Trpaslíkologie

nanolog

Mgr. Václav Houfek

Studoval historii na Karlově univerzitě v Praze, od roku 1986 pracuje jako historik a správce muzejních sbírek v Muzeu města Ústí nad Labem, kde je od 1. 4. 2015 také muzejním ředitelem. Trpaslíky v evropských kulturních dějinách se zabývá již patnáct let. Publikoval o trpaslících řadu článků, podílel se na realizaci několika výstavních projektů s tématem trpaslíka.

Kam se ztratil trpaslík?

Na přelomu 19. a 20. století se trpaslík ve střetnutí tradiční měšťanské kultury 19. století s moderní kulturní avantgardou 20. století stal symbolem kýče. V českém výtvarném umění ale najdeme trpaslíky již u barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a přetrvávají dodnes např. v dílech Kurta Gebauera, Milana Knížáka a řady dalších umělců.

Na mentalitu obyvatel českých zemí v poslední třetině 20. století měly určující vliv také masově vnímané Večerníčky s Křemílkem a Vochomůrkou, Rákosníčkem a mnoha podobnými fantastickými bytostmi, které v podstatě vycházely ze standardních motivů trpasličí mytologie. Obdobně se motiv trpaslíka neustále vrací v moderní světové literatuře, hudbě nebo filmu. Za zmínku stojí také mezinárodní hnutí za osvobození trpaslíků z otroctví urbánní civilizace a jejich návrat do původních biotopů, které je činné prakticky ve všech vyspělých státech světa.

Je zajímavé, že právě zahradní trpaslíci, kteří se stali svého času symbolem určitého široce rozšířeného kulturního standardu, v muzejních sbírkách většinou chybí. Jedinou výjimkou je u nás dnes Muzeum města Ústí nad Labem. Přitom pro poznání kulturních hodnot každodenního života společnosti může být toto téma mnohem významnější, než akademické diskuse o některých vrcholných experimentech moderního umění.

Pravěk trpaslíků

Trpaslíci jsou s lidmi od nepaměti. Je takřka jisté, že zde nakonec byli o mnoho dříve, než se lidé vůbec zrodili. Tomu by nasvědčovaly vůbec nejstarší známé lidské mýty. Máme ale nějaké důkazy o jejich existenci? K vůbec nejstarším dokladům o trpaslících patřil slavný nález Homo diluvi testis, který popsal curyšský lékař Scheuchzerrn v roce 1725. Ten byl ale později identifikován jako otisk mloka. Geolog Radek Mikuláš popsal v rámci svého referátu na konferenci Trpaslík v evropské kultuře jinou zajímavou okolnost – hojný výskyt stop trpaslíků v českých uhelných slojích.

V roce 1994 publikoval švýcarský badatel Jean-Marie Le Tensorer svou hypotézu, v rámci které interpretoval jako portréty trpaslíků nástěnné malby v jeskyni Gabillou, které vznikly asi před 17 000 lety. Stejně tak interpretoval některé nejstarší antropomorfní plastiky. Například o známé Věstonické Venuši tvrdí, že se může jednat o nejstarší portrét trpaslice.

Zdá se ale, že jednoznačný důkaz o existenci trpaslíků přinesl rok 2003, kdy na indonéském ostrově Flores byly nalezeny ostatky neznámého lidského druhu Homo floresiensis. Tento nález publikoval časopis Nature o rok později. Je zřejmé, že Homo floresiensis na ostrově určitě žil v období před 190 tisíci lety až 50 tisíci lety. Jak dalece byl v čase a prostoru skutečně rozšířen, ale stále nevíme.

Starověk trpaslíků

Trpaslíci byli vždy známi a přítomni v nejstarších lidských civilizacích. V Evropě se poprvé věnoval trpaslíkům nejstarší známý řecký básník Homér (žil na počátku 8. století př. n. l.) ve svém eposu Iliada. Zde popisuje jejich války s hejny jeřábů. Další antický řecký autor Hérodotos z Halikarnássu (žil mezi lety 484 př. n. l. – 425 př. n. l.) lokalizoval ve svém spise „Historie“ vlast trpaslíků do libyjské pouště, kam se z Evropy pravidelně na zimu hejna jeřábů stěhovala. V řečtině se trpaslíci nazývali od označení délky předloktí „pygmos“, tedy pygmejové. Pygmejům se ve svých dílech věnovali také takové významné osobnosti antické vědy jako Aristotelés nebo Plinius.

