Tenis zemřel přesně jednatřicátého května roku 1988. Přinejmenším určitý styl tenisu - ona vznešená, elegantní a vnímavému oku lahodící hra od základní čáry, kterou nejen antukoví specialisté za dlouhá léta vypilovali k jisté dokonalosti. Ve vrtošivém jarním soumraku onoho černého úterý zněla na kurtech její tajemná labutí píseň, když John McEnroe s Ivanem Lendlem, dva na rok stejně staří hráči, uzavírali okouzlující kapitolu čtyři roky trvajícího soupeření. Stopy té pro tenis tak převratné noci spláchl z antuky ranní déšť. Ale současný tenisový svět, zdá se, na absenci podobných rivalit doplácí. Co vlastně proklouzlo té noci za závěsy přerušovaného lijavce? Soumrak tak temný, že dnes už málokdo vzpomene na nezaměnitelný ruch ochozů, pohoršeného nejapným chováním jednoho z aktérů tenisového duelu?