3 plus 1 s Miroslavem Donutilem

Veronika Žilková: Ženy si vždycky najdou důvod, proč plakat

Na Kavčích horách, v ulici Na Klaudiánce je nová cukrárna. Ale na kafíčko a dorty si místní mohou nechat zajít chuť. Cukrárna patří jen do stejnojmeného seriálu, který točí režisér Dušan Klein. Její majitelkou je Radka Sladká v podání Veroniky Žilkové. Dříve, než otevřeme dveře, připomeňme se její Věru, účetní ze seriálu Vyprávěj, sympatickou učitelku Janu Kabátovou ze Školy pro život, semetriku Irenu z cyklu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Milovníky divadla potěšila premiéra hry U Kočičí bažiny v Činoherním klubu a možná ještě netuší, že se s herečkou setkají na jevišti Divadla Na Vinohradech v divadelní adaptaci Felliniho filmu Zkouška orchestru.

V klubu Vinohradského divadla právě sedíme. Svým způsobem nám přeje štěstí, nejde proud a umělecký šéf a režisér představení – Martin Stropnický přerušil zkoušku. Po chvíli se rozsvítí, okamžitě se probouzí amplion a povolává herce v kostýmech. Když se Veronika vrátí z jevištní přehlídky, konstatuje: „Byla jsem třetí, ale nějak jsem se dostala až na konec řady. Ohledy na mě můj manžel rozhodně nebere, naopak. Ale to je správné. Jsem ráda, že se s Martinem setkáváme při práci. On je perfekcionista, má vysoké nároky, a mně vyhovuje, když režisér klade náročné cíle. Hraji televizní moderátorku, zaskočila jsem za paní Maciuchovou, která natáčí. Podle plánu jsem tady měla zkoušet až po novém roce s režisérem Vladimírem Morávkem Gogolovu ženitbu, kde mám hlavní roli. Jen mě mrzí, jak jsem se zas někde dočetla, že jsem na Vinohradech z protekce, právě díky Martinovi. Leckdo už asi pozapomněl, že toto divadlo a Činoherní klub, kde působím od roku 1982, patřily deset let dohromady. Tehdy otěhotněla Libuška Šafránková, dneska už je babičkou, a hledali záskok do hry Rodina Tóthů. Studovala jsem druhý ročník DAMU a role patnáctileté holčičky byla v „Činoheráku“ moje první. Záhy na to přišla nabídka právě z Vinohrad, takže bych na zdejších prknech i absolvovala, to se tak dělávalo. Jenže jsem o prázdninách otěhotněla, navíc jsem si upletla na festivalu v Portugalsku takzvaně politický průšvih, a na základě udání jedné dobré kolegyně jsem dostala nejen zákaz natáčení, ale měli mě vyloučit dokonce z DAMU. S ohledem na můj stav mě ovšem nemohli vyhodit a také se mě zastal děkan Ilja Bojanovský, mé vyhození se zmírnilo na podmíněné. Pár lidí do mě hučelo, ať jdu na potrat, vzpomeňte si, nechtěná těhotenství se tak tenkrát řešila běžně, že nabídka na Vinohrady se už nebude opakovat. ¨

A přišla znovu?

Představte si, že ano. Po roce mi sice zrušili zákaz, ale tato nabídka už byla podmíněna vstupem do strany. Angažmá tady dostala jiná uvědomělá kolegyně, které nebylo členství proti mysli. Mně se narodila Agáta, změnil se režim a dnes jsem ve Vinohradském divadle na půl úvazku. Vinohrady jsou pro mě jako milenecký vztah, Činoherní klub je dobré manželství. Nastoupila jsem tam v jedenadvaceti, několikrát odešla, lákali mě třeba na Fidlovačku, hostovala jsem v Národním, ale vždycky jsem se zase pokorně vrátila.

Představení U Kočičí bažiny je vyprodané. Jaká je vaše Hester Swanová?

Velká dramatická role, hra je parafrází antického dramatu Médea. Děj se odehrává v současném Irsku, a když Hester miluje, tak miluje, když nenávidí, tak nenávidí, a když se rozhodne skončit se životem, tak s ním skončí. Je maximalistka, což já jsem také, tím je mi blízká.

