Rudy Linka: Jazz je jako víno

Kytara je droga. To jste uvedl ve stejnojmenném dokumentu, který o vás byl natočen před dvěma lety. Máte tedy potřebu hrát každý den?

Určitě. Pro mě je hudba způsob vyjadřování. Možná daleko lepší než slova – ta se dají velice snadno překroutit. Hudba vás buď zaujme, nebo ne. Nic víc, nic míň.

Vzpomenete si na dobu, kdy jste poprvé zaznamenal jazzovou hudbu?

V šestnácti letech jsem se začal kamarádit s o pár let starším Petrem Škrabákem, který hrál na basovou kytaru s Jirkou Stivínem a také v jazzrockové kapele Impuls. On mě seznámil nejen s hudbou, ale i s českými muzikanty Karlem Velebným a Tondou Viktorou. Byli to úžasní lidé plní humoru a nadšení do života.

Jazz patří spíše k okrajovým hudebním žánrům. Může to být tím, že je pro některé posluchače příliš složitý?

Jazz je v podstatě lidová hudba. Je otázka, zda ho lze považovat za složitý žánr. Podle mého tomu tak není. Ale myslím se, že vůbec není jednoduché být jednoduchý. Jazz je jako víno – některé ročníky a odrůdy jsou lepší, komplexnější a člověk potřebuje víc času a soustředění, aby je patřičně rozeznal a vychutnal. Ale přesně jako u vína – jak ho jednou začnete vnímat, není cesty zpět.

V blízké době vás čeká natáčení hudebního cyklu Linka, kde v roli moderátora budete o hudbě hovořit s dalšími hudebníky, kteří se ale mnohdy věnují jiným žánrům, než je jazz. Jaká je hlavní myšlenka pořadu?

Budeme nejen hovořit, ale také poslouchat a hrát. Hlavní myšlenkou je ukázat, že hudba je v podstatě jen jedna a že my všichni, kteří se jí zabýváme, pro ni máme stejný zápal a nadšení. Slovo link znamená v angličtině spojit. A to je jednou z mých životních náplní – když skládám, spojuji noty, aby vznikla melodie. Melodii pak provazuji s harmonií a tak dále. A skutečnost, že jsem narozen v Praze, ale bydlím v New Yorku, také považuji za kulturní spoj.

Tam žijete už od roku 1985, ale často se vracíte do Čech. Neunavuje vás neustálé cestování?

Cestování je součástí mého života, tudíž jsem na něj zvyklý. Letecká doprava ale bohužel není, co bývala, a zřejmě už nikdy nebude. Před jedenáctým zářím bylo létání ještě alespoň trochu romantické, dnes je to jen přeprava z bodu A do bodu B. Na druhou stranu je úžasné, jak levné jsou dnes letenky. You win some, you lose some…

V chatu na e-magazínu Kultura21.cz jste uvedl, že se cítíte být Newyorčanem. Jak k tomu dojde?

Já se vlastně jako Newyorčan nejen cítím, ale taky jím opravdu jsem. A není to proto, že tu žiju už třicet jedna let. Newyorčanem se člověk stává v momentě, kdy se v New Yorku objeví a okamžitě získá pocit, že to je jeho domov. A rozhodne se tam žít, ať se děje cokoli. Je to místo, kde každý druhý je vlastně snílek a blázen a jen přejít ulici vyžaduje velkou dávku sebedůvěry a energie. Ale přesto je to domov. Poznal jsem tu úžasné lidi – muzikanty, spisovatele, malíře, kuchaře nebo účetní. Všichni vykonávají svoji práci s neuvěřitelným nadšením a nasazením. Díky nim je tohle město tím, čím je. New York je založen na lidech a jejich energii, ne na památkách a parcích, jako tomu bývá jinde. Ačkoli například Central Park nebo Riverside Park jsou také skvělé.

Natrvalo do České republiky byste se tedy nevrátil?

Jako zkušený člověk vím, že se nikdy nemá říkat nikdy. Do Česka se vracím často a rád. Dokonce máme na Šumavě chalupu. Ale jestli vrátit se znamená už nikdy nevycestovat, tak to pro mě už zřejmě není možné, protože bez cestování si život nedokážu představit.

Před usídlením v New Yorku jste ale několik let žil ve Švédsku, kde jste vystudoval obor skladba na Stockholm Music Institute. Čím to je, že právě tato severská země má podle vás nejsilnější jazzovou tradici z celé Evropy, jak jste kdysi uvedl?

Na mých pět let ve Švédsku velice rád vzpomínám a jsem hrdý na to, že jsem švédský občan. Je to úžasná země, nejen pokud jde o hudbu, ale i po mnoha jiných stránkách – design, kuchyně, příroda. A tyhle oblasti spolu podle mě velmi souvisí. Američanům se ve Švédsku vždy líbilo a jezdili tam často hrát. Někteří se zde dokonce usadili. Proto se jimi i švédští hudebníci mnohdy inspirovali. Kdyby se například Joe Lovano usadil v Praze, pomohlo by to i českému jazzu.

