|
Milí Blažkovi,
píšeme, sotva jste odjeli, abychom Vám znovu poděkovali za ten skvělý nápad darovat nám dětské kolo po Vašem Davídkovi. Honzík se hned ráno rozhodl, že se stane cyklistou, a kdo to jako učitel jízdy odnesl, byl náš děda. Musel s ním běhat po návsi od hospody U Pípy, kterou znáte, až k lípě a zpět. Po několika riskantních jízdách už samozřejmě nemohl popadnout dech a sípal, ať kluk zabrzdí a sleze. Honzík však nechal dědu daleko za sebou a k údivu všech Jihočechů, kteří tu obraceli seno, šlapal dál. Svou první samostatnou jízdu na bicyklu ukončil nárazem do vrat ze shnilých, nedbale sbitých prken. A představte si, co řekl panu Málkovi, který se divil, kdo se mu to vlámal do stodoly: Umíš jezdit na kole?“ Zkoprnělý Málek řekl, že umí, a na to náš novopečený velocipedista odpověděl: Já taky.“ Předchozí řádky jsou ryzí pravda, nic není vymyšleno!
Vaši Zdeněk a Marie Smělí |