Rozhovor s maskérkou Jiřinou Pahlerovou
Na projekt Marie Terezie se použilo obrovské množství paruk. Kolik jich celkem bylo a kde jste takové množství sháněli?
Paruk na projektu Marie Terezie bylo tolik, že jsme si to ze začátku ani nedokázali představit. Hledali jsme ve všech možných skladech v Čechách i na Slovensku. V Rakousku nic neměli a v Babelsberku v Německu jsme našli asi sedmdesát kusů. Nejvíce jsme jich objevili na Barrandově, tam bylo přes sto světlých rokokových paruk. Mysleli jsme, že máme vyhráno, jenže nároky rostly a ten počet zdaleka nestačil, takže jsme sáhli i po starých silonových, ty se ale kvůli přílišnému lesku a bělosti musely hodně upravovat. A k tomu byly nutné další paruky v přírodních barvách pro vojáky, měšťany i chudinu. Spoustu paruk jsme také museli vyrábět. Veškeré vypůjčené paruky se praly, natáčely, česaly, upravovaly i předělávaly. Nakonec bylo pro natáčení připraveno přes pět set paruk.
Jak byste srovnala práci na projektu Marie Terezie a na jiných projektech?
Současné metody snímání záznamu se neustále vylepšují a zkvalitňují a tím je práce na vizáži herců pro maskéry složitější. Paruky nevyjímaje. Zkrátka čím víc detailů kamera zachytí, tím preciznější provedení musí být. A u Marie Terezie to platilo i pro epizody a komparz, na který se kladl velký důraz. Dávali jsme si záležet, ale kolik se z té práce ukáže v konečném výsledku, nemohu posoudit.
Do jaké míry jste byli historicky autentičtí?
U hlavních rolí šlo panu režisérovi hlavně o estetiku a slušivost, a tak se objevovaly třeba i účesy, které tak přísně nerespektovaly historické předlohy. Ovšem ten duch doby se musel udržet. Proto jsme se snažili u vedlejších rolí a komparzu být autentičtí, aby celek působil co nejlépe. Třeba řadoví vojáci měli paruky v přirozených barvách, bílé směli nosit jen důstojníci. Ve scénách na Uherském sněmu musely být úplně jiné paruky než u rakouského dvora. Zkrátka dodržovali jsme pravidla té doby, módní pravidla jednotlivých dvorů a společenské postavení figur. K získávání informací jsme studovali tištěné zdroje, ale také jsme kontaktovali pořadatele historických bitev, kteří mají o těchto věcech dobrý přehled. Měli jsme i církevního poradce. Jejich hodnostáři také měli předpisy, kdo, co, a pro jakou příležitost smí nosit.
Z jakého materiálu se vyráběly paruky za doby Marie Terezie a z jakého jste je vyráběli teď?
V době Marie Terezie se paruky vyráběly z takzvané buvolky, což jsou dlouhé chlupy z ocasů starých buvolů. Dnes se dováží z Mongolska. U hlavních rolí se dodržoval stejný materiál. Ale buvolka je velmi drahá, zpracování a bělení složité a zdlouhavé. Takže na epizodní role a komparz jsme použili umělý kanekalon. Dříve se pracovalo s klasickým silonem, ale ten je příliš zářivý, hladký a bílý. Starší silonové paruky se musely tedy přetáhnout kanekalonem namíchaným v bílé a ještě z několika dalších světlých odstínů, aby to nebyl tak velký kontrast k sólistům v buvolce.
Proč vlastně byly tehdy paruky preferované oproti holým vlasům?
To je jednoduché – paruky dotvářely noblesu k těm úžasným, rozměrným, nazdobeným vlasům, které tehdy šlechta nosila. Prostě pár chlupů na hlavě se nemůže vyrovnat parádě, kterou udělá paruka. Bez ní by byl výsledek daleko slabší. Ti lidé by nepůsobili tak honosně, bohatě, mocně, kdyby se výrazně nelíčili a nenosili paruky.
Jak dlouho v průměru trval pro maskéry natáčecí den?
Časově náročná byla pro nás už příprava před začátkem natáčecího dne. Podle počtu komparzu a počtu výpomocí. Ráno jsme museli vše upravit na scénu, tam přes den udržovat líčení a účesy v pořádku a po skončení natáčení odlíčit, sundat paruky, vyčistit ty lepené, všechny znovu upravit, načesat a tak dále. Často se stávalo, že jsme měli nástup i ve čtyři hodiny ráno a v maskérně jsme končili po šestnácti i více hodinách.
Jak se paruky perou?
Hlavně opatrně! Nejdříve se položí do šamponové lázně a počká se, až se nečistoty uvolní. Na každý materiál samozřejmě požíváme jiné šampony i balzámy. Jednoduše se může stát, že z paruky jsou najednou dredy. S parukou se tedy musí zacházet velmi jemně, šikovnýma rukama – nic se nedá zjednodušit, uspěchat – žádné přístroje nám nepomůžou.
Byla Marie Terezie pro Vás tím největším a nejnáročnějším projektem?
Nejspíš ano, minimálně co do množství paruk. Tu musel mít opravdu skoro každý a jen komparzistů bylo přes dva tisíce. Ano, pravděpodobně to byl můj nejnáročnější projekt.