Marie Terezie

Rozhovor s kostýmním výtvarníkem Jánem Kocmanem

Co pro Vás bylo největším zdrojem inspirace pro kostýmy?

Neřeknu asi nic nového, ale je vhodné, pokud při dobových filmech začnete svou práci tím, že se ponoříte do archivů, depozitů muzeí a knih, které se tématem zabývají. Snažíte se nasát co nejvíce dobové atmosféry, abyste ji pak mohli svobodně, jako malíř nebo skladatel, používat při tvorbě. Takže jsem mimo jiné navštívil například Klenotnici v Hofburgu ve Vídni a studoval jsem díla dvorních malířů Karla VI., jako třeba Martina Meytense a podobně.

Do jaké míry jsou použité kostýmy historicky autentické?

Spolu s režisérem Robertem Dornhelmem jsme si řekli, že nechceme dělat žádnou rekonstrukci, žádnou jakoby návštěvu muzea. Ono ani vlastně nemá smysl vymýšlet něco, co už bylo vymyšleno. Mým úkolem bylo přijít s novou interpretací, novým pohledem. Proto jsme se dohodli, že historii si vezmeme spíše jako inspirační zdroj a pokusíme se mladou Marii Terezii zobrazit tak, aby byla blízká současnému divákovi a aby se s ní dokázal ztotožnit. Jsem vděčný, že mi dal svobodnou ruku a důvěru. Protože je však postava Marie Terezie velmi populární a vizuálně známá, rozhodli jsme se, že se budeme soustředit na tři hlavní inspirační zdroje, které spadají do období, ve kterém se děj filmu odehrává. Prvním byl portrét, kde je zobrazena v modrých šatech jako mladá dívka v rozpuku. Druhým byl portrét ve svatebních šatech, které byly k našemu překvapení růžové, přestože Marie Terezie celý život tíhla spíše k modré barvě, což byl další důvod k tomu, abychom je použili ve filmu. No a do třetice to byl korunovační oděv, který je notoricky známý, takže bylo nemožné ho ignorovat.

Ve filmu bylo použito dva a půl tisíce kostýmů. Který z nich byste vyzdvihl jako nejzajímavější nebo nejpracnější?

Domnívám se, že nejzajímavějším a asi i nejpracnějším kostýmem byl právě ten korunovační, který diváci uvidí v závěru filmu. Jednak proto, že jsme chtěli zachovat aspoň kousek jeho dobové autenticity, a jednak proto, že historie uherského korunovačního oděvu je opravdu zajímavá. Stejně zajímavou však byla i jeho výroba. Prvotní problém nastal už se samotným pláštěm sv. Štěpána – maďarskou relikvií! Neexistovala jeho kopie, která by byla vhodná k natáčení. A jelikož je plášť specifický po všech stránkách, pomohla nám jedna firma na Moravě a plášť nám, s pomocí spolupracovníků z maďarské televize, kteří nám pomohli s jeho detailní dokumentací, utkala a ještě i digitálně potiskla. Následně jsme ho museli ručně dotvořit. Co se týče honosné verze uherského oděvu, který měla Marie Terezie při korunovaci na sobě, tak tam nám velmi pomohla jedna textilní firma z Benátek, která se specializuje na historické tkaniny. Ty jsme následně ještě pošívali perlami, šatony a podobně. Celkově jsme na výrobu šperků a aplikací na všechny kostýmy využili více než 17 000 šatonů, perliček, korálků a tak dále. Obuv nám například vyráběly na míru ve Španělsku. Takže celý proces spočíval vlastně hlavně v koordinaci a logistice, aby vždy bylo vše na svém místě a výroba probíhala hladce.

Je na oblečení z 18. století něco, na co bylo potřeba myslet při jeho tvorbě?

Každé historické období má svá specifika, která částečně vycházejí z dobových potřeb. Podobně jako je tomu i dnes, každá doba má i svou „módu v módě“. Tím mám na mysli způsob, jak oděv oblékat, jak ho nosit. A to je vždy mnohem zajímavější. Ty drobné detaily, kterými si lidé ozvláštňovali jednotnost. Proto mě zajímal spíše způsob, jak se vázaly kravaty (to je možné vidět například na postavě, kterou hraje Vojtěch Kotek), jak si dámy řasily sukně, jak lidé zacházeli např. s pláštěm, když ho měli na sobě, a podobně. Aby se herci nestali pouze „věšáky“ na oděvy, ale aby je jejich kostým doplňoval, aby na sebe nestrhl veškerou pozornost, ale aby jim v něm například vynikly oči, tvar hlavy apod. Zcela skvělé byly Zuzana Stivínová, Zuzana Mauréry, ale také Julia Stemberger, které se v kostýmech dokázaly pohybovat absolutně suverénně. To byla vyloženě radost se na ně dívat! Umění nosit oděv se však týká každého období v historii, a to i současnosti. Takže při tvorbě bylo třeba myslet spíše na jakýsi druh nadčasovosti, kterou jsem se snažil v dobovém oděvu hledat, a takto komunikovat se současným divákem.

Jak náročné bylo pracovat na dobových kostýmech a jaké výzvy to přinášelo?

Výzvou bylo už samotné množství kostýmů, které mi musely projít rukama. Každý i několikrát. A je třeba také podotknout, že od dob filmu Amadeus se na našem území film tohoto formátu, co se námětu či objemu týká, netočil. Takže i tento fakt byl sám o sobě výzvou. Musím však říci, že jsem měl velkou oporu nejen v nejbližších spolupracovnících, asistentce, ve velkorysém režisérovi, skvělé kameře a nádhernému svícení, ale především v producentovi, který byl pro projekt absolutně zapálený a nejen že chápal, ale hlavně podporoval i nápady, které se zdály být zpočátku šílené. To se často nevidí a domnívám se, že i díky tomu mohlo vzniknout něco takového jako tento film.