Ivana Vaňková, operetní subreta Elly Vienna

Brněnská herečka Ivana Vaňková pochází z malé východoslovenské vesničky Hrabovčík. Říká o sobě, že Rusínkou je po tatínkovi. Její domovskou scénou je brněnské Městské divadlo, kde patří k muzikálovým hvězdám. Na televizní obrazovce se s ní můžete setkávat ve třetí řadě Četnických humoresek, v níž si zahrála operetní subretu Elly Viennu. V minulém čísle časopisu ČT+ jsme vám připomněli McGregora, bratra paní Arazímové, který přijel z Ameriky a hned se s touto okouzlující bytostí zapletl.

Musím po pravdě říct, že Elly Vienna není zrovna můj šálek čaje. Elly je subreta s typickými hvězdnými manýry, trochu afektovaná, šťastná, když se věci točí kolem ní, trochu kariéristka, ale v podstatě milá. Blízká mi byla snad až v posledních dílech, když vyšlo najevo, kdo vlastně je, jak je zranitelná a v ohrožení. Tam už nebylo potřeba nic hrát. Scenáristé to dobře napsali. Na divadle by její figura byla pro mě jednodušší, mohla bych se schovat za velká gesta a barvitější intonace. Ale když má introvert civilně hrát opačný charakter, je to oříšek, přiznává Ivana Vaňková.

„Mám ráda hudební divadlo, ale operetní žánr není zrovna moje ,srdeční‘ záležitost. Víc mě zajímá folklor. Elly Vienna byla moje první větší televizní zkušenost. Začátky byly krušné, neuměla jsem se před kamerou pohybovat, do první scény jsem se pustila s takovou vervou, jako bych byla na velkém jevišti. Až v průběhu práce jsem se učila, že před kamerou méně znamená více. Co mě nejvíc okouzlilo, byla móda první republiky, i když se mi líbila víc na druhých než na mně. Osobně jsem se v ní moc dobře necítila, obzvlášť v účesech z kladených vln. Paní maskérky byly velmi šikovné a vytvářely nám na hlavách hotová umělecká díla, ale já jsem si na sebe nemohla zvyknout,“ přiznává upřímně Ivana.

Trochu ji mrzí, že s Antonínem Moskalykem měla možnost pracovat pouhé čtyři dny, ale i za ně je ráda. „Byl to bezpochyby výjimečný člověk a kdyby nebyl u mých začátků on, možná bych se třásla trémou dodnes. Jeho dcera Pavlína vytvořila hned od počátku přátelskou atmosféru, ale současně uměla být i přísná, když bylo potřeba. A taky nešetřila chválou, což je samozřejmě příjemné, ale podezírám ji, že v mém případě byla malinko nesoudná. Ale taky vím, že to dělala taky proto, abych se víc uvolnila,“ míní Ivana.

A co vlastně zaválo dívenku ze slovenského Svidníku do Brna? Po studiích na konzervatoři ji nepřijali na VŠMU v Bratislavě, tak zkusila štěstí v Brně. A tady se líbila! Po skončení JAMU dostala nabídku do Městského divadla a dnes je moc ráda, že ji tehdy přijala. S rodinou se navštěvují, sama jezdí na východ velmi sporadicky, ale rodiče přijíždějí na její představení poměrně často.

Zvykli si, že za dcerou musejí cestovat. V Městském divadle si Ivana Vaňková zvolila muzikál a dnes patří k jeho hvězdám. Tvrdí, že si muzikál nijak zvlášť nevybírala, jen to tak vyplynulo z momentální situace. Asi to tak chtěl osud. Hudba a zpívání Ivanu baví, a navíc je obojí prý velmi zdravé. Sen o muzikálové roli se jí splnil hned na začátku profesionální dráhy, byl to muzikál West Side Story. Ačkoliv mnozí tvrdí, že má nádherný hlas, o sólové dráze neuvažuje.

„Nemám vyhraněný hudební vkus a ani nemám potřebu se vyjadřovat jinak než divadlem. Zatím. Nechtěla bych se rouhat, ale mně se mé sny plní, aniž bych měla pocit, že se musím nějak výrazně snažit. I když někdy samozřejmě taky.“ Kritiku snáší poměrně dobře. Vnímá ji jako názor jednoho člověka, který má vlastní vkus. „Uvědomuji si, že pohled jednoho kritika může ovlivnit mnoho lidí jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Ale kolik lidí, tolik názorů. Člověk se nezavděčí všem.“

Ivana má štěstí, nepatří k těm, kteří trpí trémou, i když lehké chvění má před každou premiérou, ale jen takové, aby zmizelo s prvním krokem na jevišti. Když je hodně unavená, uplatňuje recept „sebepřemlouvání“. Žádné kafe ani energetické drinky. Při velké únavě se musí pořádně vyspat.

Na jevišti už pronikla do osudů a charakterů mnoha postav. Nakolik ji ovlivnily? „Řekla bych, že spíš já ovlivňuji charaktery svých postav svou vlastní povahou. V mládí jsem si myslela, že každá postava musí být odlišná, abych si jednou mohla říct, že mám za sebou pestrou škálu rolí. Ale dnes vím, že já jsem já a nemůžu předstírat, že ne, a hlavně že se to s předchozím vůbec nevylučuje. Dospěla jsem k poznání, že na herectví je nejzajímavější hercova osobnost.“

7 otázek + 7 odpovědí

Máte talisman pro štěstí?
Nemám. Jen víru v sílu pozitivní myšlenky.

Máte oblíbené životní krédo, rčení?
Neřídím se hesly, ale věta „žít a nechat žít“ je mi sympatická.

Čemu ráda podléháte?
Strašně ráda spím a jím.

Jak je pro vás důležitý smysl pro humor?
Životně. Někdy je ten můj docela drsný a často bývá nepochopen, a na druhé straně, když mám zrovna nějaký ten splín, nedokážu přijímat humor od svého okolí. Vím to o sobě, což je první krok k nápravě.

Co je pro vás v životě zásadní?
Aby lidi byli ochotni spolu komunikovat, chtěli se poslouchat a rozumět si.

Patří k vám touha prosadit se, ambicióznost a dravost?
Nepatří. Jakkoli to zní nabubřele, je to tak.

Bez čeho se neobejdete?
Bez vody. A všem kladu na srdce, aby dodržovali pitný režim.

Připravila Jarka Marešová
Foto Jef Kratochvil a Jaromír Řezáč
Převzato z časopisu ČT+ / říjen 2007