Alena Müllerová a Iveta Toušlová: žaloba o čtyři miliardy, šikana v Čimelicích a proč Robert Sedláček práskl dveřmi

Napadlo Vás, tehdy před deseti lety, že by se 13. komnata mohla stát stálicí televizní obrazovky?

AM: Neplánovaly jsme to. Původně jsme uvažovaly o třináctidílné sérii. Předpokládaly jsme, že tím téma vyčerpáme.

IT: Víte, vzhledem k tomu, že si můj námět na 13. komnatu různí dramaturgové na Kavčích horách léta přehazovali jako horký brambor, tak jsem byla vůbec ráda, že jsem ho nakonec prosadila. Už jsem v to ani nedoufala. Mým původním záměrem bylo ukázat prostřednictvím známých osobností různé životní zkoušky, třeba vážnou nemoc, nehodu, ztrátu blízkého člověka, deprese nebo lidská selhání, jako pád do tenat alkoholismu či drog, zapletení se s extremistickými skupinami atd. To vše pak nechat glosovat odborníky a dát danému tématu všeobecně platný rámec. Měl to být ucelený třináctidílný cyklus. Jeho úspěch byl ovšem tak velký, že si de facto diváci vyžádali další a další pokračování. Což nás, samozřejmě, těší.

Co za její popularitou podle Vás stojí?

AM: Uvědomění si, že do životních krizí se dostávají i druzí lidé, dokonce i ty nejznámější osobnosti. 13. komnata nabízí určité návody, jak tyto krize vnímat, jak je řešit a snad se z nich i poučit.

IT: Protože léčba příběhem je stará snad jako lidstvo samo. Ještě dávno před tím, než se člověk naučil psát, předávali stařešinové rodů všechny nabyté zkušenosti a poznatky svým blízkým formou vyprávění u planoucích ohňů. Byla v nich moudrost věků, jich samotných i jejich předků. A taky síla, dodávající odvahu a naději i v dobách temna či nečasu. Ony zkazky plné odvážných žen a mužů ženoucích se vpřed navzdory nepřízni osudu v sobě zkrátka ukrývaly jakýsi tajemný životabudič, který podaný v pravou chvíli dokázal skoro zázraky. Ve zlomených se znovu probudila touha se narovnat, poražení dostali chuť vrhnout se do dalšího boje. A právě o to nám ve 13. komnatě šlo. Nabídnout prostřednictvím vyprávění známých osobností, jimž cestu zkřížila nějaká nepříznivá událost, lék všem těm, jimž se přihodilo cosi podobné, a zatím nevědí, jakým směrem by měli či mohli kráčet dál… A snad se nám to i povedlo. Třináctá komnata skutečně léčí. Kromě diváků i pacienty z Psychiatrické léčebny v Opavě, kteří některé díly z našeho cyklu využívají při skupinové terapii. Jejich slova jsou pro nás důkazem a uznáním našeho záměru a práce.

Kdy, kde a jak se vůbec zrodila myšlenka dokumentárního cyklu, který se bude věnovat známým osobnostem a jak složité jej tehdy bylo prosadit do vysílání?

AM: S nápadem a názvem 13. komnata přišla Iveta Toušlová. Já jsem byla ta, která pochopila, že je to dobrá idea. Pak jsme přizvaly režiséra Juraje Šajmoviče a další kreativní lidi a dotvořili s nimi televizní formát. Iveta původně uvažovala o talk show, což se pak na můj návrh změnilo a zvolili jsme formu dokumentu, ale hlavní myšlenku měla v hlavě ona včetně základního výtvarného návrhu znělky s klíčovými dírkami.

IT: Talk show s reálnými dotáčkami jsem nakonec sama zavrhla z časových důvodů. V té době jsem totiž moderovala Události a vyráběla Toulavou kameru a prostě bych nebyla schopna vše v náležité kvalitě zvládat. Ale kdo ví, třeba se 13. komnata jednou do podoby nějaké talk show přetaví, pod stejnou značkou. Ostatně už kdysi mě oslovilo pár rádií, zda bych do toho u nich nešla. Uvidíme.

