Skřítek

Rozhovor s Tomášem Vorlem

Proč jste se rozhodl natočit zrovna celovečerní filmovou grotesku?
To nevzniká z rozhodování. To vzniká samo od sebe. Nápad za nápadem, nálada za náladou, situace za situací, z toho, co zažívám, a z toho, co slyším, se splétá příběh, až je z toho film.

Ve filmu se objevuje postava skřítka, kterou diváci mohli vidět, sice v jiném podání, už v Pražské pětce v příběhu Výlet na Karlštejn. Co vás fascinuje na skřítcích?
Je to viditelný posel z neviditelného světa. Dělá to, co člověk neumí, nebo si nedokáže ani představit. Ve filmu Skřítek není skřítek škodolibý, jak by někdo ode mne možná čekal, ale přátelský a dobrácký. Ač má tvář čerta, má andělskou povahu. Takový anděl strážný celé naší filmové rodinky.

V Pražské pětce jste obsadil do role skřítka sám sebe. Prozradíte divákům, kdo se za maskou skřítka skrývá tentokrát?
Skřítka jsem vlastnoručně vyrobil ze dřeva, koudele a plastelíny. Poté poslal do trikového Studia Mirage, kde ho oživili. Takže teď je živý jako ostatní herci.

Jak probíhá spolupráce s herci, kteří nemají ve scénáři napsané dialogy?
Vyrůstal jsem v loutkovém divadle Zvoneček, hrál v kabaretním divadle Sklep a pantomimické skupině Mimoza. A podobně i ostatní herci, kteří ve filmu hrají. Osobnosti s výrazným pohledem, gestem a názorem. A právě proto, že se nemohou vyjádřit větou a slovem, musí se vyjádřit sami sebou, svým srdcem, svým šarmem. Začnou hrát na plné pecky! „Když chceš, aby herec opravdu hrál, zakaž mu dilalog!“

Psal jste scénář s myšlenkou na konkrétní herce nebo jste si mezi herci dlouho vybíral?
Na Holubovou, Polívku, Macháčka, Chýlkovou, Šteindlera a Hanáka jsem myslel od začátku. Ostatní herci prošli dlouhým konkurzem.

Do svých filmů často obsazujete stejné herce – Tomáš Hanák, Eva Holubová, Milan Šteindler...
Jak jsem říkal, vyrůstal jsem s nimi v jednom divadle, chlastal ve stejných hospodách, zažíval společné výtržnosti. Jsou mi blízcí, mám je rád. Mají podobný styl a humor jako já. Ale v mých filmech se zjevují také jiní herci než Sklepáci.

Ve filmu se objevují také neherci, zejména v rolích žáků potravinářského učiliště. Před kamerou ale působí ostříleně, jak se vám podařilo docílit přirozeného výsledku?
Nevím, asi šťastná náhoda? Asi jsou přesně do rolí vybráni. Asi přesně pochopili ten scénář. Celé natáčení Skřítka probíhalo přesně a šťastně.

Zejména v případě vašeho syna Tomáše Vorla ml. v roli synáčka a Anušky Marhoulové v roli dcerušky jde o velmi přesvědčivé herecké výkony. Psal jste jim role přímo na tělo?
Ano, inspiroval jsem se studentským životem mého syna, ale i on prošel konkurzem. A do role dcerušky jsem myslel na Valušku Rónovou, ale ona vyrostla a dospěla. Tak mi její táta Jaryn doporučil Anušku Marhoulovou.

Proč jste do filmu obsadil sám sebe? Stýská se vám po herectví?
Jsem přece šašek, kabaretiér a mim. Stýská se mi po herectví. Asi si napíšu hlavní roli, když to nikdo jiný neudělá.

Jatka, porážky, maso, krev... To jsou časté obrazy filmu. Jak se vám v tomto prostředí natáčelo?
Bylo to očistné natáčení. Pro všechny ve štábu, pro všechny herce. Zeptejte se jich. Báli se do masokombinátu jen vkročit. Asi nejtěžší natáčení, jaké kdy zažili. Polívka řeže krávu ve dví, Macháček kuchá prase. Je to však odvrácená strana našich kuchyní a restaurací. Je to součást našeho života.

Ve vašich filmech se často prolínají motivy přírody, které jakoby jste stavěl oproti městskému životu. Jaký vztah máte k životu ve městě a v přírodě vy osobně?
O tom jsem se dostatečně vyžvanil ve spojení s filmy Cesta z města a Z města cesta. Tady snad jen dodám, že náš skřítek bydlí v lese na skládce, pije dobrou vodu a na hlavě má trychtýř.

