Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi (2013). Životní příběhy cizinců, které nás mohou obohatit, mívají nečekané podoby

Obsah dílu

Přehrát vše

V souvislostech

Antonio je původem z italského přístavu Barletta, oblasti, která je známa svým kvalitním a silným olivovým olejem a vynikajícím vínem. Má tři bratry. Matka je pro něho ztělesněním lásky, zodpovědnosti, klidu, otec zase kreativity. Jako dospívající strávil několik let u misionářů, kteří se starají po celém světě o chudé. Tady jsou kořeny jeho tázání se po příčinách nespravedlnosti ve světě a pátrání po tom, zda se dá nějak řešit. Je možné, aby lidé spolupracovali a nebojovali, aby se různé kultury poznávaly a sbližovaly, aby nemusely miliony lidí umírat hladem? Toni u sebe doma pořádá každý týden jeden den společnou večeři přátel z celého světa – přicházejí lidé z Afriky, z Asie, Evropy, Ameriky. Antonio si přeje, aby se ze všech kultur sdílelo to nejlepší – různorodost je podle něho vždy bohatší. O Češích a „nehmatatelných prvcích“ české kultury Antonio říká, že by měli být památkou UNESCO, protože jsou unikátní.Obdivuje nejen českou vynalézavost, ale to, co přinesla zcela ojedinělá doba Rudolfa II., Karla IV. Toho, co stálo a stojí za to, je prý hodně. Italové podle Toniho kladou důraz na vnější zjev, ale často jsou povrchní, to Češi ne.Antonio studoval technickou školu, pak přišla doba, kdy žil v Turíně a měl nastoupit vojenskou službu. Naskytla se příležitost pracovat v letectvu jako technik a tak ji využil. Zůstal tu celé čtyři roky a demisi podal v době, kdy nesouhlasil s invazí do Iráku (měl představu, že armáda státu by měla být obranná a ne útočná, s tím se nedokázal smířit). Představoval si, že odjede pomáhat dětem v africkém státě Malawi, kde předtím již působil, nakonec potkal lidi z Humanistického hnutí, poznal také jeho zakladatele, Argentince Sila.

Trakijec z Vítkova

Vladislav Georgiev, herec, muzikant, autor scénické hudby i mnoha písniček.Svůj hudební talent asi zdědil po otci, který pochází z Bulharska a často si prozpěvoval, když ve své rodné vesnici pásl ovce. Když pak narukoval na vojnu, dostal se do pěveckého souboru Bulharských lidových písní, s kterým párkrát vycestoval i za hranice. Zjistil, že mimo Bulharsko se naskýtají lepší pracovní příležitosti, takže se cca v roce 1958 vydal do Československa za prací. Zakotvil ve Vítkově, kde pracoval na stavbě přehrady jako železobetonář a tam se taky seznámil s Vláďovou maminkou. Vzali se a brzo se narodil Vláďův bratr a posléze i Vláďa. Vzápětí se odstěhovali do Ostravy, kde žijí dodnes.Vláďa dodnes vzpomíná, jak jej tatínek často brával do ostravského „Bulharského klubu“, kde už jako sedmiletý hrával na bubínky s kapelou Bulharů. Dodnes zná bulharské písničky, které se tam tehdy zpívaly. Každoročně taky jezdili do Bulharska, kde zůstala tatínkova rozvětvená rodina. Tatínek chtěl, aby Vláďa uměl na něco hrát, tak jej přihlásil do houslí. To ale Vláďu nebavilo, často chodil za školu a mírně řečeno, byl problematický žák. Až se jako sedmnáctiletý seznámil s dnes úspěšným výtvarníkem Petrem Pastrňákem a zjistil, že na housle se dají hrát i jiné věci, než etudy a klasika. Založili kapelu Flašinet a s ní jsou spojeny počátky Vláďova umění improvizace.Absolvoval SOU, obor soustružník, ale pak už u soustruhu nikdy nestál. Pracoval v Autopalu, na geodézii, až zakotvil nejdříve v ostravském Divadle Antonína Dvořáka a později v Divadle loutek jako kulisák. Tam si jej nejdřív všiml režisér Petr Nosálek a začal využívat jeho hudební nadání při scénické hudbě a později jej občas nasadil do malé role na záskok.

Jeho úspěch coby záskokáře vedl k tomu, že po nějakém čase dostal smlouvu jako člen divadelního souboru v Divadle loutek a později, při vzniku Komorní scény Aréna, kývl na nabídku spolupráce a v tomto divadelním souboru hraje dodnes. Kromě toho, že působí jako herec Komorní scény Aréna a občas se objeví v některém z českých filmů (Lidice, Polský film, Tři sezóny v pekle, Strážce duší, Gympl…), nezanevřel na muziku – během let aktivně vystupoval či hostoval s mnoha známými hudebními osobnostmi – s Jarkem Nohavicou, Oldřichem Janotou, Stefanem Diestelmannem, Pepou Nosem. Mimoto začal pro divadlo skládat scénickou hudbu (Brenpartia, Hamlet, Plešatá zpěvačka, Cyrano, Scapinova šibalství…). Několik let hrál v kapele Strgali, jejíž repertoár byl silně ovlivněn balkánskou hudbou. V dnešní době vystupuje v doprovodné kapele slovenské zpěvačky Simony Martausové, ale jeho domovskou kapelou je ostravská formace Bandaband, s kterou hraje už téměř 15 let.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2013
 ST
ŽánrDokument