Pamatujete si ještě, koho jste tehdy oslovili jako vůbec prvního? A jaká byla reakce?

AM: Mezi prvními byla určitě Tereza Pergnerová, protože její díl se vysílal jako první. Navrhla ji tehdy novinářka Jana Ciglerová. Mezi prvními byli dále například: Daniel Landa, Richard Müller, Jan Nedvěd, Eva Holubová, Martin Kocián, Mirka Čejková, Eva Pilarová, Kamila Moučková, Boris Hybner, Jaroslav Hutka, Vendula Svobodová a Michal Horáček.

IT: Ti lidé byli rádi, že jim konečně dá někdo šanci, aby sami o svém problému pohovořili. Většina z nich se totiž stala terčem bulváru, který o jejich selhání či ranách osudu velmi rád psal, ovšem také často bez nich. Zkresleně, skandálně, neuctivě. My jim nabídli prostor k vlastní, autentické, nekašírované, citlivé zpovědi a to kvitovali s povděkem.

Jak to vůbec funguje, zasazujete se o přemluvení známých osobností k účasti i Vy dvě, nebo je to čistě na režisérech? A koho jste musely v historii 13. komnaty nejdéle přemlouvat?

AM: Je to různé. Zprvu jsme navrhovaly jména i samy už proto, že bylo všeobecně známé, kdo má nějakou výraznou 13. komnatu. Pokud jsme někoho dobře osobně znaly, tak jsme ho oslovily, pokud ho znal lépe někdo z režisérů nebo novinářů a byl to jeho nápad, tak osobnost oslovili oni.

IT: Někdy to funguje i tak, že třeba určitý tým té které osobnosti nesedí. Tak za ní pošleme jiné tvůrce a oni si takzvaně sednou. Zarezonuje to mezi nimi. Nebo zvolíme jiné téma. Kupříkladu jsme se léta snažily přemluvit herečku Aťku Janouškovou. Ona ale o svém malém vzrůstu mluvit nechtěla. Měla to v sobě zkrátka zpracované. Ale objevily jsme jinou a mnohem silnější linku. Málokdo totiž věděl, že Aťky rodiče odvlekli nacisti za války do koncentračního tábora. Ona vyrůstala u příbuzných a nemohla ani dokončit gymnázium. Její otec nakonec v Dachau zahynul. Atčino strhující vyprávění nám všem doslova vzalo dech.

13. komnata za ty roky představila skoro čtyři stovky osobností. Na které vzpomínáte nejvíce, které pro Vás byly výjimečné, a se kterými bylo naopak natáčení komplikované?

Klikněte pro větší obrázekAM: Každý z oslovených je velmi zajímavý, jinak bychom o něm netočili, a vážíme si toho, že je ochoten podělit se s námi o svůj příběh. Osobně mám vždy radost, když se nám podaří do 13. komnaty získat někoho, kdo se díky tomuto formátu objeví v prime time na ČT1, ačkoliv jinak by asi dokument o něm byl vysílán v jiném vysílacím okně, kde by získal o něco užší okruh diváků. Mám na mysli osobnosti jako Jiřina Šiklová, Ivan Martin Jirous, Arnošt Lustig, Tereza Boučková či Lída Rakušanová.