Ve filmu je zhruba dvě stě čtyřicet trikových záběrů, jakým způsobem vznikaly?
Vznikaly před natáčením, při natáčení a po natáčení. Byla to zatěžkávací zkouška trikového Studia Mirage, které se stalo koproducentem filmu, protože tolik triků bych nikdy nezaplatil. A jak triky vznikaly? Podívejte se na film: „Jak vznikaly triky filmu Skřítek“.

Film provází hudba MIG 21. Jak došlo k této spolupráci?
Mám rád Jiřího Macháčka, jak zpívá. Mám rád melodie Tomáše Poláka i když v nich Macháček nezpívá. Jsou dojemné, divoké, tajemné i zábavné. Stmelují celý příběh filmu a vypráví místo hereckých dialogů. A přitom se nijak nevnucují, nestrhávají na sebe pozornost. Uslyšíte, uvidíte.

Prozradíte nám nějakou veselou historku z natáčení?
Natáčení byla jedna velká veselá historka. Nejvíce jsem se smál, když Milan Šteindler hrál vrátného masokombinátu. Smál jsem se tak, že jsem nedokázal říci kameře „stop!“. Smál jsem se i ve střižně tak, že jsem nedokázal říci „střih!“ Proto jsou ve filmu záběry s Milanem Šteindlerem tak dlouhé.

Jaké publikum chcete filmem oslovit?
Kachny na rybníku.

Ocitl jste se v pozici scénáristy, režiséra, producenta, herce. Film jste dokonce společně s Markem Jíchou stříhal. Jak obtížné bylo skloubit tyto profese dohromady?
Je to obtížné, ale možné a nakonec i radostné. Máte nad filmem absolutní přehled od začátku do konce. A pak se nemůžete vymlouvat, že vám ho někdo zkazil.

V roce 2002 jste na DVD natočil film Z města cesta. Jaký vztah máte k této technologii?
Jiná technologie už pro mne neexistuje. Pevně věřím, že se ještě dožiju toho, až budou všechna kina promítat digitálně. To je to poslední, co si v oblasti kinematografie přeju, pak můžu padnout pod zem.

Nosíte už v hlavě další nápad na film? Na co se mohou vaši příznivci těšit?
Film Graffity. Je to o graffiti a o studentech a o učitelích a o celém tom podivném školství.

Tomáš Vorel (1957, Praha)

Na obor hrané režie na FAMU přestoupil ze stavební fakulty ČVUT. Své první filmy natáčel jako amatér (To můj Láďa, Kašpárek, Zákon samurajů, Rychlé šípy). Na FAMU si získal pověst mimořádného talentu školními filmy Ze života popelnic (1983), Chci tě mít (1984, uveden v TV), Dáreček (1989, TV), Ing. (1985), Chemikál (1986). Na těchto filmech většinou pracoval se svými kolegy z divadla Sklep, u jehož zrodu stál jako herec a spoluautor her (Besídka, Muzikál, Chemikál, Šediváci). Je také tvůrcem videoklipů Sklepa (Alebo áno, Hůl spí, Tak akorát). Jako herce ho můžete znát také z pantomimické skupiny Mimoza. Tomáš Vorel patří k iniciátorům divadla Akropolis na Žižkově a letního kina na Střeleckém ostrově.

Jeho celovečerním debutem byl povídkový film Pražská pětka (1988), v jehož epizodě Výlet na Karlštejn si zahrál postavu zlomyslného skřítka. Povídkový snímek Pražská pětka, který je dodnes ceněn jako jeden z nejlepších českých filmových počinů, vychází z poetiky pražských divadelních seskupení Mimoza, Kolotoč, Vpřed, Křeč a Sklep. Jeho druhý celovečerní film Kouř (1990), „rytmikál totalitního věku“, vypráví příběh mladého inženýra Mirka, který v době socialistické reality přichází do nového zaměstnání a dostane velký úkol – vyčistit město od splodin a smogu. V roce 1996 přichází režisér Vorel s třetím celovečerním filmem Kamenný most, hořkou komedií odehrávající se v samém srdci Prahy - na Karlově mostě. Jde o příběh plný romantiky, vášní, černého humoru a temné pražské mystiky. V roce 2000 natočil režisér jeden z divácky nejúspěšnějších českých filmů Cesta z města o programátorovi Tomášovi. Po dvou letech navazuje na tento film netradičním dokumentem Z města cesta (2002), ve kterém vyportrétoval pět neuvěřitelných osobností – mezi nimi například Evu Holubovou nebo Bolka Polívku. Jeho pátý celovečerním film Skřítek (2005) přichází do kin 17. března.

Tomáš Vorel získal za své filmy řadu ocenění. Žije v Praze v Bráníku a mezi jeho oblíbené kraje patří zejména Rabštejn nad Střelou - nejmenší město v Evropě.

Jako herce jste ho mohli zahlédnout například ve filmech:
Pražská pětka (1988), Amerika (1994), Ave Bráník (2000), Perníková věž (2002), Mazaný Filip (2003).