Jistě, a to z mnoha důvodů. Už jen proto, jak jsem k té postavě přišla. Volali mi z produkce, jestli mám volné tři dny, že jde o záskok za paní Havlovou. Času nebylo nazbyt, a tak jsem poprosila, ať mi pošlou jen mé obrazy, po paní Havlové jistě nebude špatná role. Když jsem po třech dnech odcházela z maskérny, loučila jsem se s Veronikou Freimanovou se slovy, že to bylo fajn a s nadějí, že snad se časem zase potkáme. Překvapeně opáčila: „Počkej, jak někdy, točíme spolu za čtrnáct dní, vždyť je to seriál!“ Výstupy mé postavy mi přišly jako ucelený příběh, nedošlo mi, že jsem v seriálu. Ale už jsem se v něm zabydlela, Věra je roztomilá figura, celý život miluje Štěpničku. Láska svobodné účetní k šéfovi mě baví nejvíc, protože se o ní dělím právě s Veronikou Freimanovou, a když sečtu věk našeho milostného trojúhelníku, je nám dohromady mezi sto a dvě stě lety. Třeba před Vánocemi bychom měly my dvě péct cukroví a uklízet, ale my pláčeme, kterou z nás Jiří Štěpnička miluje. Z toho, co jsem natočila, je jasné, že se ze všech strastí zřejmě vylížu. Účetní byla moje maminka, chodívala jsem za ní do účtárny do filmových ateliérů na Barrandově, i proto mám Věru ráda, vrací mě do dětství. Je opakem Ireny, manželky v příběhu O rybářích ze 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Mirkovu manželku jsem už hrála v Hotýlku v srdci Evropy, kdy mě jeho matka pověřila, abych na něj dohlížela, ať se s nějakou nezaplete... Tak jsem se s ním spustila sama. Tentokrát je Mirek puťka a já mu dávám co proto.

Už jsem hrála v jeho seriálu Náves Mílu Šťastnou, a ta vedla Šťastný obchůdek. Mimochodem, mým manželem byl tenkrát Jiří Štěpnička, po němž ve Vyprávěj tak prahnu, a milencem Honza Hrušínský, ten je pro změnu teď mým manželem v Cukrárně. A příjmení Sladká, majitelka cukrárny, stejně jako Šťastná a Šípková Růženka je hříčka – „míkovina“. Marča Arichteva, dramaturgyně seriálu, mi řekla, že prý není moc hereček, kterým by divák věřil, že zvládnou práci a čtyři děti, proto mě asi vybrali do Cukrárny. Měla jsem štěstí, kdyby dorty prodávala udržovaná krasavice, nevzpomněli by si na mě. Můj muž je historik, neumí řídit ani auto, je to takový vědátor. Ostatně já jsem doktorka přírodních věd, podnikání je mi zcela cizí. Máme dospívající dceru, ta utíká z domova, rošťácká dvojčata, kluky, a ještě malou holku. Restituovali jsme u hřbitova dům po tetě. Cukrárna je prvním antistresovým bodem ve smutku, skvělé místo k podnikání. My dva jsme úplně neschopní intelektuálové, příležitost neumíme využít. Naštěstí kolem korzují čilé důchodkyně, Iva Janžurová, Naďa Konvalinková a Jana Štěpánková, a poznenáhlu mi začnou pomáhat. Seriál, který se zprvu jeví tak, že problémy dvou „intošů“ jsou lidem vzdálené, se stává příběhem mnoha generací, jejich starosti se prolínají. Skupinka vdov mohla zbytek života profňukat, ale dokážou čas smysluplně využít. Když jsem četla scénář, tetelila jsem se radostí, že vzniklo něco tak pozitivního, chytrého, vtipného a pěkně napsaného. Sama
nepodnikám, jen se snažím nějak aktivněji bojovat se strastmi, v tom jsme si s Radkou Sladkou podobné, ale možná si jen myslím, že mi život jde, ale ve skutečnosti mi to v něm skřípe.

Věříte na kamarádství mezi ženami?

Při svém životním stylu jsem už kamarádky nestihla. Měla jsem jen placené kamarádky, pomáhaly mi s dětmi a přitom jsme se sblížily. Přiznávám, že jsem byla opatrná, koho si pustím domů. Moje nejlepší kamarádka mi před lety odvedla mého prvního muže, a to byla krutá zkušenost. Bohužel se mi nestalo, aby se mi přimotaly do života ochotné důchodkyně a chtěly žít mými starostmi.
Věřím ale, že starší ženy, které umějí taktně nabídnout pomoc, a ty mladší nesekýrují, existují. S lítostí konstatuji, že mezi ně asi nepatřím. Zrovna včera jsem přistoupila na Agátinu hru: Jakmile ji budu poučovat, osloví mě „babi“. Také nesnáším, když mi moje pětaosmdesátiletá maminka ukazuje, jak namazat chleba. Myslela jsem si, že „babi“ zazní během večera tak dvakrát, jenže jsem to slyšela snad třistakrát. Člověk má zkrátka pocit, že mladšího ochrání nejlépe tím, když ho bude neustále nabádat, co má dělat jinak. Je to základní problém všech
vztahů matka – dcera, tchyně – snacha. Je složité být taktní a přitom hlídat své těžce nabyté zkušenosti.

