Mistři

„Zdena Malinová se narodila ve znamení býka, ale nemá úplně býčí povahu. Dlouho si nechá leccos líbit, ale když se pro něco rozhodne, stojí to za to. Vyučila se dámskou krejčovou a dodělala si maturitu. Je jí 33 let a desátým rokem je provdaná za Karla Malinu. Děti nemají, ale poslední tři roky Zdena po dítěti touží. Je nezáludná a neumí kalkulovat. To, co by snad mohlo vypadat jako vypočítavost je pouze intuitivní pudová reakce těhotné ženy, která se ocitla v patové životní situaci. Zdena poroste s přibývajícími životními zkušenostmi.“

„Jmenuji se Karel Malina, občas jsem nalitej jak holina. Působím dojmem otevřeného člověka, ačkoliv jsem velmi uzavřený. Mám opravdu skvělý podnikatelský záměr, jen nemám dostatek finančních prostředků na jeho realizaci. Zdám se být primitivem, ale jsem intelektuál s romantickými sny. Nechte mě prosím žít a snít. Musíme bejt lidský.“

„Co ten Milan? V jádru slušný chlapec, nekrade, nefetuje, nepije, kouřit přestal, ale… To ale, věčné ale. Těžká doba je, nezaměstnanost stoupá, udržet se ve společnosti na střední úrovni stojí stále a stále více úsilí, ale našemu Milanovi se daří. Dostane svou životní nabídku - řídit mezinárodní autobusovou linku k moři. Co chtít víc pro středoškoláka s řidičským oprávněním A, B, C, D. Držme mu palce. Avšak je tu háček. V našem příběhu se musí rozhodnout. Na jedné straně kariéra, na druhé straně žena… Na jedné straně jistota, na druhé straně "problém" (ta žena je vdaná)... Na jedné straně samota, na druhé straně láska… A co náš Milan? Je to chlapec rovný, ale selže. Sám před sebou a před celým vesmírem…“

„Jarda je kluk, kterej v životě neměl moc štěstí a úspěchu. Jezdil často na ryby na svém horském kole. To kolo, které někde vyhrál jeho táta v kartách, bylo pro něj víc než kolo. Byla to jediná věc, se kterou se moc nenudil. A jednoho dne přišel Jarda ze školy a kolo nikde. Jeho táta ho musel prodat. Byli na tom moc špatně. Ostatně jako pořád až do teď. Jednou na tom kole jel s kamarádem na ryby, uklouzl po kameni, spadl a vyrazil si přední zub a aby toho nebylo mál, tak mu háček málem roztrhl oko. Takže tam má nad pravým okem malou jizvu. A ve finále jeho jedinej kámoš ze školy Lukáš Smetko měl autohavárii, při které zemřel. Jarda měl opravdu moc velkou smůlu a ve třinácti začal kouřit. Cigarety buď krade tátovi nebo je vymění s Bohoušem za nějaký líh, kterej taky ukradne doma nebo na učňáku, kde toho mají hromady. Chodí na učňák jako opravář zemědělských strojů prvním rokem.“

„Do filmu vybrán pro virtuózní zvládání invalidního vozíku (dlouholetá praxe z HaDivadla). Z nejužšího výběru postoupil dík doporučení Jana Řeháka (Malý Jarda). Též akceptoval příjmení, jež pro oba Řehák navrhl (ale hned je zapomněl). S postavou se ztotožňuje především dík rovině ‚smutek a tesklivost‘. Ta je dána osudovou nepravděpodobností toho, že by češi (rozuměj: češi jako rasa či živočišný druh, nikoli Češi jako národ) mohli vyhrát veškerá případná další mistrovství světa (v čemkoli). (Neboť) nedosti (na tom), že se (Češi) (prozatím, alespoň) dokázali (v)řadit mezi ony (hrdé) národy, jež usilují překonávat (ono) coubertinovské ‚není důležité (z)vítězit, ale účastnit se‘.“

„Bohouš Bursík. Narozen v roce 70 v Turnovské porodnici. Vystudoval strojírenské učiliště, obor brusič - frézař. V roce 86 spoluzakládá metalovou formaci MORD A DOOR, o rok později se nešťastně zamiluje do matky basisty Kamila. Kapela se rozpadá po třech letech, kdy Kamil i s matkou emigruje do Španělska. V listopadu roku 89 při koncertu skupiny Sifon přichází Bursík o panictví s kamarádkou Markétou Boušovou v nářaďovně. V květnu 90 se platonicky zamiluje do Lucie Bílé. Napíše jí 36 dopisů, všechny spálí. Když se v roce 95 pokouší dostat přes plot na koncert skupiny Kabát v Novém Strašecí, urazí si zub. Fatálně to otřese jeho sebevědomím, řeší to alkoholem, později i dalšími omamnými látkami. Jeho oblíbenou písní je Až to se mnou sekne od Jarka Nohavici, ale nikdy to nikomu nepřiznal.“

„Pohádka o postavě. Za devatero horami, osmero údolími a sedmero řekami ležela vesnice, ve které žilo šestero venkovanů. Nevedlo se jim ani dobře, ani špatně, nebylo jim ani smutno, ani veselo, nebyli ani zlí, ani hodní. Tak to šlo skoro odedávna. Až jednoho ošklivého dne zastavil na návsi autobus, z něhož vystoupila stárnoucí postava. A vlci vyli divnou věc, že přijel Pavel Pavelec.“

„Jednou v létě jel Josef s kombajnem a pozoroval na strništi čápa. Bylo horko. Stroj jel nakloněn ve svahu, a tak Josefovi otevřenými dveřmi vyskákala ven bota. Vypnul motor a šel botu hledat. Byla však nenávratně pryč. Jindy se Josefovi zase podařilo postavit kombajn na čumák. Z prudkého kopečka vymáčknul spojku. Drandil si to dolů strništěm aspoň třicítkou. Najednou ta spojka křupla, kola se šprajcly a železný zadek se vymrštil do vzduchu. Celé se to vztyčilo vzhůru a zůstalo stát jako plechový rytíř. Motor chcípnul, bylo ticho. Kam to spadne, říkal si Josef, na střechu? To nepřežiju. Mignul hlavou dozadu a znovu a ještě a ještě. S každým mignutím se kolos trošku naklonil v jeho prospěch, až se konečně sesul na všechny čtyři. Domů bylo nutno jít pěšky.“

„This little role in the concept of Marek Najbrt, brings me back to my first steps on stage with Etienne Decroux, where I had to work with a mask and the least possible expressionism. So to say Ziege brings me back to my roots, grown in age.“