Rozhovor Filipa Černého a Marka Wollnera

Sedí proti sobě v jedné kanceláři už pár let. Vídají se téměř denně a společného mají hodně – nejen práci ale třeba i stejně staré potomstvo. O svých dětech se ale moc často nebaví, spíš o kauzách, kterými se prokousávají, o problémech, kterým při tom musí čelit nebo o splínu, který je občas přepadne, když s věcmi navzdory všemu, co zjistili a zveřejnili, stejně nejde hnout. Přesto vědí, že to má smysl, i když pravda na sebe někdy nechá dlouho čekat. Svoji práci dělají výborně – za svou schopnost nevzdat se a přijít věcem na kloub už získali nejedno ocenění. Pánové Marek Wollner a Filip Černý jsou tandem, který drží pohromadě nejen proto, že jsou skvělými novináři, ale i proto, že mají názor. Ctí etiku, kterou je nikdo nemusí učit, je v nich. Posuďte sami.

Filip Černý: Jak dlouho my dva vlastně spolu děláme?

Marek Wollner: Dlouho! Jednou jsem šel ráno do práce a proti mně se řítilo nějaké komando: Adam Komers, Filip Černý a Jiří Potužník, a šli vyhlašovat nedůvěru tehdy generálnímu řediteli ČT Hodačovi a řekli, hele, pojď s námi. Tak jsem s vámi šel.

FČ: To je ovšem už jedenáct let. To nám měla šéfovat Jana Bobošíková. Někde mám ještě schovanou výpověď, co jsme tenkrát dostali.

FČ: Jak ty ses vlastně dostal do Reportérů ČT?

MW: Mě tam lámali strašně dlouhou dobu. Potřebovali tu redakci posílit někým, kdo má nějaké zkušenosti, jenže mě mezitím chytlo zpravodajství. To, že večer v sedm jdeš domů s čistou hlavou. Reportéři v té době (2004) začínali a ještě neměli žádné jméno, vysílali pozdě večer, zatímco Události byly značka s dvojnásobnou sledovaností. Takže jsem se cítil jako pohřbený zaživa. Úroveň Reportérů byla kolísavá, jako každý pes, jiná ves – dokonce i v rámci jednoho dílu. Se svým předchůdcem jsem se vlastně furt dohadoval o témata i podobu příspěvků, až nakonec mí nadřízení rozhodli, že bude nejlepší, abych to dělal sám. Jenže mně se do toho zase nechtělo. Já věděl, že to je elektrické křeslo, ve kterém nikdo dlouho nevydrží – průměrná lhůta trvanlivosti dramaturga publicistického, nebo investigativního pořadu byla v ČT maximálně dva roky. Takže mě do toho museli zase trochu natlačit.

FČ: Já naopak ve chvíli, kdy jsi mě oslovil, abych šel do Reportérů, už byl ze zpravodajství vyšťavený. Já se obtížně smiřoval s tou povrchností, což je daň za rychlost. Vlasta Weiner kdysi říkal, že TV zpravodajství je jako dopravní značka. Jen ukazuje směr. Jenže pravdu je potřeba nahlížet z více stran.

MW: Ale tobě se sem také nechtělo, já jsem tě lámal taky několikrát. Tys to odmítal, protože jsi měl tehdy pocit, že uděláš ve zpravodajství kariéru.

FČ: To je pravda. Tehdy jsem dělal vedoucího vydání Událostí. Bavilo mě mít zodpovědnost za to, jak bude vypadat takhle velká relace. Ale frustrovalo mě, jak nejsem schopen každého dotáhnout k bezchybnému výkonu. A jak byli reportéři nesamostatní. Proč jsi mi vlastně hodil lano?

MW: Jsi pracovitý a - jak to říct, aby to neznělo blbě – docela taková čistá duše. Ty kdybys chtěl intrikovat, tak nakonec ublížíš sám sobě, protože to opravdu neumíš.

FČ: Hezký, a co ti na mě vadí?

Klikněte pro větší obrázekMW: Seš hrozná držgrešle! Nakonec jsi tedy zpravodajství opustil a přišel sem, pamatuješ si proč?

FČ: Protože jsem věděl, že jsi ochotný se porvat za tým. To se potvrdilo. Nezažil jsem, že by na mě byl nějaký nátlak, protože ten tlak se zastaví u tebe. Taky nemám pocit, že bys nechával materiály předělávat z malicherných důvodů. Vždycky, když si mi něco hodil na hlavu, mělo to nějaký racionální důvod.

MW: No já si vzpomínám, jak jsi mi jednou bouchnul dveřmi, že se mi na to vykašleš (řekl jsi to jinak), ať si ty reportáže točím sám.

FČ: No jo, člověk se u toho hádá. To je normální. Ale s čím se těžko potýká je ta tvoje výbušnost. V neděli na střižně nikdo neví, jestli při nějakém názorovém střetu nevzplaneš jak sirka. Granát, co se kutálí po podlaze.

