Režisér Marek Dušák: Cirkusy budou pokračovat i v době 3D animací

Kde se zrodil nápad na natočení docusoapu Světský?

Pokud mě paměť neklame, natočit seriál o „světských“ bylo téma, které poměrně dlouho rezonovalo chodbami Kavčích hor – jen se nedařilo najít ten správný klíč. Konkrétně ke mně se tento nápad dostal jako nabídka od společnosti HeraFilm s.r.o., respektive od jejich tehdejší hlavní dramaturgyně Báry Kopecké, se kterou jsme začali vytvářet základní schéma seriálu a kontaktovali konkrétní protagonisty.

Bylo těžké se dostat mezi tuto „kastu“ a přesvědčit účinkující, aby vpustili kamery do svého profesního i soukromého života?

Přesvědčit kohokoli, aby si nechal stát po dobu více jak jednoho roku kameru za zády, je komplikované. Navíc je pravda, že zkušenosti světských s médii nejsou moc dobré a tak jsme na začátku museli trávit spoustu času vysvětlováním, o co nám vlastně jde, co chceme zachytit a že nikoho nechceme nachytat „na švestkách“. Od prvních kontaktů jsme se snažili mluvit na rovinu o tom, co a jakým způsobem budeme točit. Myslím, že sázka na otevřenost se vyplatila. Možná, že nám taky pomohl výběr protagonistů. Nešli jsme prvoplánově po známých jménech, ale hledali jsme zajímavé lidi z menších rodin, kteří dodnes žijí tradičním způsobem kočování od štace ke štaci.

Jaké úskalí přinášelo natáčení v prostředí cirkusů, trhů a poutí?

Samozřejmě, že vedle hlavních protagonistů se v seriálu objevuje spousta dalších komediantů, cirkusáků, tenťáků, trhovců a kolotočářů, kteří nás neznali a neměli informace o tom, co natáčíme a nedůvěra světských k tzv. „privátnímu světu“ působila komplikace, ale nakonec se nám vždycky podařilo se dohodnout. Důležité bylo, že naši hlavní protagonisté nás ve svém prostředí představili a svým způsobem se za nás zaručili.

Myslíte, že cirkusy jako takové a ostatní zábavy, které světský nabízí, mají v dnešní době ještě budoucnost?

Cirkusy a poutě jsou formou lidové zábavy, která přetrvává už řadu staletí a určitě bude pokračovat i v době 3D animací, počítačových her a zábavních parků. Otázka je, jak moc se bude muset přizpůsobit a proměnit. Cirkusy, jak je znaly naše babičky, už také neexistují, dneska už nestačí jen klaun a provazochodkyně. Artistická čísla už mají svou dramaturgii, kostýmové a světelné efekty, objevují se i nová čísla, která ještě před pár lety nikdo neznal.

Co bylo pro vás nejvíce překvapivé zjištění ze světa světských?

Musím říct, že přes první despekt, který jsem cítil – stejně jako většina nás z „privátu“ - jsem během natáčení poznal spoustu zajímavých, svobodných, pracovitých a svérázných lidí. Lidí, kteří se snaží uživit v jakýchkoli podmínkách. Lidí, kteří si nestěžují a nestojí s nataženou rukou, ale pracují. Drží pohromadě jako rodina, starají se o sebe navzájem a podporují se.

Dostali jste se během natáčení do nějaké svízelné situace, například se zvířaty?

Naštěstí jsme byli pořád pod dohledem a nenapadlo nás lézt někam, kam se lézt nemá. Takže vyjma občasného leknutí ze zařvání lva, nebo oslintaného rukávu od velblouda se nic nebezpečného nepřihodilo. Svízelné bylo pouze občas se dohodnout na konkrétních termínech natáčení. Svět filmařů s dlouhodobým plánováním se střetával se světem komediantů, kteří reagují na návštěvnost, počasí a další proměnné hodnoty.