Rozhovor s režiséry Pavlem Göblem a Romanem Švejdou
Jak vás napadlo natočit tenhle film?
PG: Já jsem to viděl v Akropoli na Žižkově, kde se mi to líbilo. Říkal jsem si, ty dialogy jsou až na výjimky vhodné pro film. Bavil jsem se.
RŠ: Dialogy byly výborné a pak nás zaujala krásná symbióza realizmu hraničící s čímsi, čemu se v literatuře říká literatura faktu a zároveň naivizmu toho příběhu. Je to vlastně taková šestáková příhoda.
Vy jste scénář psali ve třech – vy dva a autor divadelní předlohy René Levínský? Jak to probíhá – psaní scénáře ve třech?
PG: My jsme s Romanem tu hru rozpárali, udělali jsme ze čtyř dějství kolem devadesáti obrazů, a to jsme posílali mailem Renému, který žije ve Freiburgu v Německu a učí tam matematické teorie ekonomie na univerzitě. Ten nám k tomu odepsal, že jsme „kreténi“, a to probíhalo nějakou dobu, až se ten náš „kretenizmus“ zmenšoval a zvětšovalo se naše pochopení toho, jak on to myslí. Anebo se zvětšovala jeho rezignace nad naší tupostí. Vše probíhalo na dálku přes internet. Za celou dobu, co jsme to chystali, jsme se viděli asi třikrát.
RŠ: Ze všeho nejdřív jsme navršili hromadu literárního materiálu, z které jsme postupně vyhazovali to, co časem neobstálo. Jak z původního scénáře, tak naše historky.
Ve filmu kombinujete neherce, kteří tak jakoby typově hrají sami sebe, divadelní herce a zkušeného Jaroslava Duška. Jak to podle vás koresponduje dohromady?
PG: S Jaroslavem Duškem se znám už dlouho. Jarda je hodný chlap a Jánský taky. Tak dostal naši důvěru, aby si jednou zahrál hodného chlapa. A ti naturšici jsou spíš epizody, protože třeba Juru Vymětala nelze považovat za neherce, hraje třicet roků skvělé amatérské divadlo. A ostatní, to je to samé v bleděmodrém.
RŠ: Máme rádi neherce, jejich projev je bezprostřední. Jarda Dušek je už hvězda, pro mě byl štikou v rybníce mezi neherci a málo známými herci.
A ostatní jste obsazovali na základě castingů?
PG: Ano, pár rolí jsme tak obsadili. Není to příjemné ani pro herce, ani pro mne. Už to vícekrát neudělám. To budu raději, brrr, chodit do divadla.
Jak se vám režíruje takhle ve dvou?
PG: My jsme na sebe zvyklí, už jsme spolu něco dělali. Roman je víc přes výtvarno, a já přes herce, ale vzájemně se ovlivňujeme. Pozitiva se stýkají s negativy. Jedna věc je řešena dvěma mozky. Což je někdy přínos, a jindy ne. To je jasné.
Herci na otázku „o čem je film pro ně“ odpovídají úplně různě. Překvapuje vás to? O čem je to pro Vás?
PG: To je dobře, má se to různit, protože my jsme každému řekli jeho vlastní osobní příběh. Ten film nemá hlavní postavu, ale každý z nich si myslí, že on je ta hlavní postava, a tak mi je v tom držíme, aby je to zajímalo. Ale ve skutečnosti je to o tom, proč odpouštíme Frantům Bláhům. To je myšlenka tohoto filmu.
RŠ: Levínský říká, že je to o ničem.
PG: Je to trojjedinečná dokonalost – o ničem, není tam hlavní postava a nic se tam nestane. Je to pocta vlně realizmu v českém filmu, kvůli které nechodím do kina.
Jaký máte vztah k vlakům a k nádražím?
RŠ: Před psaním scénáře jsem k železnici nijak speciální vztah neměl. Vlak byl docela pohodlný dopravní prostředek, nic víc. Ovšem jak jsem s tím prostředím srůstal, jak jsem se seznamoval s fungováním drah, jak jsem vstupoval do tajuplných prostor „pro zaměstnance“, docela jsem tomu propadl. Zní to možná blbě, ale dívám se už na vlaky jinak. Je to pohled zkušeného borce.
PG: Jo. Sám jsem tam kdysi rok pracoval jako dělník na SNV – sdružená nakládka a vykládka vagónů. Vykládal jsem uhlí a kameny.