Na cestě po Kachetii

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do kolébky vinařství, vesničky zápasnických šampiónů a na gruzínskou hostinu s pevným řádem

Na území o velikosti Středočeského kraje se potkávají úrodné vinařské nížiny, vysoké kavkazské štíty i suché stepi a polopoušť. A stejně jako je rozmanitá krajina tohoto východogruzínského regiónu, je pestré i místní obyvatelstvo a jeho tradice. Vždyť třeba křesťanství v zemi zakořenilo už ve 4. století. Nejstarší dochované kláštery v Kachetii jsou sice mnohem mladší, ale to nic neubírá na jejich věhlasu. V Alaverdi se každoročně na konci září koná pouť u příležitosti založení kláštera. A není to jen náboženská slavnost - historicky se pojí také se svátkem sklizně a vinobraním. Přijíždějí sem celé rodiny a pořádají v okolí kláštera bujaré pikniky - opékají maso, popíjejí čaču a víno, zpívají, tančí... Hostina má přitom pevný řád, na který dohlíží tzv. tamada, jakýsi vedoucí stolu. Kdysi prý král vydal dekret, kterým si vyhradil právo předsedat u každého stolu. Protože však nemohl být všude, volil se jeho zástupce - tamada. K jeho povinnostem patří i pronášení složitých a barvitých přípitků.

Co se do pořadu nevešlo

Kachetie je natolik pestrý a zajímavý kraj, že je zcela nemožné zachytit v půlhodinovém filmu všechny jeho podstatné charakteristiky. Cestovali jsme od severu k jihu, ze západu na východ – a všude jsme hledali témata typická pro dané místo. Život na severu v Tušetii zásadně ovlivňují vysoké kavkazské hřebeny, jihu naopak dominují stepi parku Vashlovani, v úrodném údolí kolem řeky Alazani všemu vévodí pěstování vína… Na každé naší zastávce jsme tedy potkávali něco nového, velmi odlišného od zastávek předchozích. Ovšem na jedno téma jsme naráželi všude. Všude jsme jedli výborný kachetský chléb zvaný šoti. Ať už se šoti peče v pekárnách nebo doma, všude má stejný prohnutý tvar. A jednu domácí pec jsme také natočili – viz ukázka.