MW: No jo, nejsem zrovna diplomat, to je pravda. Ale kdybych s vámi diplomaticky vyjednával, nic bych neprosadil, protože každý autor své dílo miluje až opičí láskou. A dramaturg se musí řídit žurnalistickým pravidlem „don’t be affraid to kill your babies“! Není to nic osobního. Pokud do práce investuješ příliš mnoho citu, je málo profesionální. Na začátku musíš to téma mít rád, čím víc ho máš rád, tím ho líp uděláš, ale v tom zpracování musí přijít jiná role. Odstup. A v tu chvíli se srazí studený a horký vzduch a bouřka je na světě.

FČ: Počkej, ale já mám za to, že ve skutečnosti jsi srdcař, žádný cynik, jak je znám z novinařiny. Lidi, kterým je všechno jedno, nic je nepřekvapí, žádná emoce s nimi nezacloumá…

MW: To jistě, nemluvím o nedostatku ideálů, ty mě snad ještě pořád i po těch letech jakž takž drží. Mě by nebavilo dělat žurnalistiku stylem vytlačit písmenka a jít.

FČ: Jak si vysvětluješ, že ve Velké Británii je novinář, co se týče úctyhodnosti povolání, na jedné z nejnižších příček? Někde u popeláře…

MW: Pokud bych to měl vysvětlit, ačkoliv to slyším prvně, tak v Británii je slovo novinář jednoznačně spojené s bulvárem. Ten je tam ohromně silný, a provádí věci u nás nemyslitelné, včetně například nedávného odposlouchávání celebrit. U nás nic takového nedělá ani bulvár, jakkoli ho nechci hájit. Na druhou stranu, postavení, jaké tam má BBC, bych České televizi přál.

MW: Co tě inspiruje v práci?

FČ: Naštvanost. Zjistil jsem, že pokud mě nějaká informace naštve, většinou je z toho dobrá reportáž. Samozřejmě, člověk si musí ty startovní informace stokrát prověřit, vydělit a zkomprimovat. Ale funguje to. A jak to máš ty?

Klikněte pro větší obrázekMW: Lidi, o kterých točíme, na nás většinou píšou stížnosti, poněvadž jsme kritický pořad. Je proto fajn, když dostaneme dopis, jako je ten, co jsem dostal dneska. Nemůžu nevyužít toho, abych z něj neocitoval. Je od sestry pana Šafránka, kterého nespravedlivě odsoudili za znásilnění. „V justičním omylu, který zdevastoval život mého bratra, sehrály vaše reportáže klíčovou roli. Ve světě šlendriánu, jenž vládne v této zemi, jste se pro nás stali světlým paprskem.“ Tohle člověka těší, dodává pocit, že naše práce není marná, i když je spousta lidí, co si myslí opak.

FČ: Chtěl si s tím někdy seknout?

MW: Já jsem si to kdysi vyzkoušel. Bylo to na půl roku, když jsem odešel z Respektu. Odešel jsem na venkov psát svůj první román. Po tom půl roce samotářského psaní jsem byl strašně šťastný, že se vracím zpátky mezi lidi do novin. Uvědomil jsem si, že mám své řemeslo, o které se můžu opřít ve světě plném nejistot. Jako můj děda, který byl truhlář a byl na to patřičně hrdý.

FČ: Já o tom uvažoval několikrát. Buď šlo o vyhoření. Anebo o frustraci. Před několika lety jsme natočili opravdu velké věci, zveřejnili to, a nic. Žádná společenská odezva, nic. Zdá se však, že se to posunulo.

MW: To je asi pravda. Nechci být přílišný optimista, ale něco se asi změnilo. Mám pocit, že patříme mezi tu lepší část novinářů, kteří nakonec dokázali z tématu korupce udělat celospolečenskou záležitost.

FČ: Proč si v redakci zakázal vyslovování názvu „Na vlastní oči“?

Klikněte pro větší obrázekMW: To byla sázka s Davidem „Lvem“ Vondráčkem, který když přišel k nám do redakce z pořadu Na vlastní oči, tak v každé druhé větě říkal, „ve vočích“ tohle, „ve vočích“ tamto. Jednou už mě to naštvalo a řekl jsem mu tak dost. Jestli ještě jednou vyslovíš „Na vlastní oči“, přineseš mi bednu šampaňského. Ale pravého! A on souhlasil. Tři roky to vydržel. Až jednou se zabral do nějakého příběhu o kolegyni a já viděl, jak to prožívá, tak jsem se ho nevinně zeptal: A v jakém pořadu se to vysílalo? Načež on bezelstně vypálil: „Na vlastní oči.“ Pak vytřeštil své vlastní oči, protože mu napůl začalo docházet, co vlastně řekl. Hned se začal vymlouvat a zapírat to, ale naštěstí to slyšela naše asistentka Iva. Tak začal pro změnu smlouvat, jestli místo bedny pravého šampaňského nestačí jedna Bohemka. Kdybych svolil, nakonec by mi přinesl Rychlé špunty. Ale tu bednu jsem mu odpustil, abych ho nezruinoval. Šampáňo – tedy nakonec dvě – donést musel.

FČ: A kde jsou?

MW: No kde. Už jsem je vypil.

FČ: Jo, a já jsem tady držgrešle…

Rozhovory