Rozhovor s režisérem Jiřím Chlumským

Jak jste se dostal k natáčení seriálu Hop nebo trop?

Seriál mi nabídl přímo scenárista Ivo Pelant. Začal mi příběhy vyprávět, a já si říkal, a jé je, to bude zase za čtyři roky, to známe. Říkal, že by to měla točit redakce zábavy. Její tehdejší šéf Honza Štern mi druhý den volal, že to chce hned, že na to má kapacity. To bylo podstatné, během měsíce jsme začali,“ vypráví. „Téma mě chytlo, dovedl jsem si představit všechny ty hrátky, líbily se mi dialogy. Točilo se to samo.“

Ale herce jste potřeboval, jak jste je vybíral?

Casting jsem dělal s režisérkou Soňou Ticháčkovou, ta má na obsazení nos. Chtěl jsem, aby hlavní roli měla Ivana Chýlková. Jsme spolužáci ze školy, jsme stejný ročník, potkáváme se celý život. Ivana je vysoká, takže abychom měli jejího adekvátního partnera, vybrali jsme nejvyššího českého herce, což je dva metry a čtyři centimetry vysoký Roman Zach.

Kdo byl z herců takovým tím hybatelem děje, na kterého jste se mohl na place spolehnout? Kdo byl nejvíc kontaktní?

Režisér Jiří ChlumskýVšichni byli dobří, vznikla tam parta, která mě poslouchala. Nemyslím, že by poslouchala, ale slyšela na mne. To bylo fajn. Když jsem byl vysílený a potřeboval jsem něco sdělit tomu „klubku hadů“, řekl jsem to Romanovi a on s nimi všechno vyřídil. Navíc tam nebyl na place ani ve štábu žádný protiva, co by prudil a komplikoval. V podstatě jsme to točili tak, že jsme vyjeli z Prahy, vrátili se třeba až za dva měsíce, a nikdo neprotestoval. Ani chapadlo televize na nás nedosáhlo, dělali jsme si všechno podle svého. Točili jsme, co jsme chtěli, byla to příjemná práce.

Co máte raději? Komedie nebo vážné a dramatické věci?

Asi ty komedie, víc mě baví, víc mi jdou, ale sem tam nějaký odskok do vážna mě taky rajcuje.

Co je na natáčení nejzajímavější?

Klikněte pro větší obrázekNatáčení se mi líbí hlavně kvůli hercům. Baví mě to s nimi a mám je rád. Tedy, teď budu sprostý, příšerně mě „serou“, jak pořád nemají čas a pořád odjíždějí z natáčení, ale jinak je mám rád. Oni jsou totiž zvláštní kategorií lidí. Ke každému se musí přistupovat jednotlivě, každého si extra oťukat, ale mně se vyplácí taková ta upřímnost. Oni když cítí, že je režisér upřímný, že jim nemaže med kolem huby, a že na ně neřve, jsou za to rádi. A když vnímají, že ses napojil na tu jejich lajnu, pak je nemusíš ani brutálně nutit, aby to udělali líp. Oni sami to chtějí udělat líp, protože ti věří. Pak je spousta věcí, o kterých s nimi nemusíš mluvit. Když si s nimi rozumíš, je to super. Je to intuitivní a je to o tom, že s někým si padneš do noty a s někým ne. A já jsem takový, že si rozumím s každým. Nejvíc kamarádů mám mezi herci, což nebývá moc často.

Bylo to taky tak na place?

Jasně, nálada byla taková, že se dodneška scházíme. Fungujeme, a nejen s herci, platí to o celém štábu.

Co je výhodou při natáčení?

Klikněte pro větší obrázekŘekl bych, že moje původní profese dokumentaristy. On vlastně každý správný český režisér dělal dokument. Na všechny si nevzpomenu, ale třeba Polesný, Pavlásková, Renč, Svěrák, všechno vystudovaní dokumentaristi. Na dokumentu člověk získá postřeh a intuici. Pracuje s něčím, co není napsané jako u hraného filmu. Co nějak funguje, co těká, co se mění, překvapuje, a režisér se na to musí napojit. Říká se tomu intuitivnost dokumentu, jestli jsi ve správný čas na správném místě a jestli natočíš správnou věc.

Dá se to naučit?

Škola v tom hodně pomůže, že něco hledáš, že se to naučíš, že jsi flexibilní. Když tohle umíš, jsi pak schopen dělat cokoli. Ve srovnání s hranou režií je tohle mnohem operativnější. Máš postřeh, všímáš, slyšíš, reaguješ…

Jak podstatná je spolupráce s autorem a dramaturgem?

Věřím Pelantovi i Otčenáškovi. V začátku víc spoléhám na Pelanta, celou tu dějovou linii vymýšlí, já mu ji pak našlehám…

Hop nebo trop jsou trochu „chlapské“ filmy, holky jsou tam taky, ale svým způsobem do počtu… Mohou se ty drsnější příběhy ženským divákům zamlouvat?

