Za zrcadlem

Tomáš Hanák: Hodina v potní sauně je čiré peklo

„Představa, že všechno na světě lze změřit a všechno je vysvětlitelné, je pro mě skličující,“ říká Tomáš Hanák po té, kdy jako průvodce prochází třinácti díly nového cyklu Za zrcadlem. Diváky setkání se starými esoterickými naukami a praktikami zrozenými v jiném kulturním prostředí teprve čeká. Mnohé z nich věci tajemné a záhadné přitahují, jiní jim bezvýhradně věří, další je naopak zatracují. Prostřednictvím třinácti úterních večerů se podíváme, jak je to s věštbou z karet, nakolik je oprávněná naděje vyčtená z postavení hvězd, jestli víkend v partě čarodějnic pozvedne sebevědomí a což teprve třeba spiritistická schůzka se záhrobím. Tomáš Hanák hledá odpovědi nejen v těchto oblastech, ale v řadě dalších a to prostřednictvím lidí, kteří se vědám zdánlivě nevysvětlitelným oddali, dokonce je aktivně provozují, stejně jako u renomovaných odborníků. Na otázku, co dává svět ukrytý Za zrcadlem vám, si s jejich vysvětlením odpovíte nakonec sami, po důkladném pohledu do svého vlastního zrcadla. Průvodce pořadu je při pátrání v tajemné říši vtipným a přitom patřičně démonickým společníkem.

Zeptali jsme se Tomáše Hanáka, jaké bylo jeho první setkání s tématem?

Nebylo to úplně snadné. Vzpomínám si na naše úvodní jednání s režisérem Petrem Slavíkem. Tehdy jsem konstatoval, že žádná z těchto nauk mě do věku padesáti let nijak zásadně neoslovila a musím říci, že mě neoslovila, ani po té, co jsem se s nimi podrobně seznámil. Řeším především problém člověka třetího tisíciletí, který hledá harmonii mezi svým vlastním životem a třeba vyděláváním peněz, navíc s mým známým obličejem. Uvítal jsem, když se ve scénáři, mohu-li to prozradit, objevilo jméno kolegy Jaroslava Duška. Ten je naopak do těchto jevů zasvěcen. Nakonec jsem podlehl přesvědčování, že pro mě bude příhodná pozice průvodce, který se na vše dívá s trošku nakloněnou hlavou a ptá se „je tohle možné“ a nebo si tak ti lidé počínají jen z dlouhé chvíle, že nemají do čeho píchnout? A nebo jsou snad už v takové beznaději, že si nedokáží pomoci sami? Na konci jednoho dílu, tuším, že o šamanismu, přiznávám, že pro mě bylo dostatečným ponorem do vlastního nitra jít s čistou hlavou někam na procházku. A s podobným poznáním jsem odcházel na konci každého z třinácti dílů.

A přesto, ocitl jste se během natáčení v situaci, kdy jste na okamžik jinému světu podlehl a řekl si: Je to možné nebo jsem blázen?

No to se stalo. A ne jednou! Marcela Košanová mě zaujala už ve chvíli, než jsme s ní vůbec začali točit. Vyjeli jsme na slet novodobých čarodějnic, který vedla. S počasím to tehdy vypadalo hodně vachrlatě, zdálo se, že bude pršet a my nic nenatočíme. Marcela nás uklidnila, že díl natočíme v klidu. Mizerně se prý udělá, až skončíme. A skutečně: ve čtyři odpoledne zhasla kamera, obloha se zatáhla, a když odjížděly první čarodějnice, tak udeřil blesk, ale to už čarodějnice ujížděly ve svých klimatizovaných vozech domů, zpátky do reality.

Zaznamenal jsem momenty, kdy jsem v určitých situacích, neprozradím ve kterých, protože bych diváky připravil o překvapení, pocítil chvění v žaludku, které vzniklo pohybem očí jistého člověka. Melu v zažívacím ústrojí nešlo zastavit, ačkoliv jsem si v duchu říkal, co to tady tenhle navoněný a jako ze žurnálu vydesignovaný chlápek předvádí… Vskutku velmi podivné věci prováděl ten host ze zámoří!

Dost mě překvapilo natáčení spiritismu kolem Nové Paky. K mystické náladě přispěla kromě pošmourného počasí pramalá ochota místních o podivných jevech vůbec mluvit. Oni si vlastně nepřejí, aby se o tom na obrazovce veřejně hovořilo. Ještě teď, když jedu do Nové Paky, cítím takový příjemně stísněný pocit, že tam je něco zvláštního a já o tom vím. Bylo to pro mě hodně zajímavé a vlastně se potvrdilo mé dosavadní přesvědčení, které bych teď po zkušenostech z natáčení povýšil na své krédo: Představa, že na světě lze skutečně vše změřit a všechno je vysvětlitelné, je pro mě skličující. Takový svět pro mě ztrácí na zajímavosti.

Dokonce jste prý přešel bosou nohou po žhavém uhlí, nestalo se vám nic?

Nechodil jsem jednou nohou, ale dvěma nohama! Přešel jsem po řezavém uhlí. Moje žena mi pak pěkně vyčinila, že mi nestačí bolavá záda, ještě se budu belhat. Musím přiznat, že se mi odvaha vyplatila. Hlavní přínos tohoto rituálu je v tom, že stojíte před žnoucím uhelným polem několik metrů dlouhým a pak se konečně odhodláte na něj vkročit. Pokořit vnitřní bariéru zábrany jistě pomůže k tomu, že člověk pak dokáže překonat nějaké vnitřní bariéry ve svém osobním životě. Polem jsem prošel, ale když jsme se dostali k šamanismu, musím vzpomenout na potní saunu, to bylo čiré peklo. Hodinu v potní sauně, je–li vám život milý, nechoďte do ní. Návštěva potní sauny je na hranici lidského utrpení, což ale má svůj smysl, protože člověk se dostane do stavu, kdy vydrží mnohem víc, než by za normálních okolností dokázal.

A jak jste si rozuměl s biopijavicí?

Do dílu o čínské medicíně jsem vůbec vnikl se zájmem. Nikdy před tím jsem akupunturu neabsolvoval, takže bylo zajímavé sledovat, jak jehla, vždycky ji pozoruji, když mě očkují, jak proniká dovnitř. Pak teprve došlo na pijavici, tentokrát lékařskou, vyšlechtěnou. V mládí se na mě jedna přisála v rybníce, ale ta byla koňská. Tuhle urozenou biopijavici jsem s hrůzou sledoval, jak po připuštění na mou kůži, končí z hygienických důvodů své poslání na tomto světě v koši na odpadky. Ale co, vycucala ze mě všechny moje problémy, takže by se jí stejně těžko žilo.