Ale nejstarším historicky dochovaným dokumentem o trpaslících je starověký nápis na Harkhufově hrobce v Qubbet el-Hawa na západním břehu Nilu u Asuánu, v blízkosti prvního nilského kataraktu v Egyptě. Harkhuf žil ve 23. století př. n. l. a je to dnes vůbec nejstarší známý cestovatel, který kolem roku 2270 př. n. l. podnikl na příkaz faraónů Merenrého a Pjopije několik expedic na jih od Egypta. Možná se Harkhuf setkal s pralesními Pygmeji ze střední Afriky, možná se setkal s někým nám neznámým. Údajně měl ze své cesty přivézt trpaslíka až do hlavního egyptského města Memfis, kde byl trpaslíkův příchod očekáván jako to nejdůležitější z výsledků celé Harkhufovy expedice. Důvodem bylo to, že v kultuře starověkého Egypta hrál významnou roli bůh Bes, což byl trpaslík s rysy lva a člověka. Bes byl skutečným ochráncem rodiny, zvláště pak těhotných žen a novorozenců. Nošení amuletů s jeho tváří je doloženo mnoha archeologickými nálezy.

Středověk trpaslíků

Asi nejstarší středověké zmínky o existenci trpaslíků máme od různých světců. Svatý Augustin (354-430) například znal bretaňského skřítka Duse a ve svém spise De Civitate Dei nastolil otázku, zda trpaslíci také pochází od Adama. Další zprávu máme od arcibiskupa mohučského Hrabana Maura (784-856). Ten píše o sedmi spáčích pod jedním stvolem, což by mohla být jedna z raných reflexí sedmi trpaslíků, jen Sněhurka zde chybí. Jiný významný středověký učenec Albert Veliký (1206-1280) považoval trpaslíky ze spojovací článek mezi lidmi a opicemi.

Obecně známými byl ve středověké Evropě král trpaslíků. V zemích románských a v anglosaských zvaný Oberon, v zemích germánského kulturního dědictví zvaný Alberich.

Oberon je zmiňován ve středověkém eposu Huon z Bordeaux ze 13. století, o Oberonovi vypráví také Geoffrey Chaucer (1343–1400) v Canterburských povídkách a objevuje se i ve hře Sen noci svatojánské Williama Shakespeara (1564-1616).

Alberich je postava známá již ze starých islandských ság obsažených ve sbírce Edda, která vznikla nejspíše ve 12. století. Největší slávu Albeirichovi přinesl epos ze 13. století známý jako Píseň o Nibelunzích.

Kdy přišli trpaslíci do Čech?

Již významný historik Čeněk Zíbrt ve své základní nanologické studii Skřítek v lidovém podání staročeském z roku 1891 upozorňuje na to, že v Kosmově Kronice české (psané na počátku 12. století) je psáno, že již praotec Čech přinesl do Čech domácí bůžky (latinsky penates). To zmiňuje také Dalimilova kronika z počátku 14. století. U starých Čechů, stejně jako u Rusů, se těmto bůžkům říkalo „děd“ (podobně jako v dalších slovanských jazycích). Symbolická figura do sebe vstřebávala duše či životní energii předků a byla pak ochranou pro vlastní rodinu a místo, kde žila.

Ve slovanské mytologii najdeme ještě řadu dalších postav, které mají zřetelnou spojitost s trpaslíky. Mezi nimi je na prvním místě bůh Veles, který byl vládcem podsvětí, magie a básnictví. Jako strážce hranice mezi světem živých a mrtvých má blízko k podobné funkci starogermánských trpaslíků. Jinak mezi slovanskými mýtickými bytostmi najdeme lužické a polské ludki, nebo také krasnoludki či krasnale, což odkazuje na společný znak trpaslíků červenou čepičku. Jejich hlavním městem je dnes slezská Vratislav. Známý je také lesní skřítek, polský lesownik nebo ruský lišij. Jeho podobu zpopularizovala ruská pohádka Mrazík, kde ho reprezentuje postava dědečka hříbečka s jeho známým výrokem „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem“.