom z Wolkerových Prostějovů přišla na jeviště dívka. Celé porotě se velmi zalíbila. Svou pěknou, inteligentní, trochu posmutnělou, ušlechtilou, tváří. Byli jsme zvědaví, co nám přednese. Byla to Gorkého Dívka a smrt. Je to přece jenom už několik let, ale kupodivu si to pamatuju. Tehdy Věruška Kunderová, o tu se jednalo, dostala 1. cenu. Byla jsem zvědavý, jestli bude v této disciplíně pokračovat. Měl jsem radost, když jsem se s ní potkal na televizní obrazovce. Protože myslím, že tato tvář na televizní obrazovku patří. A co byste recitovala dnes?

Jsem strašně věrný člověk. Recitovala bych všech 200 čtyřverší Janka Skácela. Vy byste mě režíroval, jezdili bysme po celém světě. Strašně byste zbohatl. Protože lidi dnes touží číst, recitovat a poslouchat poezii.

Stopáž20 minut
Rok výroby 1995
 ST 4:3
ŽánrDokument