|
V sobotních tanečních večerech StarDance sice skončil, ale setkáváme se s ním každé pondělí na statku ve Svatém Štěpánu. Jeho postava Imre Dobay totiž patří mezi stálé hrdiny seriálu Zdivočelá země.
Seriál se natáčí s přestávkami od roku 1997. Jaké to je, vracet se do takového dlouholetého projektu?
 Vracím se do něj rád z několika důvodů. Jednak je to vynikající scénář Jiřího Stránského, napsaný s životní zkušeností, to znamená, že je pravdivý, nemáte pocit, že si autor něco vymýšlí. Další obrovskou devizou seriálu je osobnost režiséra Hynka Bočana, se kterým jsem natáčel už víc věcí a doufám, že ani tahle není poslední. A třetí je úžasná parta lidí, která se kolem Zdivočelé země sešla. Všichni jsou fajn a já se jen můžu těšit na další pokračování.
Příběh dospěl do doby, z níž můžete mít už nějaké, i když dětské vzpomínky...
 Když přijela vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968, byly mi tři roky, takže si toho moc pamatovat nemohu. Jen dunění tanků, takový zvláštní zvuk. A pak si vzpomínám, že v Krymské ulici ve Vršovicích stál tank. Co se děje mi asi říkal dědeček a rodiče, ale samotný faktor okupace jsem samozřejmě pochopil až v pozdějším věku.
To byl zlomový historický moment, který prověřuje lidi vyhrocenými situacemi. Jak mohou jejich osudy pokračovat v době normalizace?
 Jestli bude další pokračování, to jsem jenom zaslechl, nic konkrétního nevím. Ale jsem přesvědčený, že vývoj postav by byl zase zajímavý. Projevily by se nové vztahové zápletky, ale i nové osobnostní prvky, jako byl třeba kariérismus, který v době normalizace prověřil mnoho charakterů.
Seriál mapuje naše novodobé dějiny. Z těch pozdějších máte už osobní zkušenost. Jak prožíváte zlomové momenty vy sám?
 S naší republikou jsou nějak spojené ty osmičky, i když okupace z roku 1968 se naplno ve společnosti projevila až o rok později. A sametová revoluce roku 1989 zase vlastně začala už v roce 1988. Teď máme rok 2008, je to dvacet let. A mě děsí krátká paměť českého národa, občas se stydím za to, že jsem Čech. Když vidím, že po vítězných krajských volbách se sociální demokracie spojuje s komunisty a dokonce vrací do funkcí lidi, kteří měli vysoké pozice před dvaceti lety, takže začínají znovu vládnout, jsem zděšený. Někdy vážně uvažuji o tom, že zažádám o izraelský pas, na který mám právo, abych odtud mohl odjet, kdyby se to definitivně převrátilo. Víte, kdybych mohl mávnout nějakým proutkem, vrátil bych lidem to, co bylo řekněme v roce 1986. Nejde o to, jestli mají nebo nemají nějaká auta, že se stály fronty na toaletní papír. Ale o to, že jsme pomalu nemohli ani myslet, natož mluvit.
Myslíte, že Zdivočelá země může na lidi v tomhle smyslu zapůsobit, že jim může připomenout, čeho se mají obávat?
 Ten seriál určitě takový je. Ale mě spíš jde mráz po zádech z toho, že lidé se masově a s nostalgií jsou ochotní dívat na Třicet případů majora Zemana. Takže Zdivočelá země asi pár lidem připomene, že to byla nehezká doba, ale bohužel pár lidí si taky řekne, že jim v té době bylo líp, protože v JZD si nakradli jídlo, cihly na barák a pak jeli k Baltu se vykoupat do studeného moře. Asi jim to stačilo. Mně ne. Já chci mít možnost přemýšlet a mluvit nahlas. Třeba tak, jako mluví o minulosti Zdivočelá země. |
