18. října 2014

Tentokrát jsme vybrali dva životní příběhy, které spojuje útěk před násilím. Ravimu Kandasamy bylo sotva 14 let, když se rozhodl emigrovat z rodné Srí Lanky, kvůli válečnému konfliktu, který se táhl desítky let a měl stovky tisíc obětí. Mírová jednání vázla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla brzy změnit k lepšímu. Ravi odjel v r. 2000 sám, jen s dalším stejně starým kamarádem. Jeho rodina zůstala na Srí Lance. V Evropě jejich volba padla na Českou republiku. Z Prahy je poslali do Frýdku-Místku do centra pro imigranty a protože byli nezletilí, přesunuli je do dětského domova v Karviné. Tam Ravi strávil čtyři roky až do své dospělosti. „Pro mě bylo překvapením vlastně všechno. Na Srí Lance jsem vyrostl v malé vesnici, kde donedávna nebyla ani elektřina, lidé pracovali na rýžových polích, vůbec neznali moderní svět. Nejvíc mne nepříjemně překvapila první zima.“ Hned se také začal učit česky a vystudoval Střední hotelovou a obchodně podnikatelskou školu, v minulém roce úspěšně ukončil bakalářské studium oboru Hotelnictví a turismus na Slezské univerzitě. „Češtinu jsem se začal učit po příchodu do Česka. Jsem toho názoru, že jakmile chce jakýkoliv cizinec žít v určité zemi, měl by se v první řadě učit jazyk dané země. Znalost jazyka je velmi důležitá, já osobně z českého jazyka maturoval, rovněž bakalářské studium jsem absolvoval v češtině, ovšem gramatiku se učím pořád.“

Jiřina Šilhanová-Sager původně v New Yorku žít nechtěla. Ostravskou rodačku tam ale vyhnala komunistická perzekuce. To, co jiní neprožijí ani ve svých nejbarvitějších snových představách, se vměstnalo do života jediné ženy. Ženy, která vždy byla a stále je nejen silná a vitální, ale také nesmírně pracovitá s obrovskou vůlí poprat se se vším těžkým, co jen může život přinést… vězení, prověrky komunistů, rozvod, ochrnutí, úmrtí, pády i křivdy. Nikdy nezahořkla, v jejím hlase slyšíte pokoru, smíření i vnitřní uspokojení sama se sebou. Narodila se 28. října 1931 v Ostravě a jako malá se těšila ze státních vlajek, které zrovna v den jejích narozenin všude vlály. Jak sama říká, později se od rodičů dozvěděla, že od prezidenta Masaryka dostali za to, že se narodila v den vzniku samostatného československého státu, pět set korun. V dospívání se chtěla stát letuškou a vidět tak celý svět, ale kvůli svému kapitalistickému původu na tuto profesi nedosáhla. Tatínek pracoval pro Škodovy závody v Praze, stavěl třebovickou elektrárnu, jednu dobu působil také v Persii. A protože měli málo peněz, maminka se rozhodla zařídit si obchod s uhlím, dřívím a stavebninami. Přišel rok 1948. Rázem se z nich stali kapitalisté. Tatínek Stránský… ministr Stránský… V roce 1949 její matce obchod zavřeli. Dostudovala v Třebíči obchodní akademii. Spolu se sestrou pak pracovaly v místní továrně. Neví, jestli to celé nebylo připravené, ale mezi ženami se začaly vést politické řeči, do kterých se se sestrou zapojily. Byly z toho pro ni hned tři paragrafy, šest měsíců vězení a pokuta 25 tisíc korun. Zatkli i maminku.