IT: To nelze takhle říct. Každá z portrétovaných osobností je jedinečná a tudíž vyžaduje individuální a citlivý přístup. Uvědomte si, že jde o intimní dokument na choulostivé téma. Ze všeho nejhorší tedy - podle mě - bylo vůbec je přesvědčit, aby s námi do toho šli a nebáli se mluvit. Pochopili, že je nechceme skandalizovat, ale naopak představit je jako bojovníky a svým způsobem i hrdiny. Vždyť řada z nich vyhrála tu nejtěžší bitvu. Bitvu sama nad sebou. Třeba taková Jana Šulcová. Jedné z našich nejkrásnějších hereček se po krachu jejího manželství doslova rozpadl život. Útěchu hledala v alkoholu, což si následně vyžádalo tvrdou daň. Dvě zákeřné nemoci ji pak navíc připravily o práci, takže se před kameru vrátila až po letech. Dnes opět hraje divadlo i točí. Nebo Eva Holubová. Nebála se mluvit o svých depresích, jimiž trpí od svých patnácti let a zpočátku se je snažila zahánět pitím. Nejdřív to pomáhalo, pak alkohol přestal být antidepresivem a stal se jejím dalším nepřítelem. Jenže Eva nad tím vším zvítězila a navíc začala pomáhat druhým. Na takzvané AT lince ženám, které mají stejné potíže. Dál herec Stanislav Fišer – nezapomenutelný Vinettou, kterého nadaboval. Přišel o to nejcennější, co herce dělá hercem. Svůj hlas. Prodělal rakovinu hlasivek a hovoří jen pomocí přístroje. Přesto to nevzdal. Byť už nikdy nebude hrát. Našel si ale jiné uplatnění. Začal malovat a dnes své obrazy už i vystavuje.

Ne vždy se to obejde bez emocí. Stalo se, že se někdo úplně zasekl, přestal spolupracovat, či zvažoval právní kroky i přes to, že na počátku s natáčením souhlasil?

AM: Občas někdo odřekne těsně před natáčením, ale většinou je to z nějakých objektivních důvodů a nakonec pořad natočíme. Uprostřed natáčení nám naštěstí ještě nikdo neodřekl.

IT: Ale třeba v několika případech se stalo, že lidé, o nichž se ve 13. komnatě z nějakého důvodu mluvilo, většinou v nepříliš lichotivém světle, se pak po odvysílání ozvali. Zmíním pro ilustraci příběh tanečnice a porotkyně soutěže StarDance Tatiany Drexler. V něm vypráví o tom, jak své kariéře obětovala osobní život, protancovala se svým partnerem biologicky plodná léta, ale on ji nakonec opustil a jí zůstaly dluhy. Listiny, které by to dokazovaly, jsme ovšem v dokumentu neukázali na kameru. Bývalý manžel Tatiany pak televizi zažaloval, a protože žije v zahraničí, škodnou částku si nechal vyměřit na čtyři miliardy korun, zhruba polovinu ročního rozpočtu celé instituce. Několik soudů už prohrál, ale stále se odvolává. Pekelné chvíle jsme zažívaly také v případě dílu o režiséru Václavu Marhoulovi. Ten se svěřil, že byl obětí šikany svých spolužáků ve škole v Čimelicích. Jeho syn v té době taky čelil kyberšikaně, a on chtěl upozornit, jak závažné téma to je. Dávaly jsme si velký pozor, abychom neuveřejnily žádná jména a soustředily se jen na jeho prožívání. To, co ale následovalo, jsme ale nečekaly ani v nejhorším snu. Strhla se vlna protestů části absolventů školy, kteří tvůrcům spílali, že si to Marhoul vymyslel. Podepisovali dokonce petice. Zároveň ale za námi chodili lidé, kteří mluvili o tom, že se šikana na škole odehrávala přesně tak, jak ji Václav popisoval.

Kdybyste měly zmínit osobnost, která se v 13. komnatě ještě neobjevila, ale velmi o ni stojíte, kdo by Vás jako první napadl?

AMIT: Marta Vančurová a Libuše Šafránková. Obě máme velmi rády a nesmírně si jich vážíme.

Kdyby někdo s nabídkou otevřít svou třináctou komnatu oslovil přímo Vás, šly byste do toho?

AM: Spíše ne. Ráda píšu a jednou za čas se mi i při mé náročné práci podaří napsat knihu. Na konci března mi vyjde román. Tam si své 13. komnaty zpracuji po svém.

IT: V mém případě by to ale nebyl jeden díl nýbrž celý seriál. A trošku strašidelný zámek J.

Klikněte pro větší obrázekVětšina ustálených televizních formátů má svou „bibli“, návod pro režiséry, jak dostát pravidlům daného pořadu. Vznikla taková „bible“ i pro 13. komnatu? Jak ukočírovat mnohdy osobité režiséry, aby nešli jiným směrem, než chcete? Dostaly jste se někdy do takových rozporů? A jak z toho ven?

