Udržitelnost

Přišij knoflík, zaštupuj ponožky, upleť vestu a ušij si kabát

25. 9. 2017

Proč máme pocit, že zaštupovat si ponožky nebo zašít díru v kalhotách je zbytečná námaha? A jak to měly naše mámy (a tátové)? Nechceme se vracet do dob Babičky Boženy Němcové, ale umění provléknout nit uchem jehly rozhodně nesmí zůstat v románové minulosti. A dobrá zpráva je, že nezůstává.

Říká se, že „tehdy“, „kdysi“ a „dřív“ uměla šít a štupovat (tak se lidově říká technice látání ponožek) každá dívka, slečna, paní, máma, sestra, snacha i neteř. A víte, že to není tak dávno, rozhodně ne za časů našich prababiček, kdy běžně uměl s nití, šicím strojem a nůžkami skoro bez výjimky každý člen domácnosti?

Je to tak. Bezmála čtyři desítky let života v komunismu nám sice spíše vzaly, než daly, ale jedno se jim upřít nedá: probudily v Češích a Slovácích lásku k domácímu kutilství a k ručním pracím. Od poválečného období konce čtyřicátých let, kdy se střídaly nejrůznější snahy o dorovnání poválečného nedostatku (který se týkal samozřejmě i látek a oblečení), se umění ošatit se po své ose ustálilo v našich skříních stejně jako naftalínové kapsle proti molům, jejichž vůni si jistě všichni ještě dokážeme vybavit z babiččiny skříně.

Oděvy a látky na přídělové kuponky (šatenky) se u nás fasovaly ještě začátkem padesátých let, zpomalení obnovy poválečné ekonomiky důsledkem převzetí režimu komunistickou stranou, nepřijetím Marshallova plánu a měnovou reformou se podepsalo na šatníku a systému oblékání našich babiček velkou měrou. Jen máloco v té době nebylo na šatenky – paradoxně například kožichy (bez podšívek), ale nešlo o žádné nóbl norky, ale o užitkové kožešiny, jako například ty králičí.

Celý systém za první republiky funkčních konkurenčních módních salonů se reformoval podle komunistického modelu. A řešila se nejen samotná výroba pro „novou socialistickou ženu“, ale také typ oděvu, který se bude nosit. Diorův ženský a nákladný „new look“ (1947) pro nový typ pracující ženy rozhodně nebyl vhodný – jeho široké sukně byly navíc nákladné na materiál (a ten prostě nebyl). Řešily se funkční oděvy pro každou příležitost – od kalhotových overalů po šatovky do kanceláře. Hlavní bylo, aby se nespotřebovalo moc nedostatkového materiálu. Někdy tehdy během padesátých let se tak na pár desítek let dalších spojila „dobrá výchova“, tedy schopnost podpořená rodinnými školami, kde se žačky učily péči o domácnost, s řešením nedostatku.

Později už sice nebyly šatenky, ale centrálně plánovaná ekonomika měla své mouchy a poptávka a nabídka se leckdy nepotkaly. Nakupovalo se, „co zrovna je“ (hodně toho „zrovna nebylo“), a mohutně se šilo doma. Střihové časopisy jako Burda, Dorka, Žena a móda přinášely do domácností šikovným rukám hospodyněk a hospodářů inspiraci na to, jak si poradit s nedostatkem. Sehnat denimové kalhoty (mytické tuzexové džíny) se řešilo jejich ušitím, během normalizace pak byly například populární pletené barevné vestičky v hippie stylu. Nejenže se daly s troškou trpělivosti vyrobit doma, ale také uspokojovaly další důležitou poptávku – po aspoň maličké originalitě. Uniformní doba komunismu v ženách a mužích probouzela rukodělnou šikovnost a netušené prvky odlišení se od masy. Daly se také koupit domácí pletací stroje – pletlo se hodně a pro každou příležitost. Z dostupných (často ne úplně kvalitních) materiálů se pak šilo a přešívalo. Obyčejný flaušový zimní kabát podle posledního střihu pak mohl být opravdovým pokladem a terčem obdivných a závistivých pohledů žen na ulici. A šít se doma učili i kluci, ano, i takhle vlastně socialismus nenápadně a možná nechtěně pomáhal k jednocení genderových rolí – nouze naučila Dalibora housti i šíti.