Určité zkušenosti má i Jana Kabátová, učitelka ze seriálu Škola pro život. Jak
se změní na rozdíl od předcházející řady Škola na výsluní?

Stručně řečeno, začnou fungovat hormony. Můj vztah s ředitelem školy Zelenkou se rozvíjí, čekáme spolu dítě. Mám pocit, že se scenáristé inspirovali mým skutečným těhotenstvím v první řadě. U natáčení té druhé jsem už dojížděla za chlapečkem na JIPKU, k tomu jsem tady na Vinohradech zkoušela Adinu. Práce mě držela při životě. Ale režisér Balajka si dělal starosti, měla jsem zářit
štěstím z naděje, že k dceři se zdravotním postižením přibude miminko, ale strašlivé trápení se mi vepsalo do tváře. Život se zachoval přesně naopak, než mínili autoři. Šance přišla v seriálu, ale v reálném životě jsem porodila dítě s obrovským zdravotním postižením, kterému podlehlo. Pan režisér, který mě varoval, jak tragicky vypadám, za dva měsíce zemřel, ačkoliv v té době byl zcela zdravý. Skutečné a fiktivní události se prolnuly, což je důkazem, že televizní příběhy nejsou vylhané, jen všední život je dramatičtější. Scénáře děj očešou o polovinu opravdových strastí, protože by je divák neunesl.

Televizní realita je laskavější než ta životní. Myslíte si, že je hodně takových učitelek jako je Jana?

Určitě. Ve školství, které je v takovém stavu, v jakém je, mohou pracovat jen
nadšenci. A tahle učitelka je nadšenec. Její filozofie je moderní, v Čechách nezvyklá. Přeje si, aby její Lenku ostatní vnímali jako normální, jen se sluchovým postižením, proto navštěvuje běžnou školu. V tomto směru sehrává Česká televize osvětovou roli, protože ve školách takové děti nevidíme. Všimla jsem si na natáčení, jak se i její představitelce Marii Pangrácové otevřel najednou svět. Škola, kde se děj odehrává, je venkovská, malá, ale pokroková. Během čtyř let, kdy se obě řady točily, poslanci dvakrát otevřeli otázku, zda zavřít menší školy bez ohledu na jejich výsledky. Sama jsem tři roky chodila do jednotřídky v Lukově u Znojma a nikdy na ni nezapomenu. Zatímco prvňáci třeba deset minut kreslili, procvičovala učitelka s páťáky přírodopis, což při výtvarné činnosti
vnímali i ti malí. Škoda, že snaha modernizovat nebere zřetel na osvědčené poznatky.

Co spojuje vaše televizní postavy?

Život se s nimi nemazlí. Nejvíc hýčkaná je Věra. Spokojená v profesi, ale stejně se najde něco nenaplněného, v jejím případě jde o lásku k ženatému muži. Všechny jsou citlivé, příliš empatické ke svému okolí, proto s nimi život tak cvičí. A taková je většina žen, leč některé budí dojem, že jsou rafinované bestie, ale vždycky najdou důvod, proč jsou schopné plakat. Proto jsou mi blízké. S výjimkou Ireny, Donutilovy manželky, která se svým mužem manipuluje, což mi neimponuje. Ostatně moji synové mi občas žertem říkají, ať jsem ráda, že mám volební právo.

Co dělají vaše děti?

Moje čtyři dospělé děti se rozhodly, že budou žít na vlastní pěst samy, pomáhám jim jejich samostatné životy sponzorovat. Ve velkém domě na okraji Prahy jsme
zůstali s Vincentem, Kordulkou, babičkou Stropnickou a samozřejmě s manželem, který je workoholik, přijíždí před půlnocí a djíždí za svítání. Už jsem přemýšlela, že dům prodám, ale děti se ostře ohradily, kde by pak prý měly svoje dětství.
Dnes tam přespala třeba Agáta a docela mě dojalo, když jsem je našla všechny tři namačkané v jedné manželské posteli, koukaly jim troje různě veliké nohy.

Text: Daniela Kupsová, foto: Jana Vargová, Jana Rabenhauptová, Alan Pajer, Antonín Malý, ČT, P. Nesvadba (Činoherní klub), Viktor Kronbauer (Divadlo na Vinohradech)
Převzato z časopisu ČT+