AM: Ano, od samého začátku máme vypracovaný manuál, v němž jasně stojí, co vše musí každý díl obsahovat. Spíš než bible je to taková kuchařka, ve které se například říká, že hned na začátku je nutno sdělit, v čem komnata spočívá. Taky je tam zdůrazněno, že nejde o portrét, ale o příběh životní krize, který má také obsahovat určitý návod, jak tu krizi daná osobnost nahlíží a řeší. Vždy se snažíme i o něco jako poučení a pozitivní pohled na závěr. Naši kuchařku už dnes ale s Ivetou nepotřebujeme, po těch deseti letech „vaříme“ zpaměti.

IT: Zpočátku jsme s režiséry občas sváděly i líté boje. Mysleli si, že půjde o autorské dokumenty. Jenže to u televizního formátu nelze. I když se jim to nelíbí, musejí zachovat jednotnou tvář pořadu. Některým se třeba moc nepozdával prvek průvodce, tedy „odemykače“, jak my mu mezi sebou říkáme. Jenže právě on je nesmírně důležitý. Je prostředníkem diváka ke zpovídané osobnosti, on nás celým příběhem provází, posouvá děj a určité složité momenty za pomoci svých komentářů vysvětluje či zjednodušuje. Pamatuji si, jak se do mě kdysi pustila Olga Sommerová, s níž se ovšem už léta přátelím a chodíme spolu na pivo. Měla tehdy točit 13. komnatu Kamily Moučkové a s „odemykačem“ na place se prostě sžít nedokázala. Je zvyklá dělat sama. Takže došlo k velmi ostré výměně názorů. Nakonec s velkým sebezapřením ustoupila a po letech za mnou sama přišla se slovy: „Hele, ty potvoro, ty moc dobře víš, jak strašně mě ten tvůj odemykač iritoval, ale měla jsi pravdu. On tam prostě funguje.“

Dostaly jste se někdy do situace, kdy jste nějaké téma (13. komnatu) odmítly pustit do vysílání, nebo musely hodně stříhat?

AM: Hodně stříhat občas musíme, když se ukáže, že vznikla 13. komnata trochu o něčem jiném než jsme se původně domluvili. Většinou se to pak musí dopovědět v komentáři. Ale neděje se to často.

IT: Asi největší problém tohoto typu jsme měli hned zkraje. Jedna z tehdejších dramaturgyň nám totálně dezorientovala režiséra Roberta Sedláčka, který točil příběh Borise Hybnera. Měl být o jeho boji s démonem alkoholu. Jenže Robert to pod taktovkou oné kolegyně a bez našeho vědomí natočil o jeho stesku po Gagmanovi a studiu Gag. Sedláček se tehdy strašně naštval, práskl dveřmi a já vše musela dokončit sama s Jurajem Šajmovičem, který nám pomáhal celý formát vyvinout a rozjet. Až po letech jsme si to s Robertem vysvětlili. Přitom jsme byli velmi dobří kamarádi.

Určitě jste se už setkaly s výtkou, že 13. komnata je bulvární pořad. Kdy se jedná o dokumentární výpověď a kdy o senzacechtivý bulvár? Jak vnímáte tu hranici a jak se Vám daří ji nepřekračovat?

AM: Setkávaly jsme se s tím hlavně v počátcích vysílání. Ted už moc ne. Možná si kritici zvykli a možná se bulvár za posledních deset let stal ještě bulvárnější, takže nás s ním přestali srovnávat. Myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že naše osobnosti svolily, abychom o nich točily, není to o nich bez nich a dohodly jsme se spolu, kde vidí hranice a kam už nás nepustí.

IT: Záleží přece na tom, jak ony citlivé momenty podáte. I příběh prostitutky se dá natočit veřejnoprávně.

Co popřát 13. komnatě a všem jejím tvůrcům do dalšího desetiletí?

AMIT: Pokud možno život bez vlastních 13. komnat anebo jen těch, které jsme si už dávno vyvětrali a jejichž dveře máme otevřené dokořán.