A zašívání? Další nutnost. Naši rodiče (a opravdu bez rozdílu pohlaví) si knoflík uměli přišít naslepo a ovládali subtilní um štupování. A to není jen tak – umět štupovat díru v ponožkách chce čas a trpělivost a soustředění vést nit po hříbečku (dřevěná pomůcka na štupování) v mřížce tak, aby výsledek vytvořil pevnou a neproniknutelnou strukturu. Dodnes si můžete od starší generace poslechnout historky o tom, jak tchyně definitivně „ztratila“ synáčka, když zjistila, že snacha štupuje lépe než ona. Štupování bylo společně s umem „té nejlepší“ svíčkové ženskou generační zbraní v boji za převzetí domácnosti.

Rodinka a dobrá hospodyňka

Dalo by se s trochou nadsázky říct, že dívky „z dobré rodiny“ se učily z generace na generaci základy péče o domácnost, aby se dobře provdaly a uměly se o svou novou rodinu postarat, jak se patří, se vším všudy. Tedy uvařit, přešít, zaštupovat, uklidit a samo sebou se umět postarat o děti. V měšťanských a samozřejmě ještě vyšších vrstvách pokračovala tradiční linie, ve které k tomuto „rolnickému“ curriculu navíc dobře vychovaná dívka musí umět i číst, psát, ideálně hrát na nějaký nástroj a chovat se ve společnosti. Od druhé poloviny 19. století pak v českých zemích začaly fungovat „hospodyňské“ školy, které vedly dívky k tomu, aby se správně uměly postarat o rolnickou domácnost, výuka trvala jeden rok a byla pro patnáctileté dívky a kromě praktických předmětů technického typu, jako například základy mlékařství, se tu učilo jednoduché účetnictví a samozřejmě všechny typy ručních prací.

Postupem času se rozvíjí zvláště na ženy orientovaná odborná učiliště a kurzy. Od začátku 20. století jsou populární (a nutné) tzv. ženské průmyslovky, které učily ženy svobodným řemeslům a živnostem: žehlení, vyšívání, modistická živnost (tvorba klobouků a pokrývek hlavy), zdobení prádla a šatů, šití prádla. A samozřejmě prestižní živnost krejčovská. Mimochodem, už od dob středověkých cechovních systémů je krejčovská živnost jednou z nejprestižnějších v této kategorii – koncesi nezískal jen tak někdo, protože ušít šaty není zas tak lehká disciplína, musela se splnit přísná pravidla. Konfekce se rozjížděla pomalu a nelze mluvit o „stroji na odívání“, jak ho známe z obchodních center dnes. Speciální živnosti byly nutnými a důležitými částmi fungujícího systému, který až postupně během první republiky začal s baťovskými a neherovskými modely moderního podnikání měnit svůj tvar a zažitý model. Nešlo tedy jen o „dobré vychování“, ale často taky o pracovní nutnost.

Látka po paní továrníkové a řemeslo „šije“ dál

Dobré řemeslo žije (a šije) dál. Je bohužel pravda, že posledních možná dvacet let bylo pro švadleny a krejčí krušnějších, právě díky nástupu rychlé módy z dovozu. Důkazem, že se vše hýbe tím správným udržitelným a lokálním směrem, je například rozvoj původních tradičních značek (například původní podnik Jana Nehery, který se snaží po celém světě vzkřísit pověst někdejších prvorepublikových oděvních závodů a prezentuje nositelné a kvalitně vyrobené kolekce na týdnech módy v Praze i Paříži), které se snaží nabídnout dobré pracovní podmínky pro švadleny a krejčí. Ovšem také vznik těch nových – ať už se jedná o návrháře s malou dílnou a úzkou zákaznickou klientelou, nebo o snahu dnes už nadnárodní obuvnické značky aspoň malou část výroby lokalizovat do českých továren a dílen. Já osobně jsem ráda, že řemeslo a tradice českých módních salonů, jako byla za první republiky madam Podolská nebo salon Rosenbaum, žijí dál. Protože když najdu na dně skříně v režné látce zabalenou netknutou metráž temně modrého vlněného úpletu, který si prý těsně před druhou válkou u babičky schovala paní továrníková Steinová (která se už domů nevrátila a nemusela si potupně zvykat na přídělové šatenky), tak si z něj můžu nechat ušít v ateliéru krejčovou šaty jako z ruského románu a vím, že paní továrníková by z nich měla podobnou radost, jako mám já.