Klikněte pro větší obrázekNesetkal jsem se s žádnou divačkou, která by byla nějak zásadně proti. Myslím si, že jde o přirozené příběhy a věci, které takhle fungují, takhle chodí. Je v tom ten správný adrenalin, kdy chlapi chtějí vyhrávat, a ženským je to zase naopak úplně fuk, ale nakonec se stejně zúčastní… Ta série je cenná v tom, a proto se taky asi líbila, že je normální, ze života, a ještě trochu sranda. Poznají se v tom jak chlapi, tak ženské. Ty ženské se navíc v Ivance zhlédnou a fandí jí. Já ženské nechci urážet, mám je rád. Všechno, i to nejsou žádné napulírované příběhy, žádné papírové zápletky vycucané z prstu.

Jak je to s vámi mimo plac, mimo kameru, třeba doma? Taky sranda?

Tak to tedy vážně nevím. Zeptejte se mé přítelkyně Aničky Šiškové, třeba řekne víc. Ale že by se mnou byla nějaká velká sranda, tím si moc jistý nejsem…

Příběhy z minisérie Hop nebo trop působí mladě, hravě, místy až mrazivě nezodpovědně. Co si myslíte o současné generaci třicátníků? Žije stylem hop nebo trop?

Klikněte pro větší obrázekPřechod z mládí do dospělosti bývá dobou velkých změn. Mladí lidé se musí postavit na vlastní nohy, začínají pociťovat zodpovědnost sami za sebe a někteří i za členy své rodiny. To bývá častokrát spojováno s desiluzí, frustrací apod. Aby zapudili tyto starosti všednodennosti, nacházejí si odreagovávání v různých akcích, které jsou většinou spojené se sportem. Často riskují, mnohdy se dostávají do situací, které jsou nad jejich vlastními sílami. A když to dobře dopadne – je z toho slastný pocit, že jsem ještě něco dokázal, nejsem tak ztracen, ještě žiju. Toto jednání může působit nezodpovědně, mrazivě.

Natáčení minisérie provázely četné komplikace, dokonce až přírodní pohromy. Jak jste se s nimi vypořádali, upravoval se scénář? Jak překonávala tyto překážky produkce?

Přes četná zranění herců, od drobných omrzlin, spálenin až po zlámané nohy, jsme se „propracovali“ až k přírodním katastrofám. Celé natáčení druhého dílu příznačně nazvaného „Na vodě“ bylo přerušeno. Čekali jsme celý rok, abychom díl mohli dotočit. Až opadla voda. Využili jsme však této situace a natočili několik obrazů, kde nám povodeň zahrála – a zadarmo.

V Hop nebo trop se hrdinové příběhů často dostávají do mezních životních situací. Byli při natáčení i herci takoví „kovbojové“? Jak se například vyrovnávali s padákovým seskokem, jízdou na koních a dalšími sportovními výkony? Jak jste tyto situace řešil režijně? A jak je zajišťovala produkce?

Klikněte pro větší obrázekV celé sérii je množství autentických kaskadérských a sportovních výkonů. Valnou většinu z nich absolvovali herci sami. Nejlépe jim šla jízda na lodích a na kolech. Naopak nejhorší byla jízda na koních. Seskok padákem a šplhání po skále absolvoval Marek Taclík opravdu sám, a to velice hrdinně. Ostatní pády a skoky jsme dablovali kaskadéry. Vše záleželo na dohodě s herci, co jsou ochotni absolvovat a co nikoliv. Samozřejmě produkce zajišťovala jejich maximální možnou bezpečnost.

Vás osobně diváci uvidí v epizodní roli lékaře záchranné služby. Dokázal byste poskytnout první pomoc?

Jsem zdravotník, resp. „velitel praporního obvaziště“, takže jsem schopen poskytovat první pomoc – je to dokonce má povinnost. Roli lékaře jsem si však nevybral, bylo to tzv. hraní z nouze. Chyběl nám totiž opravdový lékař, zhostil jsem se tedy této role sám. Namlsán tím, že jsem „hrál“ porodníka, jsem o dva měsíce později, když jsme scénu dotáčeli na Kavčích horách, v bílém plášti vysvětloval celou akci profesionálnímu osazenstvu sanitky. Když jsem skončil s vysvětlováním, lékař, který měl službu, si měl vzal stranou. S nedůvěrou v očích se ke mně naklonil a polohlasem pravil: „Vy jste obvoďák, že!" Jako porodník jsem tedy neobstál.

Převzato z týdeníku ČT+
Foto: Pavel Vácha, Pavla Černá, Jiří Červený, ČT

Rozhovory s tvůrci