Tahle skutečnost tedy měla vliv na to, že jste se rozhodl odjet právě tam?

Důvodů bylo hned několik, ale nejdůležitější byl ten, že Švédsko je velice sympatická země. A možná jsem už v duchu věděl, že tam na mě čeká Anna…J (manželka – pozn. red.)

Jak moc bylo těžké se pak prosadit na newyorské jazzové scéně?

New York je svět a je těžké si představit to množství lidí, kteří tam každý den přijedou, aby zkusili své štěstí. Já jsem v USA studoval tři roky – nejdříve na Berklee v Bostonu a potom dva roky na The New School v New Yorku. Osobnosti, které mě učily, patří k nejlepším žijícím hudebníkům. Rytmus mě učil Jimmy Cobb, improvizaci Dave Liebman, kytaru John Abercrombie, harmonii Kenny Werner a Gil Goldstein. Nejsou jen výborní učitelé, ale skutečné legendy, které pro hudbu udělaly něco mimořádného a jsou zaslouženě známé po celém světě. Zajímavé je, že tito muži mě neučili jen hudbě, ale životu vůbec. Také mi pomohli najít svůj vlastní hlas, za což jsem jim velmi vděčný.

Vyučujete stále hru na kytaru?

Rád se stýkám s lidmi, kteří mají stejné zájmy jako já. I dnes pořádám workshopy, a když mám chvilku času, učím i soukromě. Někteří moji žáci jsou mnohem slavnější než já a také vydělávají daleko více peněz. Úspěch ale měli ještě předtím, než se přišli učit ke mně.

Hudbě se věnujete i v rámci festivalu Bohemia Jazz Fest, který v Čechách pořádáte od roku 2006. Letos se tedy uskuteční již dvanáctý ročník. Stále zaznamenáváte zvyšující se zájem diváků?

Je úžasné, jaký zájem festival vzbuzuje. Na koncerty přijde každý rok přibližně sto tisíc diváků. To je číslo, které nás řadí k největším festivalům v Evropě. Zájem je obrovský, přičemž velikost festivalu je ohraničena pouze našimi finančními prostředky. Samozřejmě není snadné je dát dohromady. Letos se to ale opět podařilo a znovu můžeme návštěvníkům nabídnout skvělý program, na který se už sám těším.

Myslíte, že bych jich výrazně ubylo, kdyby se platilo vstupné?

O tom není pochyb. Na nádherný koncert pod širým nebem bez vstupného určitě přijde více lidí, než kdyby vstupenka stála například 1200 korun. Taková je ale od samého začátku idea festivalu – nabídnout to nejlepší ze světového jazzu, funku, blues, latin a world music zcela zdarma a každému. Koncerty zdarma jsou i v New Yorku a mají nádhernou atmosféru. Stejnou možnost jsme chtěli nabídnout i lidem v Česku. Zaslouží si to.

Festival probíhá hned v několika městech a všude nabízí jiný program. Je po dvanácti letech stále z čeho vybírat, co se týče účinkujících?

Samozřejmě. Přivítali jsme hudebníky z Japonska, Brazílie, Indie, Ukrajiny, Ruska, Finska, Norska, Islandu. Je to nekonečná show a pořád existuje spousta vynikajících umělců, které bychom s nabídkou vystoupení rádi oslovili.

Takováto akce je u nás asi jediná svého druhu. Jak je to s jazzovými festivaly v New Yorku?

V New Yorku je hudební festival každý den. Je neuvěřitelné, kolik koncertů a na jak vysoké úrovni město denně nabízí. Stejně tak je plno i festivalů zaměřených na jazz.

Je vidět, že hudbou žijete. Před několika lety jste dokonce přišel s nápadem vybudovat na střeše Rudolfina jazzový klub. Hodně lidí to překvapilo a mnozí takovou vizi považovali přímo za bláznovství, vás to ale neodradilo. Očekával jste takové reakce?

Rudolfinum je budova na krásném místě, měla by však být daleko více využitá, přestože s mým názorem spousta lidí nesouhlasí. Nápad je to zcela jednoduchý a logický. Navíc přichází od někoho, kdo se pohybuje ve světě a vidí, jak se dělají věci jinde. Myslím, že na vše se lze podívat a položit si otázku, zda není možné danou záležitost učinit lepší. Z devadesáti pěti procent zní odpověď na tuto iniciativu kladně. Záměrně používám toto slovo, protože nechci propagovat politickou stranu. Projekt Revitalizace Rudolfina získal podporu opravdu úžasných lidí – Evy Jiřičné, Josefa Pleskota, Pavla Kysilky, Zdeňka Lukeše, Zdeňka Tůmy, Honzy Hřebejka a dalších. Jsem moc rád, že jsem je díky tomuto projektu poznal, a nesmírně si vážím jejich přátelství a odvahy.

Jak to v současnosti vypadá s realizací projektu?

Mám všechny možné i nemožné podpory a záštity. Teď jen zbývá nalézt toho pravého politika, který by nejen mluvil, ale také něco skutečně udělal.

Rozhovor byl pořízen 29. 4. 2017; autor: Kateřina Caithamlová