Rozhovor s dramaturgem Janem Otčenáškem

Jak jste se k vlastně projektu dostal a měl jste v něj od počátku důvěru?

„Na počátku byli pochopitelně autoři, Ivo a Eva Pelantovi, kteří s tématem oslovili vedoucího skupiny Honzu Šterna. Tam látka vznikala a rozvíjela se, já k tomu naskočil později. Vedla se úvaha o seriálu, tomu jsem po pravdě až tak moc nevěřil, ale ve tvaru velkého celovečerního cyklu to už znělo naplno.

Čím vás Hop nebo trop oslovilo? Kvůli srandě, kvůli novému a jinému nápadu?

Samozřejmě, že ta látka mířila k legraci a pestrosti, že dávala možnosti, jak nečekaně a netradičně rozvíjet postavy značně jiným směrem a způsobem, než je obvyklé. To hlavní ovšem pro mě byla jiná věc – totiž autorský objev oné party kamarádů, která se jaksi cíleně vymyká stereotypu života, jak ho všichni známe a tak či onak překonáváme. To byla od autorů chytrá a krásná myšlenka, tohle vnitřní puzení k energii, sportu, dynamice, stále k něčemu novému, k cíli, který je stále překonáván. Myslím, že je to tak trochu jako sen, který bychom chtěli asi každý prožívat, ale ne všem se nám to povede. Ne všichni máme v sobě tolik touhy i energie, abychom se plavili po rozvodněné řece či skákali z letadla, aby nás to hnalo vpřed a obohacovalo náš obyčejný občanský život – a o to lépe a niterněji se nám to sdílí. Tohle mi přišlo na celém tom nápadu nejzajímavější, nejoriginálnější a divácky nejúčinnější. Nepamatuji si to přesně, ale myslím, že Jirka Chlumský u toho byl od začátku, tedy déle než já, a že je to člověk, který má přesně k tomuto pojetí silný vztah. Teda člověk, který má rád dobrodružství.

Proč první čtyři díly tak zabraly a tak se líbily?

První část Hop nebo trop byl jednoznačně úspěch. Nejen v číslech sledovanosti, ale i v obecné divácké sympatii, kterou sice nelze přesně změřit, ale kterou si přesto uvědomíte. Osobně si myslím, že tím hlavním důvodem byl právě sdílený lidský sen o partě kamarádů, teprve pak přišel na řadu humor, herecké tváře, generační zápletka a tak dál. Tady se Pelantovi, Honza Štern i Jirka Chlumský (a nepochybně mnozí další) určitě strefili. Nebylo tak těžké rozhodnout se k pokračování, ten náboj měl schopnost letět dál a dobrých nápadů je příliš málo, než aby se daly nevidět. Proti tomu je představa nějakého čarování v televizní kuchyni poněkud dětinská. Největší čarování je dobrý nápad, to je opravdová alchymie.

Převzato z týdeníku ČT+
Foto: Pavel Vácha, Pavla Černá, Jiří Červený, ČT

Rozhovory s tvůrci