Rozhovor s Adamem Mišíkem
S jakými pocity jste přijal skutečnost, že se bude točit o vašem otci film?
Myslím, že si to zaslouží. Bude mu sedmdesát a to je docela zásadní věk. Asi už se hodilo, aby o něm někdo něco pořádnýho natočil.
Vy se v průběhu filmu vydáváte do Ameriky hledat rodinné kořeny. Jaké to bylo?
Už dříve se vědělo, že tátův otec pochází ze Států, ale právě díky tomuto dokumentu a pomoci odborníků a České televize se podařilo dohledat přesné kontakty. Byl to takovej malej zázrak, rodinná mystérie.
A jak vypadá vaše americká kariéra?
Většinou obcházím různé castingy, věnuju se muzice a hledám producenty pro budoucí hudební projekty.
A co jazyková škola?
To ani ne, s dobrým jazykem už tam musíte přijet. I když jasně – člověk se pořád musí zlepšovat, rozvíjet sofistikovanější slovní zásobu, ale to by mi neuškodilo ani v češtině.
Váš otec je především skvělý hudebník. Sám se taky muzice věnujete, ale jste ve svých dvaceti úplně jiná generace. Co je vám z té jeho nejbližší?
Myslím, že tátova muzika je hodně nadčasová a svědčí o tom i to, že na jejich koncerty chodí spousta opravdu mladých lid. Pokud za ty ze své generace můžu mluvit, myslím, že právě dorůstají skupiny mladých lidí, které zajímá, jak se tady žilo a co se tady dělo, kteří se o moderní nedávnou historii zajímají. Což je, myslím, dobrý. Takže je tu spoustu i mých vrstevníků, kteří tátu znaj, a jeho hudba je zajímá víc, než to, co se v muzice děje dneska.
Povídali jste si s tátou hodně o tom, jak to bylo za jeho mládí?
Určitě. Už i proto, že nikdo neví, kam to všechno spěje, a otázka svobody je pro mě aktuální. Někdy mi připadalo, že svět, ve kterém táta žil a o kterém vyprávěl, byl jako z nějaké začarované knížky. Nechce se mi ani věřit, že to bylo jen pár let před tím, než jsem se narodil. Je to pro mě hodně absurdní, nepředstavitelný, jako nějakej temnej film. Já už jsem se narodil do svobodný doby, tak to asi nemůžu úplně pochopit. Ale zároveň mě to zajímá, protože všechno se může rychle změnit k horšímu. Ta story o nedávný minulosti je pro nás mladý hodně důležitá.
Jakými slovy byste pozval diváky na film Nechte zpívat Mišíka?
Myslím si, že ten film je hlavně pro lidi, kteří mají tátu celoživotně rádi. Připomenout si a oslavit jeho kariéru a neuvěřitelnej život. A taky se podívat trochu do zákulisí téhle branže, což už je, myslím, součástí naší historie.
Vy sám se cítíte hlavně jako herec, nebo muzikant?
Tohle nedovedu říct a hlavně myslím, že ani nemám potřebu se nějak přesně definovat. Jestli jsem víc jedno než druhý. Myslím totiž, že dneska je doba taková, že člověk musí obsáhnout co nejvíc složek, to jsem se vlastně naučil v Americe. Člověk prostě v téhle branži musí být připravený na všechno.
Děláte muziku, hrál jste v seriálech, natočil jste nedávno hudebně-taneční film Muzikál aneb Cesty ke štěstí, zazářil jste v náročné soutěžní show Tvoje tvář má známý hlas. Co byste si teď rád vyzkoušel?
Rád bych venku natočil nějaký indie film. To by mě zajímalo. Mrzí mě, že jsme malá země a není tu moc diváků pro nezávislé domácí filmy. Tak by bylo skvělé dělat něco alternativnějšího pro evropský trh, kde by se našlo přece jen větší publikum. Když jsem v L.A., chodím často do kina na ty nezávislejší filmy. Konkurence je tam vysoká a laťka hrozně vysoká. To mě baví.